Na nebi se prevalil mrak, tam a zase zpátky, a na krátký okamzik vysvitl mesíc, plný a jasný, ozáril mohylu, která se z jedné strany, vzdor vekovité cerni kamenu, pokryla namodralým stríbrem a s ní i dve postavy, které k ní po mírném svahu stoupaly. Byla vlahá letní noc s mesícem v úplnku, noc jako stvorená pro neobycejné veci. Postavy se cas od casu zastavily, aby se rozhlédly kolem sebe, ale jinak stoupaly vytrvale, a jak sly, tráva za nimi zustavala slehlá. Mesíc se po chvilce zase schoval za mrak, a na cestu dál svítily uz jenom hvezdy.

„Az dojdeme k mohyle,“ rekla pojednou první postava, „budeme u cíle. Cerná mohyla a mesíc v úplnku. Tak to tam stojí napsané.“

Druhá postava na to nerekla nic.

„Co ale budeme delat potom?“

Druhá postava pokrcila rameny.

„Chci ríct, ze uz jsme skoro na míste,“ pokracovala první postava, „vsichni se shodli na tom, ze cernou mohylou se myslí práve tahle. Taky je dneska úplnek, a my uz jsme skoro u ní, ale zatím to nevypadá, ze by tu krome nás byl jeste nekdo jiný. Tak co budeme delat?“

„Já fakt nevím, Iane,“ pripustil konecne druhý muz, „vís to samé, co já. Proste tam dojdeme a pockáme. Nic jiného nám nezbývá.“

„Nezbývá,“ zopakoval zamyslene Ian.

Chvíli mlcky pokracovali v chuzi.

„Podívejme se jeste jednou, Voto“ navrhl Ian a zastavil se.

Vota sice nesouhlasil, dívali se snad stokrát, mozná tisíckrát, ale pres to se také zastavil, sáhl do kapsy, chvíli v ní sátral, pak vytáhl ruku a podíval se na ní. Byla prázdná.

Vlastne to nebylo úplne presné. Byla sice na první pohled prázdná, to ano, ale zato byla podivne sevrená, asi jako kdyby svírala nejaký malý predmet, který se nesmí ponicit, neco dost tenkého na to, aby se to dalo chytit mezi palec a ukazovák. Vota se podíval na nebe.

Mrak na nebi, který zakrýval mesíc, se pomalu pohyboval. Bylo to poznat na hvezdách, které na jedné strane mizely pod mrakem, a na strane druhé zpoza nej zase vystupovaly. Necekali dlouho a travnatý kopec kolem mohyly i mohylu samotnou znovu zaplavila mesícní záre, stejne jako dve postavy, které na ní stály. Vota se opet podíval dolu.

V ruce drzel vizitku. Ted byla docela dobre videt, svítila do tmy a jemné linky písma se v ní jevily jako zkrocená temnota. Vizitka se jeste párkát zavlnila, jak zpruhlednela, to kdyz se o mesíc otrel okraj odcházejícího mraku, ale hned vzápetí se záre nadobro ustálila.

„Cerná mohyla na kopci. Kazdý úplnek.“ precetl Vota nahlas.

Pak vizitkou otocil tam a zase zpátky.

„To je vsechno,“ rekl, „nic jiného tam opravdu není.“

Ian rozpacite preslápl na míste.

„Myslel jsem, jestli jsme neco neprehlédli, nebo jestli se tam treba neobjevilo neco dalsího.“

„Neobjevilo,“ potvrdil Vota.

Jiný mrak vzápetí zakryl mesíc, a Vota zas pred sebou drzel jen prázdnou ruku. Opatrne jí strcil do kapsy, okamzik s ní pod vestou nejiste manipuloval, a pak jí zase vytáhl ven. Krátce se na sebe s Ianem podívali, beze slov se otocili, a dali se znovu do pohybu.

Tohle byla asi opravdu jejich poslední sance. Vedeli to oba. Jestli tam nahore nikdo neceká, jestli tam není nikdo, kdo by jim pomohl, jsou ztraceni. Cesta sem byla marná a oni uz se mozná ani nedokází vrátit. Vzdyt jenom útek z vesnice byl dílem obrovského stestí. A i kdyby se vrátili, tak k cemu vlastne? K zivotu, ve kterém budou umírat jeden po druhém, az nezbude nikdo? Jedno je jisté, pokud se neco nestane, ta vec v lesích je nakonec dostane vsechny!

Za svitu hvezd dosli az k mohyle. Vota se posadil na zem a oprel se o ní zády. Ian zustal stát.

Ne, takhle nesmí uvazovat, napomenul se Vota. On prece chce zít! On dokonce musí! Kdyz ne kvuli sobe, tak kvuli svým detem, kvuli své zene, kterou tak miluje, i kvuli vsem ostatním, kterí ve vesnici jeste zustali, a za které se ted cítil trochu zodpovedný. Uz jednou se prece málem smírili s pomalou srmtí. To jenom starý válecný veterán Namej, ten starý opilec, se nevzdal. Kdyz preslo prvních pár smrtí, prísahal, ze vesnici ochrání. A opravdu, jeho duvtip a jeho odvaha vsem ukázali, ze kdyz nic jiného, bojovat se dá vzdycky.

