Ícek stezí vnímal, co se pred ním deje. Jeho vlastní vystoupení skoncilo uz pred hodinou, a pokud mohl soudit, docela se mu povedlo. Pravda, nebylo tak docela bez chyb, ale i tak sklidil slusný aplaus. Problém byl jaksi v tom, ze ho nevidela Elvíra.
Jeste v dobe, kdy nastupoval do arény se po ní rozhlízel, ale nikde jí nespatril. Celou dobu doufal, ze se na poslední chvíli prirítí, jeste v behu se mu bude omlouvat, ale on jen blahosklonne mávne rukou, jako ze to nic, a at si rychle kouká sednout, protoze on ted uz vázne musí zacít. Jenomze to se nestalo. Nevedel, jestli je víc nastvaný proto, ze neprisla, a nebo proto, ze mu nedala ani tu poslední moznost, jak projevit velkorysost. Naposledy se podíval k nehybnému vchodu do Tholeovy koleje. Nedalo se nic delat, musel zacít bez ní.
První cást kouzla se podle ocekávání nevydarila tak, jak by si predstavoval. Potreboval pro své vystoupení tmu, a tak se pokusil zhasnout vsechna svetla na nádvorí. Zvedl vítr, nechal ho, aby se nekolikrát prohnal kolem dokola, ale i tak na konci svítila jeste skoro petina svetel, hlavne lampionu. Taky na to spotreboval víc sil, nez puvodne predpokládal, takze bylo docela dobre mozné, ze uz je na konci nebude schopen rozsvítit. Nicméne i tak se nádvorí ponorilo, kdyz ne prímo do tmy, tak alespon do sera. Díky tomu mohli ostatní zretelne vnímat, jak se na západe zacíná obzor znovu barvit do ruda, jak postupne jeste více bledne, a jak nakonec zpoza západního obzoru vystupuje slunce, které tam zapadlo uz pred nekolika hodinami.
Tak jo, byla to jenom iluze, a navíc mela svoje chyby. Osvetlení nádvorí nemelo smer, takze vsechny tribuny byly osvetlené zepredu stejne jako zezadu, a taky se Íckovi nepodarilo docílit toho správného vlnení na okrajích slunecního kotouce, a uz vubec neslo od sunce zádné teplo, i tak ale vsichni prijali výstup málem s nadsením. Koneckoncu to byla velká davová iluze, a vsichni vedeli, jak jsou tyhle veci tezké. Pokud mají totiz vsichni videt totéz, zacne se hranice mezi iluzí a skutecností pozvolna smazávat. Ostatne to je také duvod, proc takové predvádení kantori nevideli rádi. Tentokrát se ale pripojili ke vseobecnému potlesku, a to i pres to, ze kdyz Ícek odcházel z arény, svítila jen polovina z puvodních svetel.
O hodinu pozdeji vrátil jiný potlesk Ícka do reality.
Ukázalo se, ze student, který dlouho jenom tak postával uprostred arény, a zdánlive nic nedelal, nechal mezi tím vyrust jeden z výhonku popínavého kere za zády ucitelského sboru, a pak ten výhonek primel, aby se doplazil k riditeli, vysplhal se mu po noze a vytvoril mu na hlave jakousi korunu. Na tomhle vsichni ocenili zejména tu rychlost, s jakou primel ker k rustu, a tak ho také odmenili uprímným potleskem. Student se uklonil na vsechny strany a vrátil se zpátky ke svým spoluzákum.
Riditel si sundal korunu z hlavy holé jako koleno, vstal, a nechal vyhlásit Elvíru. Jeho hlas se rozhlehl nádvorím a Ícek vedel, ze stejne silne jako je slyset tady, je slyset i ve vsech místnostech a ve vsech univerzitních chodbách. Podle tradice jí takto riditel vyzve jeste trikrát, a pokud se ani pak nedostaví, prijde navzdy o moznost predvést svoje záverecné kouzlo. Stejne se v radách studentu ozývalo nesouhlasné reptání, protoze podle jejich mínení sla uz ted pozde.
Riditel vyzval Elvíru podruhé.
Ícek se podíval k cernému obdelníku, který se rýsoval za Tholem, ale pokud to mohl posoudit, nic se v nem nehýbalo. Nemohlo se jí nakonec neco stát? Tohle ho pred tím nenapadlo. Doted se na ní jen zlobil, ale najednou se za sebe malinko zastydel.
Riditel chvíli pockal, a pak ucinil poslední pokus.
