Náhle se mu zrak protnul s pohledem mensího zrzavého studenta, který se z rady vyklánel dopredu a doslova na Ícka civel. Ícek mu pohled oplatil. Student se zase rychle zaklonil a schoval se mezi ostatními. Zdálo se mu to, nebo na nej pred tím mrknul? Bylo to vázne divné. Uz pred tím mel pocit, ze se na nej nekterí spoluzáci tak nejak zvlástne usmívají, zatímco jiní odvrací pohled. Kdyz uz s ním nekdo promluvil, nezrídka mel z jeho strany pocit urcité prepjaté prátelskosti. Bylo mu to velmi nepríjemné. Jako kdyby dotycný vytahoval mec, ale nestacilo mu, ze ho proste vytáhne, on ho navíc jeste musí vytáhnout rychle. Svunk!

Znovu se rozhlédl po tvárích spoluzáku. Ne, to se mu jenom neco zdá. Zrejme je pred tím svým výstupem prílis rozrusený. Narovnal se. Nejaký opozdený prvák jeste prebíhal arénu smerem k jejich tribune. Pod Íckovým pohledem se zprvu zarazil, ale pak jako by si neco uvedomil, znovu se dal do behu. Ícek mel intenzivní pocit, jako by se ten prvák od té doby snazil na nej ze vsech sil znovu nepodívat. Mladík vybehl po tribune nahoru, nasel si místo mezi ostatními prváky a vzápetí zapredl trochu násilný rozhovor se svým sousedem.

Práve v okamziku, kdy to Íckovi zacalo pripadat dost divné na to, aby k tomu prvákovi dosel a polozil mu nekolik prímých otázek, se ozval táhlý dunivý zvuk, který doslova zaplnil nádvorí. Ze vsech kolejí naráz vysli ucitelé. Slavnost konecne zacínala. Profesori i asistenti kráceli pomalu a dustojne ke své tribune, kde se jeden vedle druhého beze spechu usazovali na svá místa. Tesne za nimi vybíhali nejací opozdilci, kterí se do poslední chvíle pripravovali ke svému výstupu. Ícek si prohlízel jejich tváre. Bylo az legracní videt, co s nimi udelala tréma. Elvíru mezi nimi nicméne nezahlédl. At uz je kde chce, pomyslel si Ícek, mela by s sebou hodit, uz jí nezbývá mnoho casu.

Hucelo jí v hlave. Ztezka vystoupala nekolik posledních schodu dlouhého tocitého schodiste. Na jejich konci byly drevené dvere s kovanými panty a kruhem. Unavene se o ne oprela. Musela se trochu vydýchat. Bylo to tezké, tak strasne tezké! Zatlacila do dverí, ale ty se ani nehly. Znovu to zkusila. Nic. Konecne si uvedomila, ze musí zatáhnout za ten velký kruh, aby uvolnila západku. Byla vevnitr. Dopotácela se ke kamenné lavici a posadila se. Zaprela se lokty o kolena a svesila hlavu mezi ramena. Prerývane oddechovala. Pak hlavu zase zvedla a rozhlédla se kolem sebe. Co tady delá?

Byla to kruhová místnost, co do prumeru malá, zato vytáhlá do výsky. Vysoko nad její hlavou prosvítala skrze úzká okna rozmístená kolem dokola podél celého obvodu zdi nocní obloha. Pod temi okny trcel ze zdi kamenný ochoz bez zábradlí, a jediným zpusobem, jak se dostat nahoru byl zjevne prostý drevený zebrík oprený o vnejsí okraj ochozu. Jinak byla místnost naprosto prázdná. Byla ve vezi! No ano, byla to jedna z tech trí stíhlých vezí, které se tycily vysoko nad okolní univerzitní budovy. Potrebovala tu umístit neco kvuli svému záverecnému kouzlu.

Zvedla se z lavice, ale hucení v hlave a to straslivé pnutí po celém tele ji na chvíli doslova ochromilo. Musela se zastavit. Nikdy by necekala, ze to bude tak tezké. Jeste nikdy v sobe nemela tolik síly, tolik energie. Byla toho doslova plná. Jako mech, naplnená k prasknutí. Stálo jí obrovské úsilí to vsechno v sobe udrzet. Magie se z ní drala ven kudy se dalo, prosakovala póry, vybíjela se mezi konecky vlasu, tekla z ocí jako slzy. Kazdický okamzik, kdy v ní magie dál zustávala, byla vykoupená jejím nesmírným soustredením. Mela výpadky. Obcas se jí stalo, ze si nepamatovala posledních pár minut. Musela si vzdy znovu a znovu vzpomínat, kdo je, kde je a co delá. Bylo to jako kdyby nekdo vzal nuzky, rozstríhal posledních pár hodin jejího zivota, a ona se je ted snazila zase slepit dohromady ve správném poradí. Narazila snad na hranice svých mozností?

Strih.

Stála na ochozu a dívala se na drevenou bednu. Matné svetlo hvezd jí dodávalo namodralý charater. Chvilku trvalo, nez si uvedomila, ze to byla ona, kdo zaseptaným heslem pred malou chvilkou zrusila iluzi, která bednu ukrývala pred zraky málo pravdepodobných návstevníku veze.

Strih.

Dívala se na nádvorí a slysela jasný hlas reditele. Drzel poslední rec k odcházejícím zákum.

Strih.

Stála pod schody, opírala se o chladnou kamennou zed a sípala. Nemohla popadnout dech. Chystá se teprve vyjít na vez, nebo se práve vrátila? A pokud se vrátila, stihla tam nahore udelat to, co chtela?

Strih.

Pokracování príste...