Jak byly chodby prázdné, tak bylo nádvorí naopak plné. Behem nekolika posledních dnu se promenilo v jakousi arénu s velkorysými tribunami po stranách a rozlehlým prostranstvím uprostred, které se uz brzo stane místem magického klání sestáku. Nizsí rocníky uz také povetsinou obsadili svá místa, to jenom v radách pro odcházející studenty zelo jeste mnoho mezer, a také tribuna pro ucitelský sbor byla zatím zcela prádzná. Pozdeji se celé tohle místo zaplní stoly a lavicemi a stane se pro zmenu svedkem veselice, která bude trvat tak dlouho, dokud tu zbude nekdo, kdo bude mít vuli táhnout to dál.

Ackoliv to byla uz nejméne hodina, kdy slunce na západe zmizelo, a prestalo barvit obzor do ruda, bylo nádvorí díky bezpoctu loucí, svícek a lampionu osvetlené málem jako za dne. Ícek se na vsechna ta svetla díval a z jeho pohledu bylo zrejmé, ze mu to delá trochu starosti. Tohle by mu mohlo zkomplikovat jeho záverecné kouzlo. Zkousel ta svetla alespon priblizne spocítat, ale nedarilo se mu to, bylo jich zkrátka moc.

Ícek pokrcil rameny, ted uz s tím stejne nic nenadelá.

Podíval se ke vstupu do jejich koleje. Vysoká vrata ukovaná ze starodávné oceli, z jejíz sedi na ne ustavicne shlízel Thole, zakladatel, byla pootevrená, ale beznadejne prázná. Kde vezí Elvíra? Nevidel jí od té doby, kdy se s ním pred nekolika hodinami rozloucila, aniz by rekla, kam má namíreno. Tedy ne, ze by jí nekdy kontroloval, to ne, ba práve naopak, to co delala, kdyz nebyla s ním, byla dalsí z mnoha vecí, o kterých statecne predstíral, ze ho nezajímají, ale i tak mel pocit, ze uz by tu mohla být.

Prejel pohledem radu, která byla vyhrazená zákum posledního rocníku Tholovy koleje. Pravda, stále jeste tu bylo dost volných míst, mnoho studentu chybelo, jenomze to byli na druhou stranu ti, kterí práve ted nekde zvraceli nervozitu, nebo na poslední chvíli dokoncovali prípravy. Tohle se ale Elvíry netýkalo. Ícek vedel, ze jeho obchodnice se sebevedomím, uz má svoje záverecné kouzlo dávno pripravené, ostatne nejméne poslední dva týdny nemluvila o nicem jiném, coz byl vlastne celkem výkon, jelikoz mu zároven neprozradila, k cemu konkrétne se chystá. Ani nenaznacila. Ícek se podíval nahoru do kolejních oken. Byla tichá a nehybná, a díky seru, které panovalo na chodbách, pro nej také zcela nepruhledná.

O dve patra výs se Elvíra opírala ramenem o robustní kamenný oblouk, který tvoril výklenek jednoho z oken na chodbe, a dívala se dolu na nádvorí. Na okamzik zahlédla Ícka, jak se po cemsi rozhlízí,nejspís po ní, ale jí zajímala predevsím ta volná místa na tribunách. Uvedomila si, ze musí spechat. Odrazila se od kamene, provedla otocku a energicky vykrocila do tmy, která jí ale vzápetí zastavila. Elvíra narazila do neceho tak zprudka, ze musela udelat krok dozadu, aby neztratila rovnováhu. Zároven zalapala po dechu. Kdosi tu stál, ale protoze na sítnici stále jeste tancovaly zbytky svetel z nádvorí, nevidela nic. Zmatene zamrkala. Temná silueta se nehýbala a desive mlcela. Elvíra nasála vzduch.

“Naroku?” vydechla prekvapene.

Postava sice dál mlcela, ale o Narokove identite nemohlo být pochyb. Pach rozkladu se kolem nej vznásel, a mluvil docela jasne: Ano, jsem to já. Celý den jsem se prehraboval v hrobech, abych nabral síly pred vecerním kláním. Jedine vune Elvíriny vlastní magie mohla zpusobit, ze si ho nevsimla dríve. Jak dlouho uz za ní takhle stál? Elvíra se snazila zrakem proniknout tmu, ale videla jen svítící belmo Narokových ocí. Stál mlcky a podle vseho se na ní díval.

Elvíra zavrtela hlavou, a chystala se pokracovat, ale v ten okamzik se temnota pohnula, a ona ucítila na pazi stisk Narokovy ruky.

“Jau, Naroku, to bolí!” zaknourala Elvíra vycítave.

