Vota s Ianem chvíli cekali, jestli si pro ne treba nekdo neprijde, aby se jich vyptal co tu pohledávají, ale kdyz se nikdo neobjevil, otevreli dvírka a vystoupili z vozu. Oba byli prostí lidé a tak je zprvu ani nenapadlo vejít hlavní branou, a proto nejprve poctive vyzkouseli skoro vsechny mensí dvere, co jich jen po stranách mohyly bylo. Zacali temi, ve kterých zmizel kocí se závozníkem, ale byli zavrené, stejne jako vsechny dalsí, které stacily vyzkouset, nez jim doslo, ze hlavní brána je dnes mozná tím pravým vchodem, kterým by meli vejít, a tak si tedy dodali vzájemne odvahy a vstoupili.

Ocitli se v opustené kamenné chodbe, která pri chuzi tlumila jejich kroky s takovou dukladností, ze jim obema az pripadalo, jako by zvuk, který vydávaly podrázky, doslova umíral uz v okamziku zrození. Na konci chodby nasli dalsí velkou bránu, podobnou té, kterou pred chvílí prosli, tentokrát ovsem zavrenou. Vota vzal za velké tezké klepadlo a trikrát jím do brány uderil. Pri tretím dopadu klepadla, jehoz zvuk znovu tak zvlástne mrtvel, se brána otevrela.

Vota s Ianem vstoupili do místnosti, o které to nejurcitejsí, co by o ní mohli ríct, bylo, ze je mozná velká a mozná kruhová. Uprostred místnosti stál hrácský stul s deskou potazenou zeleným suknem, a kraji lemovanými starobylým drevem. Odkudsi zhora dopadalo na stul a jeho nejblizsí okolí svetlo, zatímco zbytek místnosti ponechávalo v relativní temnote.

Za tím stolem sedela Smrt.

Votovi pripadala hrozne povedomá. Nohy se mu sice lámaly v kolenou, jak strasne se v tu chvíli bál, ale presto mel zároven pocit, ze by se s ní mel privítat jako se starým známým. Jenomze to neudelal, ba naopak, kdyz jim Smrt pokynula, aby prisli blíz, jen váhave se dali do pohybu. Ze tmy vystoupili dva sluhové, dve kostry v uniformách slouzících, prinesli zidle, trpelive pockali az se oba muzi usadí, a zmizeli zase ve tme. Kdyz Smrt nic neríkala, kdyz k nim jen vytrvale upírala svudný stín pod kápí, odkaslal si Vota a promluvil jako první. Kdyz Smrt, tak Smrt, rekl si, prisel sem pro pomoc a o pomoc si také rekne.

„Pricházíme, abychom zádali o pomoc,“ rekl a prekvapilo ho, jak pevne jeho hlas zní.

Vota si nebyl jistý, ale zdálo se mu, ze Smrt mírne prikývla.

„Nasí ves uz nekolik let suzuje netvor,“ pokracoval Vota, „který nám nedovolí v klidu zasít, ani v klidu sklidit. Jednoho po druhém nás zabíjí a pozírá. Nikdo si není jist zivotem.“

Ze vsech lidí ze vsi si práve ted nejvíc nebyl zivotem jistý Vota. Mluvil se Smrtí. Presneji receno, mluvil na Smrt. Ta sice nic neríkala, ale zdálo se, ze alespon naslouchá.

„Není to jen zvíre,“ pokracoval Vota, „ale tyran, který si nás hýcká. Nedovolí nám vesnici opustit, alespon si to myslíme, protoze nikdo z tech, kterí se o to pokusili, se uz nikdy nevrátili. Ani my bychom to nezkouseli, kdybychom k tomu nemeli dobrý duvod. Nás útek, to byly týdny príprav a velká hromada stestí.“

S temito slovy polozil Vota na stul vizitku. Smrt se na ní podívala a vizitka zmizela. Zase to nepatrné prikývnutí.

„Chceme, aby netvor zemrel,“ dokoncil Vota svou zádost.

Smrt stále nic neríkala a Vota uz si zacínal myslet, ze Smrt ani promluvit nemuze, a nebo mozná muze, ale nedelá to, protoze i pri jejím nejmensím povzdechu by zestárli o desetiletí, pri jediném slove zemreli, a behem krátké vety by se rozpadli v prach. Vzápetí sice zjistil, ze to není pravda, ale i tak ho to nijak zvlást neuklidnilo. Smrt totiz promluvila hlasem poslední z rady zen jeho zivota, které miloval, a které tento svet uz opustili, totiz hlasem jeho matky. Ian sebou vedle Voty mírne trhl, takze Vota usoudil, ze také on slysí neco podobného, ale v jeho prípade, ze to nejspís bude docela jiný hlas, a to hlas Ianovy druhé dcery, která se utopila vloni v léte na úteku pred netvorem. Vota Iana v duchu politoval. Její volání o pomoc tehdy slysela celá vesnice, a ted jako by sedela naproti nemu a mluvila na nej, stejne jako na Votu zase jeho matka.

„Mohu vám pomoci,“ rekla Smrt hlasem mrtvých zen, „ale nebude to zadarmo.”

„Dal bych svuj zivot“ vydechl Vota, ale vzápetí svých slov trochu zalitoval.

Smrt se na nej podívala a rozvázne prikývla.

„Ano, nic mensího bych ani neprijala.“

Pak se ale naklonila pres stul, svetlo dopadlo na její lícní kosti schované pod kápí, a to co bylo nad nimi se na Votu uprelo.

