“Ahoj,” rekla Elvíra a docela samozrejme za sebou zavrela.

Byla krásná! Jako by se najednou zhmotnil sen a zrovna uprostred jeho pokoje. Zase se mu to vsechno vrátilo. Lavice, stehno, ruka. Usmála se na nej a Ícek si uz jako mnohokrát pred tím uvedomil, co s její tvárí ten úsmev delá. Jiste, úsmev slusí skoro kazdému, ale Elvíru doslova mení ve vyssí bytost. Z docela bezné, bozsky krásné tváre se rázem stane bozsky krásná tvár, pro kterou byste udelali cokoliv. Cokoliv! V tech chladných, vecne prolhaných ocích se pak jeste navíc jakoby zajiskrí, a veskeré zábrany padají dolu jako domecky z karet. Mel by se na ní zlobit, ale muzete se zlobit na nekoho takového?

Ícek vstal a rekl: “Bez pryc, Elvíro.”

Ne, na nekoho takového se zlobit nemuzete, ale muzete to alespon predstírat. Ícek cítil, ze po tom, co mu provedla v poledne, by si mel zachovat urcitou hrdost, ale ve skutecnosti v nem vsechno rvalo pravý opak: Vubec me neposlouchej, Elvíro, pojd sem a zmáckni mi koule, az mi vyhrknou slzy!

Elvíra zamkla dvere. Ta drzost!

Ícek nebyl naivní. Fromálne to byla sice jeho holka, a Íckovi delalo dobre, kdyz si ho s ní ostatní kluci spojovali, ale na druhou stranu si docela jasne uvedomoval, ze tohle není devce pro jednoho muze. Vsechno je to jen chiméra. Jenomze jakkoliv se na to snazil dívat rozumne a logicky, jakkoliv se ze vsech sil snazil drzet si odstup, pravda byla taková, ze Ícek Elvíru miloval.

Prisla k nemu tak blízko, ze doslova cítil její dech na své tvári.

Nenávidel se za to. Ano, miloval jí, a taky na ní zárlil, to k lásce patrí. Nikdy v tomto ohledu sice nenabyl úplné jistoty, ale vzdycky mu pripadalo, ze na Elvíru by nezárlil jenom úplný idiot. Spravedlivým trestem za lásku k takové osobe, uvedomil si Ícek, je nutnost delat, jako ze nic.

“Svlíkni se,” rekla.

Z posledních sil se snazil zatvárit nad takovým chování znechucene, ale úplne cítil, jak mu pri tech dvou slovech dole znovu zatrnulo, jak se to dalo do pohybu, a jak jedine dva nebo tri chloupky, které se zachytily mezi zalud a predkozku brání tomu, aby látka taláru prozradila jeho skutecné myslenky. Takový stav ale nemuze trvat dlouho. A pak taky ta bolest, která shodou okolností oddalovala jeho konecné pokorení, se stávala nesnesitelnou.

“Jdi pryc,” zkusil to Ícek naposledy.

Vonela nádherne i bez kouzel, ale ani to jí podle Íckova mínení neopravnovalo k tomu, aby vzdor jeho príkazu, ano docela urcite to myslel jako príkaz, padla na kolena a pretáhla si látku taláru pres hlavu. I ten nejmocnejsí muz sveta, pripomel si Ícek citát, je proti tak bezohlednému konání naprosto bezmocný. Ted hned by jí mel z pod toho taláru vytáhnout a vyhnat jí ven. Ano, to by mel udelat, a mel by to, sakra, udelat co nejdrív.

Mezi tím, co Ícek vedl tenhle vnitrní monolog o sebeúcte, stáhla Elvíra za pomoci ukázováku a palce predkozku ze zaludu, a konecne osvobodila chlupy ze sevrení. Ta úleva! Ícek si predstavil, jak se tam dole vymrstil jeho penis Elvíre prímo pred oblicej. Ícek vedel, ze touhle dobou si olizuje rty, aby vázpetí spís vytusil, nez skutecne ucítil, jelikoz zeny citlivost muzského prirození v tomhle ohledu dost precenují, jak je prikládá na ústí mocové trubice. Hned vzápetí si nechala vyspulenými rty pronikat zdurelý dukaz jeho slabosti hloubeji do hlavy, a v okamziku, kdy prejela pres tu nejcitlivejsí cást zaludu, tedy pres jeho okraj, Ícek konecne definitivne rezignoval. Nikdo po nem nemuze chtít zázraky.

Elvíra sevrela íckuv penis mezi jazyk a horní patro a vysála si z pusy vsechen vzduch. Ícek premýslel, zda má jeste alespon minimální sanci predstírat, ze není nadsený, ale vzápetí se sám sobe zasmál. Elvíra vystrcila jazyk nad spodní radu zubu a dlouhým táhlým pohybem si vsunula íckovu nejnadsenejsí cast tela tak hluboko, ze mu mohla olíznout jazykem obe varlata. Vzápetí si ho zase rychle vytáhla a vykoukla zpoza taláru.