Avsak sevrení nepovolovalo. Elvíra se snazila ruku nejprve vykroutit, ale Narokuv stisk byl prílis silný. Co po ní ten magor muze chtít? Copak neví, ze by se ho mohla zbavit lusknutím prstu? Necítí snad, kolik toho v ní ted je? Zkusila ruku vyskubnout, ale marne. Narok se nehýbal. Dobre, ríkala si v duchu Elvíra, tak me teda drzís, a nehodlás me pustit. A co dál? Co bude dál? To tady jen tak hodlás stát a nic nedelat? Tak jen do toho, at víme, na cem jsme.

A pak jí to najednou doslo. Prestala se zmítat a zabodla pohled do tmy. Uz vedela, co Narok chce. I pres tu tmu to cítila. Vzdyt je to tak jasné! Jenomze problém byl v tom, ze ackoliv to chtela taky, nechtela to od Naroka. A o to slo. Jak ho mohlo vubec neco takového napadnout? Zrovna s ním? Mozná zjistil, co se tady deje, a rekl si, ze treba dosla rada i na nej, ale to tedy nedosla. To fakt ne. S Narokem nikdy. Nikdy! I kdyby ted mela fatálne selhat, i kdyby na tom ted nebo i jindy závisel její zivot, tak s ním ne. Naroka by se zkrátka nedotkla ani dvoumetrovou holí.

A pak, jako by si Narok precetl Elvíriny myslenky, sevrení povolilo. Elvíra si zacala okamzite masírovat biceps. Urcite tam bude mít modrinu. Podívala se pátrave do tmy. Její oci uz si sice docela zvykly, ale stále jeste videla jen matné obrysy. Zcela zjevne se na ní porád díval, ale uz to nevypadalo, ze by chtel v cemkoliv pokracovat.

Elvíra poodstoupila od Naroka. Udelala pár kroku do tmy a jak sla, postupne zrychlovala, az nakonec skoro bezela. Ne snad proto, ze by se bála, aby si to Narok nerozmyslel. To uz bylo za nimi. Tenle okamzik navzdy proletel úzkým hrdlem presýpacích hodin a dopadl na hromadu historie. Jenomze jak se Elvíra postupne vzdalovala od Naroka, znovu zacala myslet na svuj úkol. Dobre si pred tím prohlédla, kdo jeste nesedí na tribunách. Ano, casu nebylo nazbyt.

Narok jeste chvíli mlcky a osmele stál poblíz okna uprostred tmavé chodby, a teprve dlouhou chvíli po té, co utichly Elvíriny kroky na vzdáleném konci, se otocil, a vyrazil opacným smerem. Nekde ve tme za ním se cosi pohnulo, odlepilo se to od zdi a vyrazilo týmz smerem. Narok sebehl schody, prosel sedivými vraty kolem zamraceného Tholea, a zamíril k tribune své koleje. Jak procházel kolem tribun ostatních kolejí, vsechny hovory postupne utichaly, az umlkly zcela. Narok, jako by si toho ani nevsiml, dosel na opacný konec arény, a posadil se mezi své zarazené spoluzáky. Spolu s ním se na lavici posadil Eliye. Ani jeden z nich nevypadal, ze by si byl vedom soku, který zpusobili. Zejména Elyie, na kterého se upírala vetsina pohledu. Elyieho si kazdý pamatoval. Byl to trochu zakriknutý, ale velmi milý kluk, který s nimi nastoupil do prvního rocníku. Snad trochu nevýrazný, to ano, ale pres to si na neho kazdý ted vzpomnel. Vsichni prece byli u toho, kdyz si jeho rodice prijeli pro rakev po té, co si Eliye pri pádu z kone zlomil vaz.

Ticho jeste porád stravovalo arénu, kdyz se Narokovo záverecné kouzlo podrbalo na nose.

V tutéz chvíli, ale na jiném míste, zjistil jeden nestastný prvák, který práve splasene vybíhal ze dverí své cely, jelikoz se odpoledne na chvilku natáhnul na postel a probudil se az ted, ze je vlastne docela stastný prvák, protoze v okamziku, kdy se za sebou chystal zavrít dvere, ho cosi vonavého a mekkého zaltacilo zpátky, a posetpalo mu: “Neboj se, o nic neprijdes.”

A pak ho to hodilo na postel a za okamzik dopadlo vedle nej.

Pokud by k tomu ten prvák mel neco ríct, tak potom snad jedine: “Ano.”

Jednomu by se mohly tyhle události rozmazat do jedné jediné nerozlisitelné smouhy, ale to jaksi zálezelo na tom, z jakého úhlu jste se na to dívali. Také jste mohli být trochu silnejsí student tretího rocníku, kterému se uz minulý rok na hlave zacaly objevovat kouty. Práve jste se dívali na dokonale tvarovaná zpocená nadra, která se nad vámi tycila, a vedeli jste, ze i kdyz ve svém zivote nejspís uvidíte jeste hezkou rádku koz, na tehle pohled z nejakého duvodu nikdy nezapomenete.

Pozádal jí, aby ho svázala, a trela se mu kundou o nos. Desne jí to studilo.

Pokracování príste...