“Ale rekni mi,“ pravila Smrt a hlas jí pri tom na okamzik zhrubl, bylo v nem ted náhle slyset ne jeden, ale stovky hlasu dávno mrtvých zen „vsadís i jeho zivot?“ a ukázala rukávem na Iana.

Vota zbledl. Smrt se znovu oprela. Mohla se Smrt usmát?

„Ale já,“ zalkl se Vota a podíval se vydesene na Smrt, „to nemuzu.“

Smrt pokrcila rameny.

„Pak tedy muzes odejít,“ rekla Smrt uz zase jenom hlasem Votovy matky.

Rozhostilo se ticho. Smrt stále nic neríkala, ale nedala ani náznakem najevo netrpelivost, kdyz se Vota hned nezvedl a neodesel. Dokonce se ani sama nezvedla a neodesla. Sedela dál naproti nemu a upírala na nej temnotu pod kápí. Vota se cítil zdrcený a podvedený. Taková sílená noc, taková sílená cesta az sem a pro nic? Horecnate premýslel. Mohl se Smrtí smlouvat? Ne, to asi nemohl. Odmítal se smírit se skutecností, ale ta na neho pomalu doléhala, kdyz ho náhle nekdo zatahal za rukáv.

Byl to Ian. Strach mu táhl ocima jako pohrební pruvod, ohryzek mu poskakoval jako splasený a látka na hrudi se mu chvela, jak pod ní srdce skotacilo.

„Zkus to, Voto,“ rekl, „zkus vsadit muj zivot na to, ze budeme vsichni zít. Vzdyt k cemu jinému by mi pak byl, kdybychom ted odesli? Co bych delal se svým zivotem? Kam bych se to vrátil?“

Temnota kolem nich zasumela vzruseným sepotem desítek neviditelných hlasu. Smrt prudkým gestem ruky temnotu umlcela.

„Iane,“ hlesl Vota.

Chtel ríct, ze to nejde, ze to proste nejde, aby vsadil zivot nekoho jiného. Byl by ochoten vsadit zivot svuj, to ano, ale zivot svého nejlepsího prítele? To nejde. Ian, jako by vedel, co se jeho príteli honí hlavou, si pospísil a nenechal ho promluvit.

„Udelej to Voto,“ rekl, „udelej to pro nás pro vsechny. Prosím!“

Vota se zadíval Ianovi do ocí, ale nerekl uz nic, jenom stiskl Ianovi rameno a kývl. Pak se otocil ke Smrti.

„Dobrá,“ rekl.

Temnota znovu zasumela a tentokrát si byl Vota skoro jistý, ze v tech hlasech slysí cosi jako nadsení. Smrt sekla temnotu pohledem a temnota znovu utichla. Na stul pak polozila kozený kelímek a po stole rozhodila sest bílých sestistranných kostek. Vota se snazil nepremýslet nad tím, kde se vzala ta kuze a odkud pramení beloba kostek.

„Ta hra,“ polkl Vota a pak se na okamzik musel odmlcet, aby zkrotil svuj hlas, „ ta hra je poctivá?“

Smrt se zarazila.

„Na svete není nic pocitvejsího nez Smrt,“ odpovedela klidne a Vota jí veril.

Byla to zároven odpoved na otázku, jakou hru budou hrát: Smrt. Padnou-li ruzná císla, bude to zivot, nejvyssí mozný hod. Pokud se ale mezi ruznými císly objeví dve jednicky, bude to znamenat smrt, jistou prohru. Vsechno ostatní je neco mezi zivotem a smrtí, a to se pak scítají ta císla, která se v hodu objeví alespon dvakrát. Vyhrává ten, kdo víc hodil a hází se jen jednou. Takhle jednoduse to naposledy hráli jako deti. Vota to nikdy nemel rád, protoze uz jako malému klukovi mu bylo jasné, ze se v této hre stává jen útrpným asistentem náhody.

„Sázky jsou jasné,“ rekla Smrt a shnrula kostky do kelímku, „ty vsázís zivot svého prítele, já vsázím smrt bestie, která vás suzuje. Kdyz vyhrajes, sami vás odvezeme k jejímu mrtvému telu. Kdyz prohrajes, tvuj prítel tady zustane. V kazdém prípade, ty odsud odejdes zivý. Zacni.“

Smrt polozila pred Votu kelímek s kostkami. Vota se podíval naposledy na Iana, vzal kelímek, porádne s ním zatrepal, a vrhl kostky pred sebe na stul.

Dve sestky, tri ctyrky a jedna jednicka. To nebylo úplne beznadejné. Ne nejlepsí, ale ne úplne beznadejné. Podíval se na Smrt. Kývla. Vota shrnul kostky a prisunul jí hrnek. Smrt vzala hrnek do kostených rukou, teprve ted si mohl Vota porádne prohlédnout ty podlouhlé bíle prsty, které se sevrely kolem kuze hrnku, a dvakrát jím trhly nahoru. Kostky uvnitr hrnku zachrestily. Pak je Smrt pomalu vysypala na stul.

Bylo po vsem. Tma kolem stolu propukla v jásot. Ctyri sestky a dve dvojky spolehlive prebily Votuv vrh. Nekdo sebral Ianovi zidli, jiný ho odvedl pryc. Vota se jen bezmocne díval za Ianovými zády, jak mizí ve tme. Smrt znovu mávla rukou a hlasy kolem ztichly. Ted spolu sedeli u stolu sami, jen on, Smrt a nemá tma kolem.

Pokracování príste...