To máte tak. Coby majitel alergie na látky, které kazdý rok na jare vyvrhuje rozdivocelá kvetena, docházím pravidlene k alergologovi na vakcinace. Prijdu k doktorovi, zaklepu na dvere, v nich se objeví sestra, a hned mezi nimi se me zeptá:

„Pícháte?“

Tak samozrejme, ze ano, ale co je kurva komu do toho?! Priznám se, ze napoprvé mi to vyrazilo dech, a teprve po chvíli mi doslo, ze to není ani tak sonda do mého intimního zivota, jako spís dotaz na sadu látek, kterou aplikuji, abych se zbavil radosti z jara, která me kazdorocne alespon na mesíc donutí k pláci. Trochu jsem se uklidnil, a napodruhé uz me to z míry nevyvedlo. Dokonce jsem se tenhle dotaz postupem casu naucil chápat jako urcitý druh výzvy, kterou jsem ovsem nikdy neprijal, protoze mezi aplikacemi vzdycky ubehl mesíc, a mezi tím jsem na celou vec spolehlive zapomel.

A pak jsem si rekl: dost!

Takovýhle druh výzvy si zasluhuje patricnou odpoved. Napsal jsem si poznámku do kalendáre, i kdyz musím pripustit, ze uz za týden jsem netusil, proc mám na 14.2 napsáno Píchat!, protoze jednak je teprve pulka ledna, a tak mi to prislo docela zadlouho, a pak taky obvykle nemám ve zvyku si tyhle veci do kalendáre vubec psát. Proste jak to prijde, tak to prijde. Nastestí jsem u toho videl i heslo Vakcinace, a tak mi to doslo. Zbytek mesíce jsem pak strávil premýslením, co bych mel na onu úspornou otázku odpovedet.

Prubezne jsem si v hlave vytvoril seznam mozných variant, ten jsem priorizoval, postupne proskrtával, az mi zbyla jedna jediná odpoved, která mi prisla vyvázená, tak akorát na pul cesty mezi Matkou Terezou a Krausem: Kdykoliv je to jen mozné!

Prisel jsem toho dne do ordinace a jako obvykle prehlédl nápis Neklepat. Beru ho spís jako takové doporucení, a to navíc jako doporucení pro lidi, kterí pamatují doby, kdy se chodilo pro tri piva s desetikorunou. Ti mají poslusnost jeste v krvi. Zaklepal jsem na dvere, ale nic se nestalo, nikdo nevysel ven, a tak jsem si sedl, a protoze mi bylo jasné, ze by se mi myslenky mohly snadno zatoulat, opakoval jsem si stále dokola pripravenou odpoved, aby me situace nezastihla, tak ríkajíc, se stazenými kalhotami. Po ctvrt hodine se neustálým opakování premenila odpoved v mantru, která spolehlive vytlacila jakékoliv jiné myslenky. Tak se i stalo, ze kdyz po dalsí ctvrt hodine vysla sestra, a zeptala se:

„Pojdte si dál. Jakou vakcínu aplikujeme?“

Vypálil jsem pohotove:

„Kdykoliv je to jen mozné!“

No a takhle to máte se vsím.