Vota se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo. Dlouhý cerný mrak nad ním stále jeste zakrýval mesíc. Díval se, jak se pomalu vlece.

Pak Namej onemocnel. Telo zoldáka zhuntované nekonecnými válkami i pálenkou to jednoho dne zabalilo a Namej, chlap jako hora, vypadal najednou polovicní. Lezel v posteli, sotva hýbal ocima, a z bývalého vojáka, jejich jediné nadeje, zbyl jenom stín. Namej umíral. Jenomze Namej taky prísahal, ze vesnici ochrání, a Namejova prísaha mela jít az za hrob. Kdyz Namej naposledy vydechl, a vsichni meli pocit, ze jeho duse opustila telo, pohnul se jeste jednou, chytil Votovu ruku a sevrel jí tak, jako kdyby mu do ní neco tiskl. Pak teprve prekrocil pomezí zivota a smrti a definitivne zemrel.

Vota pozoroval stále jasnejsí auru kolem okraje mraku. Jeste chvíli a mesíc znovu vyjde.

Ze by Vota té noci, kdy Namej zemrel, ve své ruce neco videl, to nemohl ríct. Cítil ale, ne necítil, nejakým jiným zpusobem vedel, ze v ní neco má. Teprve vecer, kdyz vysvitl mesíc, konecne spatril vizitku ze záhrobí, která je nakonec privedla az sem. Nebylo to Namejovo písmo, ani nemohlo být, protoze Namej neumel psát, to Vota vedel. Vsem bylo ale jasné, ze to první, co Namej po smrti udelal, bylo, ze jim sehnal pomoc. Tohle byl vzkaz. Poslední rozkaz starého vojáka.

Nad mohylou práve znovu vysel mesíc.

„Aaaa! Bohové! Voto! Bohové!“ vykrikl Ian.

Vota vyskocil na nohy.

Tam, kde jeste pred chvílí nic nebylo, jen pár kroku od mohyly a od obou muzu, byl zaparkovaný kocár. Ale jaký divný povoz to byl! Dva kone, to ano, na hlavách postroje, v tlamách udidla a tak dál, jeden z koní dokonce zahrabal netrpelive kopytem, ale kde meli mít ti kone kuzi, maso a slachy a to vsechno ostatní, nemeli nic. Vuz byl zaprazený do koster dvou výstavních hrebcu. Kocár sám pripomínal tak trochu rakev. Prílis protáhlý tvar, zcernalé zaslé drevo, staré tak, ze se málem menilo v kámen a nem tolik stríbrných motivu klidu a míru, ze to pusobilo az morbidne. Kocár jinak ale vypadal plne funkcní. Ctyri kola, po obou stranách dvírka, vpredu kozlík.

Vota s Ianem kocár pomalu obcházeli.

„Videl jsi, ze by odnekud prijel?“ zeptal se Vota, i kdyz sám vedel, ze se ptá zbytecne.

„Ne,“ odpovedel Ian, „v jednu chvíli koukám do tmy, a v druhou chvíli prede mnou stojí tohle. Myslel jsem, ze se mi zastaví srdce.“

Vota pokýval hlavou. Ten vuz tam nejspís stál celou tu dobu. Kdyz stoupali nahoru, byl zakrytý mohylou, a kdyz k mohyle prisli, byl zase mesíc schovaný za mraky. Kocár se objevil az ted, kdyz znovu vysel mesíc.

Ian opatrne otevrel dvírka a nastoupil do vozu. Vota ho chtel za tu neopatrnost napomenout, ale kdyz se nic nestalo, rozmyslel si to a sám presel k prední cásti kocáru. Prohlízel si dve kostry, které sedely na kozlíku. Nevypadalo to, ze by v nich zbylo mnoho zivota. Sedely zhroucené a nehybné, a vzájemne se o sebe opíraly. Jedné z koster v ruce volne spocíval konec otezí, v druhé mela polozený bic. Obe kostry byly oblecené. To bylo divné.

Vota vylezl nahoru na vuz ke kozlíku, aby se na ne podíval zblízka.

Ta jedna mela na sobe snehobílou kosili, mozná sem tam s nejakou tou smouhou, to nebylo v mesícní zári dost dobre k poznání, pres ní mela rudou vestu v barve pozdního sberu, a na kostech od pasu dolu syte modré kalhoty s barvami tak zárivými, jako kdyby je dotycný oblékl teprve pred týdnem. Ta druhá mela prakticky totéz, jenom vesta byla kozená a vsechno bylo mnohem více zaslé, ne ovsem dost zaslé na nekoho, kdo mel dost casu na to, aby z nej opadalo vsechno maso a slunce vybelilo jeho kosti. Ke stejnému záveru zjevne dosel i Ian, který mezitím dokoncil obhlídku zadní cásti kocáru.

„Jak to, ze na sobe ty kostry mají úplne nové saty?“ zeptal se Voty.