“Ted me napadlo,” rekla nevinne s ocima uprenýma nahoru na Ícka, “nemám já nakonec opravdu odjít?”

“Ty mrcho!” zavyl Ícek.

Elvíra se zahihnala jako petiletá holcicka. Nikdo by se nemel hihnat jako petiletá holcicka, kdyz si práve vytáhl vás penis z hlavy, pomyslel si Ícek, ale dríve, nez to mohl ríct nahlas, zacala Elvíra zase delat tu vec s jeho vecí, a to tak hluboko, az Ícka napadlo, jestli by si to nemela nechat patentovat.

O neco pozdeji a k Íckove cti slouzí, ze to nebylo dríve, nez za hodinu, se Elvíra znovu oblékala. Ícek lezel na posteli, a s rukama slozenýma pod hlavou jí se zvlástní smesicí zalíbení i nesouhlasu pozorval. Zdálo se mu, jako by s tím Elvíra trochu spechala. Ten okamzik, kdy vulgární látka taláru zakryla dva dolícky tesne nad zadeckem, mu dokonce pripadal skoro urázlivý.

Jeden by rekl, pomyslel si, a sám sobe musel priznat, ze v té úvaze je velký kus samolibosti, ze ted bude pekne unavená, ale zatím to vypadá, jako by byla plná energie. Usmál se. V jejím prípade to nakonec nejspís byla i pravda. Elvíra zachytila Íckuv úsmev a oplatila mu ho. Udelala pár kroku k posteli, naklonila se nad nej a políbila ho do vlasu.

“Jsi nejlepsí!” zaseptala mu do ucha.

Ícek jí stiskl ruku. Nechtel, aby odcházela, bylo mu s ní dobre. Elvíra se jemne vysmekla, pohladila ho naposledy po tvári a zamírila ke dverím.

“Kam jdes?” zeptal se.

Elvíra se otocila.

“Jeste si toho musím spustu zarídit,” odpovedela.

Ícek chápave prikývl, ale v duchu zurive vrtel hlavou. Mel intenzivní pocit, ze by jí zrovna ted mel stuj co stuj zadrzet, ale nemohl pro to najít zádné logické oduvodnení, a tak radeji mlcel.

Na druhé strane dverí se pro sebe Elvíra tise usmála. Ano, bez pochyby v ní ted drímalo více energie, nez kdyz temi dvermi vcházela dovnitr, ale jeste stále nebyla ani zdaleka plná. A casu je málo. Uz brzo se vsichni zacnou shromazdovat na nádvorí, zejména prváci, pro které je vsechno nové, a chodby se vylidní. Musí spechat. Zamyslene sespulila rty v gestu, které vypadalo dost sexy i pres to, ze se na ní zrovna ted nikdo nedíval. Rozhlédla se po prázdné chodbe a zvázila svoje moznosti. Doleva, rozhodla se pak v duchu a vyrazila. Minula nekolik dverí, a zastavila se pred temi, které stály az skoro na konci chodby. Zaklepala, a aniz by cekala na svolení, vesla.

“Ahoj,” rekla a docela samzorejme za sebou dvere zavrela.

Ícek sedel se skrízenýma nohama na zemi, lokty se opíral o okraj otevrené truhlice, a díval se dovnitr. Za ta léta se v ní nashromázdila pekná hromada krámu, a i kdyz Ícek o nich ted uvazoval spís jako o trofejích, nekde v koutku duse vedel, ze to byly fakt jenom krámy. Kazdá z tech vecí v truhlici mu ale neco pripomínala. Nejaký zázitek, nejaký významný moment zivota na univerzite. Strávil tu sest let. Sest let! Za tu dobu byl doma jenom dvakrát. Trikrát, pokud bude pocítat i návstevu dedeckova pohrbu. Byla to nejvýznamnejsí cást jeho zivota, kterou tu prozil. Poprvé byl sám za sebe. Kdyz se mu neco nepovedlo, mohl si za to sám, kdyz se mu neco povedlo, dostal za to jen tolik chvály kolik si opravdu zaslouzil. Poprvé okusil zivot, poprvé si pripadal tak nejak dospelý, samostatný. A ted to vsechno melo skoncit.

Kdyz Elvíra odesla, Ícek jeste chvíli pozoroval dvere, za kterými zmizela, a aniz si toho byl vedom, zhluboka dýchal, protoze ve vzduchu se vznásel stále jeste kus její vune. Po nejaké dobe, premozen náhlým pocitem, ze stojí na prahu velkého mezníku svého zivota, vytáhl z pod postele truhlici, a zacal provádet cosi, o cem jeste nevedel, ze je to rekapitulace, ale co rekapitulací konec koncu opravdu bylo. V budoucnu to bude delat cím dál tím casteji.

