V ten okamzik nekde poblíz cosi zapraskalo. Bylo to docela slabé zapraskání, ale po tom tichu, znelo doslova jako bomba. Ícek tím smerem pohlédl. Louce na stene se zahalila do roje divokých jisker, které zazárily krátce, ale jasne, a kdyz zmizely, louce horela mdlým, zlutým plamenem, který ozaroval chodbu do vzdálenosti nekolika málo kroku. Jenomze to uz se o kus dál rozhorela jiná louce a za ní dalsí, a za chvíli byla celá chodba osvetlená po léta pilovaným automatickým kouzlem tak, aby komukoliv, kdo by tudy procházel, umoznila pokud mozno bezproblémový návrat do své cely.

Ícek znovu sklonil hlavu a podíval se na lívanec vlastních zvratku. Ano, pozvracel se. A co má jako být? Kéz by to udelal mnohem drív! Mohl jí z toho draka alespon nazvracet.

Ícek se svému hrubému vtipu v duchu zasmál, a trochu z toho úsmevu vyplulo na povrch, kde se to usadilo na tvári v podobe nehezkého úsklebku. Práve v sobe objevoval dve dríve nepoznané vlastnost: ironii a cynismus. I kdyz jeste tak docela nevedel, co s nimi má delat, uz ted se mu líbily. Neco mu ríkalo, ze jeho budoucí zivot bude takových vecí plný.

Ícek si otrel rukávem ústa a narovnal se. Rozhlédl se po kolejní chodbe. Byl tu sám. Vsichni ostatní byli venku a veselili se, a jemu se zdálo, ze v tom jejich veselí se jeste ted porád odrází sok, který prestáli po Elvírine vystoupení. To, jak je jednoho po druhém zacal pozírat drak, aby se pak znovu shledali v jeho útrobách, kde jezdili nahoru a dolu, jako na poutové atrakci, bylo sice pusobivé, nicméne také nesmírne desivé. Dobre polovina lidí v tom posledním okamziku, kdy se ocitli mezi obrovskými celistmi, prestala verit, ze se jedná o pouhou iluzi. Vetsina z té druhé poloviny zjevne daleko drív. Kdyz se pak proháneli vysoko ve vzduchu kolem hradu, vsichni do jednoho premýsleli, jak moc si je Elvíra jistá sama sebou. Pád z takové výsky by nebyl nic príjemného.

Ícek si jeste ted vybavil zarazený ucitelský sbor, který pozoroval Elvíru stojící v srdci iluzorního draka, jak o stosest drmolí zaklínadla a ve tvári se jí zrací nesmírne soustredení. Kdyz jste ucitel, je vám jasné, ze mezi vsemi temi záky, které ucíte, je nekdo, kdo bude jednou lepsí, nez vy. Vetsinou také brzo zjistíte, který z nich to je. Jenomze jako ucitel magické univerzity také víte, ze pokud se mezi vasimi záky objeví nekdo, kdo vás prevýsí o moc, treba o tolik, o kolik je ted vsechny prevysovala Elvíra, tak nemáte problém jenom vy a vase ego, ale problém mají také vsichni ostatní. Osud lidstva pak do znacné míry zálezel na morálním profilu toho dotycného carodeje.

Mozná ze to bylo presne to, co zacali ucitelé probírat, kdyz se slavnost vrátila do víceméne puvodních kolejí, a zatímco vsichni ostatní se veselili, oni sedeli s hlavami srazenými k sobe kolem reditele a vzrusene rokovali.

Ícek se znovu usklíbl. Morální profil Elvíry bylo neco, o cem on osobne uz mel jasno. Pokud by se ho nekdo zaptal, tak podle nej jsou ted vsichni v opravdu velkym pruseru.

Naposledy se podíval smerem k východu, odkud zaznívalo bujaré veselí, ale pak se otocil na druhou stranu chodby a vykrocil. Ne, dneska uz by se k nim nedokázal pridat. Dosel ke schodum a polozil ruku na kamenné zábradlí. Dnes uz by se asi nebavil. Svizne vybehl k prvnímu odpocívadlu. Pujde do své cely, a dost mozná si ubalí i jednu cigaretu. Udelal na odpocívadle malý oblouk a stanul naproti druhé polovine schodu. Pak se pokusí usnout. Ícek udelal nekolik kroku a pak se zarazil.

Nad schody stála Elvíra a dívala se na nej.