Vota se nadechl, ze neco rekne, ale práve v ten okamzik se jedna z koster pohnula, otocila se dozadu na Iana, a rekla:

„To bude tím, ze jdeme s dobou.“

Zasmála se, pak se otocila zpátky a mrkla na Votu. To Votovi na celé té veci pripadalo zdaleka nejdesivejsí. Jak na nej mohla mrknout kostra? A aby toho nebylo málo, tak zatímco na nej dál neprítomne upírala oba své dulky, rekla:

„A ty se otoc, at taky neco vidím.“

To Votu zmátlo. Pak ale uvidel, jak na ta slova nocní mura v ocním dulku kostry udelala ukázkové celem vzad, a doslo mu, ze predchozí príkaz nepatril jemu. Kdyz obrat dokoncila, máchla mura krídly a Vota mel znovu pocit, ze na nej kostra mrkla.

„Lepsí,“ zamrucel spokojene kocí a narovnal si na hlave svuj trojhraný klobouk. Teprve ted, kdyz zpoza okraje dulku koukala hlavicka mury, se opravdu podíval na Votu.

„Hele ty,“ houknul, „mám za to, ze bude lepsí, kdyz se posadís dozadu.“

Vota ale jen dál zkoprnele zíral pred sebe.

„No tak jak chces,“ pokrcil kocí rameny a prásknul bicem.

Kone zabraly a vuz se doslova utrhl z místa. Votu to katapultovalo dozadu za Ianem. Chvíli se oba zmítali na dne rakve, nez se jim podarilo postavit se znovu na nohy. Mezitím se vuz rítil nocní krajinou. Nevznásel se ve vzduchu, ani nezamíril do oblak, dokonce se ani nepropadl pod zem, coz by Votu s Ianem v danou chvíli uz ani neprekvapilo, proste jenom uhánel neuveritelnou rychlostí, jako kdyz se dravec stremhlav vrhá z oblak na svou korist, jenomze pri tom navíc dbal vsech zákonu pritazlivosti a dalsích podobných zákonu. Na kamenech a výmolech, a za takové rychlosti slouzí tyhle zákony predevsím k tomu, aby vám vyrazili mozek z tela. Kazdý náraz navíc hrozil vyhodit Iana i Votu ven z vozu, a tak se pevne drzeli jeho okraju.

Dívali se jeden na druhého. Ani jeden z nich necekal takový vývoj událostí. Vlastne doopravdy nevedeli, co by meli cekat, ale tohle je kazdopádne vyvedlo z míry. Nakonec si Vota dodal odvahy a preruckoval po krajnici az ke kocímu a jeho závozníkovi. Kocí dál práskal bicem jako zbesilý a v rozporu se vsí opatrností a logickou pobízel kone k jeste vetsí rychlosti. Vota se naklonil ke kocímu. Neuveritelná jízda z nej vyrazila vsechny myslenky a ponechala mu jen tu jedinou, tu nejdulezitejsí, kvuli které sem prisli, a tak jí taky rekl.

„My bysme potrebovali pomoc!“ zakricel.

Kocí zvrátil hlavu dozadu a rozchechtal se.

„Pomozte si sami, my jsme mrtví!“

K jeho smíchu se pridal i závozník. Oba se smáli jako pominutí, jako kdyz se smejete zdarilému vtipu a nemuzete prestat, i kdyz byste vlastne chteli, ale fakt nemuzete, a namísto toho se svíjíte v krecích na zemi a drzíte se za bricho. Tak takhle se ten kocí i jeho závozník smáli, jenom namísto krecí v brise a svíjení na zemi stále znovu a znovu práskali bicem, a i kdyz se to zdálo uz nemozné, kone skutecne dál zrychlovali.

Okolní krajina se zacala rozmazávat v jedinou smouhu. Vota s Ianem postupne prestali rozlisovat jednotlivé stromy i kameny, které míjeli, a dokonce i potoky a rybníky se postupne vpili do jednolité skvrny, která cím dál tím více pohlcovala veskeré okolí. Jenom na velkých prostranstvích tu a tam v dálece rozeznávali hory se trpytem snehu na vrcholcích nebo penu more, kterak se rozbíjí o skalní útesy. V jednu chvíli vuz vjel pod mrak a zmizel. Vota s Ianem spatrili kazdý toho druhého, jak bez opory visí ve vzduchu a rítí se nocní krajinou. Rozkriceli se. Pak vuz zpoza mraku zase vyjel a oba dva se zhroutili na podlahu vozu, kde uz zustali lezet.

Nevedeli, jak dlouho takhle jeli, ale kdyz vuz nakonec zastavil, opatrne vykoukli pres krajnici vozu. Pred nimi se tycila mohyla, stejná jako ta, od které dnes v noci vyjízdeli, jenomze tahle byla desetkrát, mozná stokrát vetsí, vepredu mela obrovskou bránu, a po stranách nekolik mensích dverí. Z brány vycházelo svetlo. I po té neuveritelné jízde si Vota s Ianem byli z nejakého duvodu jistí, ze se nacházejí ve svém vlastním svete, jenom stovky kilometru daleko.

Pokracování príste...