Ícek zapátral ve tme za dvermi. Zdálo se mu to, nebo se za nimi skutecne neco pohnulo? Ano! Sedivá vrata se trochu zachvela a svetlé skvrny, které se v nich okamzik pred tím objevily, najednou dostaly tvar Elvíry. Udelala krok dopredu, ale nejak neststne si vymerila smer a vrazila ramenem do vrat. Zavrávorala. Vzápetí znovu nabyla ztracenou rovnováhu a udelala dalsí krok. Kantori se po sobe nejiste podívali.
Pak najednou mírne dezorientovaý výraz z Elvíriny tváre vymizel. Elvíra se narovnala a vyrazila odhodlane, i kdyz trochu vratce, do stredu arény. Soustredene kladla jednu pred druhou, a i kdyz to mnohdy vypadalo, ze pred sebe nohu nestihne vysunout vcas a upadne, pres to se vytrvale sunula dál. Jak sla, vlasy kolem ní povlávaly, jiskrily, a kuze na nekterých místech dostávala opalizující nádech. Elvíre se po celou dobu zracilo ve tvári nesmírné soustredení. Zdánlive nekonecné okamziky se vyparily, a ona konecne stála v priblizném stredu prostranství vymezeného tribunami. Mírne vrávorala. Rozhlédla se kolem sebe a kdyz uvidela ztichlou arénu s nekolika zády demonstrativne otocenými k ní, usklíbla se.
Nevypadala, ze by se jí to nejak dotklo, ba práve naopak, vychutnávala si okamzik, který byl beze sporu její.
Jeste chvíli vydrzela v málem nehybné póze, a pak se náhle odrazila od zeme, vyskocila do vzduchu, a jako by se tam neceho zachytila, zustala na malý okamzik viset v prostoru. Okamzik se nafoukl jako bublina a praskl. Elvíra zacala klesat k zemi. Nejprve pomalu, ale postupne zrychlovala, a pak uz skoro padala, a ve chvíli, kdy se konecne opet dotkla zeme, se poprvé ozval úder zvonu. V ten okamzik neznámá síla Elvíru zase zdvihla do vzduchu, a tam, v horní úvrati, zaznel zvon podruhé. A pak zase dolu. Bim! A nahoru. Bam! Elvíra tahala za neviditelný provaz a stejne neviditelné, ale soude dle zvuku, obrovské srdce dunelo, odevsad a zároven odnikud.
Zvuk vyplnoval celé nádvorí a klokotal v nem jako vrící tekutina v obrovském kotli, tryskal ke hvezdám a k mesíci, pretékal pres hradby a rozléval se krajinou do daleka, jakoby chtel být slysen co nejdál a co nejjasneji, jakoby nesl zprávu, volal a lákal k sobe.
Zraky vsech se stále upíraly na Elvíru, která se vprostred arény rytmicky vznásela nahoru a dolu vytahována a zase spoustena masou neviditelného zvonu, kdyz se odkudsi zvencí ozval docela jiný, mnohem silnejsí zvuk. Vsem zivým a nejméne jednomu mrtvému se pri nem zastavila krev v tele. Ten zvuk nahánel strach a i kdyz jeho zdroj musel být jeste daleko, uz ted bylo jasné, ze az sem dojde sem, chytne to smesné cinkání zvonu za límec, vytáhne ho ven, a tam ho zvencí pribije na dvere. A pak za sebou ty dvere zavre. A do klícové dírky vlepí zvýkacku. A do díry pod dvermi vmáckne rucník. Jednoduse bylo jasné, ze az bude tady, nebude tu uz pro jiné zvuky dost místa.
Elvíra se pustila neviditelného provazu a zustala stát na zemi. Zelezné srdce jeste nekolikrát nesmele uderilo na vnitrní stranu zvonu, nez definitivne ztratilo potrebnou energii a umlklo docela. Elvíra se podívala k nebesum.
V ten okamzik se zvuk ozval znovu, ale tentokrát v mnohem tesnejsí blízkosti univerzity. Byl to táhlý nárek, který patrit nejakému tvorovi o velikosti mensí hory. Následovalo dlouhé hluboké odfrknutí, provázené dvojím ci trojím ohlusujícím hus! hus! a pak se zpoza hradeb náhle vynoril obrovský stín, který zakryl hvezdy i mesíc, a na malý okamzik tak utopil nádvorí ve tme. Vzápetí zase zmizel na protejsí strane, ale jen na tak dlouho, aby vsem doslo, co je ten stín zac. Kdyz se pak zpoza protejsích hradeb vynoril znovu, bourilo uz celé námestí v ohlusujícím jásotu.