Elvíra byla mrcha. Vedel to ted a vedel to i tehdy, kdyz si s ní zacal. Krome toho, ze byla mrcha ale také byla krásná, bezstarostná a chytrá. Jakkoliv si uvedomoval, ze s takovou zenou by si nikdo a nikdy nemel nic zacínat, tahle kombinace ho zkrátka vzrusovala. Jak uz to tak bývá, kdyz se chystáme udelat nejakou fatální chybu, také Ícek si pro svoje tehdejsí rozhodnutí nasel zduvodnení. Bude s ní jen tak dlouho, dokud bude na univerzite. Vzdyt o nic nejde, ríkal si tehdy, alespon si uzije svoje studentský léta, no ne? Az prijde cas, políbí Elvíru na rozloucenou, a vrátí se domu.

Jenomze tehdy bylo tehdy a ted je ted. Íckovi se sevrel zaludek. Ano, Elvíra se ho neco natrápila, ale on najednou vedel, ze to ted ukoncit proste nemuze.

Zavrel truhlici a vstal.

Vzdyt si jí nakonec nemusí hned brát, ne? Proste pujde za ní a jenom jí nabídne, aby odjela s ním. To celé to rozhodnutí odlozí. Byl skoro presvedcený, ze bude nadsená, a úplne se na to její nadsení tesil.

Nohou zasunul truhlici zpet pod postel a vybehl ven ze své cely. Prvních sest schodu nahoru bral po dvou, ale pak si uvedomil, ze by jen nerad prisel k Elvíre udýchaný. Predstavoval si, jak se posadí vedle ní na postel, dost mozná ji vyrusí pri príprave jejího záverecného kouzla, ale prece jí nezdrzí dlouho. Chytne jí za ruku a vsechno jí rekne. Zpomalil a vklidu vysel zbývající schody. Stejne tak v klidu dosel az k jejím dverím, vzal za kruh, ale pak ho pustil a zaklepal. Nic. Zaklepal znovu a silneji, ale kdyz se ani pak nic neozvalo, proste vstoupil.

Elvíra ve své cele nebyla.

To nás samozrejme nemuze prekvapit. V té dobe si totiz Elvíra o patro níz natahovala na zpocené telo talár, tenhle den uz podruhé, ale rozhodne ne naposledy. Za ní lezel na posteli vyhublý kluk s nakrátko zastrizenými cernými vlasy, a zatímco dole se mu scvrkával penis, nahore na tvári se mu roztahoval samolibý úsklebek. Byl se sebou náramne spokojený. O Elvíru marne usiloval uz léta, a ted mel pocit, ze konecne zafungovalo jeho osobní kouzlo.

„Tak kdy si to zopakujeme,“ protáhl smerem k Elvíre.

„Co?“ zeptala se Elvíra neprítomne.

„Povídám,“ zopakoval znovu kluk, „byla to jízda, tak si to zopakujeme, ne?“

„Uvidíme,“ odbyla ho Elvíra, a nez stacil jeste neco ríct, rychle vyklouzla z cely.

Hubený kluk se jeste chvíli nechápave díval na zavrené dvere. Tomuhle nerozumel. Tak sukali spolu pred chvíli nebo ne?

Elvíra si venku narychlo upravila vlasy a vydala se chodbou ke schodum. Nebylo to s ním spatné, uvazovala po ceste. Nebyl sice buh ví co, ale ani to s ním nebylo vyslovene spatné. Kdyby si to nakonec nepokazil tou svou slizkou samolibostí, mohla by na to nakonec mít i docela dobré vzpomínky.

Elvíra dosla az na okraj schodiste. Mela v úmyslu vybehnout nahoru a udelat stastným jednoho roztomilého prváka, který po ní uz rok vzdychal, ale sotva vysla nekolik prvních schodu, hned zase rychle sebehla dolu a pritiskla se zády ke zdi za rohem chodby ke schodisti.

Po schodech pomalu scházel zamracený Ícek.

Tohle se jí nehodilo. Nechtela mu ted vysvetlovat kde byla, a ani kam má namíreno. Casu nebylo nazbyt. Rychle se rozhlédla po chodbe. Íckovy kroky se blízily. Vyrazila k prvním dverím a zalomcovala kruhem. Byly zavrené. Popobehla k druhým dverím. Ani se nehly. Je tohle mozné? Kde vsichni jsou? Zkusila tretí dvere, a ty konecne povolily. Kdyz je za sebou Elvíra zavírala, Ícek zrovna vycházel zpoza rohu.

Elvíra zabouchla dvere, oprela se celem o jejich zadní stranu a zprudka se vydýchávala. Musela se zasmát sama sobe. Tohle bylo preci smesné! Utíkat pred Íckem. Stále zaprená hlavou o dvere se otocila a dolehla na ne zády. Vnitrek cely ted mela pred sebou.

„Ahoj,“ rekla a usmála se.

Pokracování príste...