Ícek jí pohled oplatil, ale pak sklonil hlavu a dal se znovu do pohybu. Mel v úmyslu jenom probehnout kolem ní, aniz by se na ní podíval, aniz by jí cokoliv rekl, a pak se zavrít ve své cele. Pripadalo mu to detinské, a strasne se za to stydel, ale nemohl si pomoct. Chtel to proste jenom mít co nejdrív za sebou. Ostatne co by si asi tak ríkali? Vsechno uz preci bylo dané.

Protáhl se kolem Elvíry, ale v ten okamzik se ukázalo, ze co se Elvíry týká, tak pro ní treba dané není vubec nic. Tedy bud to, a nebo to alespon skvele predstírá.

“Kde jsi byl?” zeptala se, “vsude jsem te hledala.”

Ícek se zarazil a otocil se. I kdyz si myslel, ze uz toho nebude schopen, znovu se na Elvíru podíval. Kde jsem byl? ríkaly jeho oci, jak se me na to muzes ptát? Po tom, co jsi mi provedla!

Elvíra pohled Íckovi oplácela a nad obocím se jí delaly obloucky. Usilovne pátrla po nejaké odpovedi.

Ona to nepredstírá, doslo Íckovi s úzasem.

“Ty,” rekl, ale hlas se mu pri tom na okamzik zadrhl, “ty jsi me podvedla!”

Prál si, aby to znelo méne jako obvinení. Vlastne by si prál, aby to ani nikdy nerekl. Bylo to tak hloupé! Tak banální! Vzdycky si myslel, ze patrí k tem chlapum, kterí tyhle veci resí dospele. Chces, nechces, ber, neber, ale hlavne zádný dlouhý reci. Jenomze ted, kdyz dosla rada na nej, bylo to najednou úplne jiné. Pripadal si jako malý kluk.

Oblouky nad Elvíriným obocím se stáhly do prosté linky. Konecne pochopila.

“Ale já te mám ráda,” rekla Elvíra jemne.

“Ne, to není pravda,” odsekl Ícek.

“Je,” rekla znovu Elvíra mekce a udelala krok smerem k nemu.

Ícek o krok ustoupil.

“Kdybys me mela ráda,” slysel se ríkat Ícek, a i kdyz vedel, ze se za to bude vzápetí nenávidet, nemohl ta slova zastavit, ”nikdy bys me nemohla podvést. Nikdy by ses nemohla vyspat s celou skolou, jenom proto, aby ses pak predvedla s tou svojí maskarádou.”

Elvíra se na nej dotcene podívala.

“Ale s tebou jsem se vyspala jako s prvním,” rekla, jako by to mohlo vsechno vysvetlit.

Íckovi se pod tím argumentem podlomila kolena. Zalapal po dechu. Chtel neco ríct, ale pak si to rozmyslel. Nebylo co. Teprve ted pochopil, jak moc odlisný je zpusob Elvírina uvazování od jeho, a pochopil taky to, ze se k jeho podstate za ta léta s ní nikdy ani nepriblízil. Ona opravdu a uprímne nechápala, co se stalo. Její presvedcení bylo tak silné, ze Íckovo vlastní presvedcení se v blízkosti toho jejího zacalo drolit a rozpadat, a tak se radeji otocil zády a sel pryc.

“Takze tohle je konec?” ozvalo se za ním.

Zarazil se.

Tezko ríct jak to Elvíra vedela, ale pres to vedela, ze Ícek uz se nikdy neotocí. Oci se jí zacaly zalévat slzami. Malý okamzik po té se Ícek, aniz by cokoliv rekl, dal znovu do pohybu a chvatne zmizel za ohybem chodby. První slza se vydala na svou klikatou pout po krásné tvári. A za ní dalsí a dalsí. Nebyla to lítost, byly to jen slzy. Jako by plakala socha. Krásná socha. Dost mozná ale byla lítost tam nekde uvnitr. To se nikdy nikdo nedoví, protoze vázpetí si Elvíra osusila tvár rukávem a vydala se na opacnou stranu nez Ícek. Sebehla schody a zároven s tím, se jí po tvári zacal rozlévat úsmev. Kdyz vybíhala ze vrat Tholeovy koleje, aby se pripojila k probíhající slavnosti, byla to uz zase ta stará bezstarostná Elvíra. Nikdo by nehádal, ze jeste pred chvílí se jí po tvári koulely slzy.