Ted uz se k Elvíre nikdo zády neotácel, vsechno bylo zapomenuto. Temná hora pokrytá supinami se vznesla ke hvezdám, jednou nebo dvakrát se protocila ve spirále a nechala kazdého, aby na ní mohl spocinout okem. Byl to nádherný exemplár níziného draka, nejméne ctyricet metru na délku, s obrovskou hlavou rozpulenou rohovinovým hrebenem o výsce dospelého cloveka. Blanitá krídla mel v tuhle chvíli slozená, ale o jejich majestátním rozpetí nebylo pochyb. Vzdyt jeste pred chvílí byla schopná zakrýt celé nádvorí! Diváci si jen neochotne pripousteli, ze to je pouhá iluze. Musí být! Draci prece nejsou a nejspís ani nikdy nebyli. To ví kazdý, ale pres to! Na iluzi to bylo az prílis dokonalé.
Uprostred vseobecného veselí sedel Ícek, ruce slozené v klíne se mu trásly vzteky a ocima zalitýma krví se díval na Elvíru. Jeste stále byla rozkrocená uprostred arény, ve tvári se jí zracilo soustredení, a Ícek doslova cítil, jak z ní tryská energie a mírí nahoru k nebi, kde napájí iluzi draka. Jakkoliv bylo takové kouzlo samo o sobe nárocné, a Ícek nepochyboval, ze by ho nezvládla ani polovina ucitelského sboru, vyzadovalo si, a to predevsím, nesmírnou spoustu energie. Tolik energie, ze bylo nad slunce jasnejsí, ze ji nemohla získat jenom z toho odpoledne s ním. Íckovi uniklo zlobné zasycení. Pres to tam ted stála, ruce vztycené k nebi, a nejak to nevypadalo, ze by se chystala v dohledné dobe skoncit. Dokonce nechala draka, aby se usadil na hradbách, a jen tak mimochodem zarídila, ze se kus tech hradeb pri dosednutí uvolnil a dopadl na zem. Zatímco Ícek v duchu Elvíru proklínal, obecenstvo jí odmenovalo aplausem.
Jak mu to mohla udelat? S kolika chlapama se ta devka, ano devka, jinak se to ani nedalo ríct, musela vychrápat, aby se ted tady mohla takhle predvádet? S peti? S deseti? Docela urcite to byl ten prvák, který se prve pod jeho pohledem tak zarazil. Pak taky ten plesoun a ten malej tlustej. Ted to terpve vsechno zacalo dávat smysl, vsechny ty pohledy, vsechno to rádoby prátelské poplácávání po zádech. Ícek se otrásl. No ano, vedel, jaká Elvíra je. Jak by to taky nevedel? Vzdyt mu to porád dokola opakovala! Ano, vedel to, ale asi i pres to doufal, ze je jiná, ze to nebude tak zlé, ze je to jenom taková legrace, ze se delá horsí, nez je. Namísto toho ted musel celit skutecnosti, o které uz vlastne mel dávno vedet, a se kterou mel být smírený. Jenomze nebyl.
Ícek se díval na perfektní, skoro dokonalé kouzlo, ale to jediné, na co dokázal skutecne myslet, bylo, kolik chlapu dneska vypustilo semeno do jeho holky. Prál si, aby ten drak zmizel. Bylo to smesné. Cím dríve zmizí, ríkal si, tím mín jich Elvíru sukalo. Jako by na tom zálezelo! O jednoho víc nebo mín, na tom uz nesejde.
Jenomze namísto toho, aby drak zmizel, se ty obrovské parohy, které mu Elvíra nasadila, a na nez ted zírala celá skola, odrazily od hradeb a jediným mocným máchnutí blanitých krídel se vznesly k nebi. Málem az nekde u mesíce se drak zastavil, zarval a vrhl se stremhlav dolu. Zpocátku jeste díváci výskali, protoze pád obrovského tvora vypadal efektne, ale cím více bylo jasné, ze se drak nehodlá ve svém pádu zastavit, tím více hlasu utichalo, az nakonec umlkly úplne. Krátce na to zakrylo obrovské drací telo ten vecer hvezdy podruhé.
Kdyz se znovu rozednilo, nebylo po Elvíre ani vidu ani slechu. Aréna byla prázdná a spolu s Elvírou zmizeli i vsichni studenti ze západní a severní tribuny. Zbyly tu po nich jen prázdné lavice. Zbytek studentu se rozdelil na dve poloviny. Slabsí povahy propadly panice a zacaly jecet, zbytek se fascinovane díval na legendárního tvora, jak stoupá k nebi, kde provádí obrat, a jak se pak vrhá zpátky k nádvorí. Ackoliv tusili, co se tak zhruba stalo, nemohli tomu uverit. Tohle nedokáze nikdo. Nikdo! Po druhém útoku, zustalo nádvorí docista prázdné.
Pokracování príste...
