O tomhle vubec nemusel uvazovat. Bylo mu to jasné. Smrt dostala co chce, proc by takovou nabídku neprijala? Smrt ale pomalu zavrtela hlavou.

„Prosím,“ naléhal Vota.

„Ne,“ rekla Smrt a Vota poznal, ze Smrt nepresvedcí.

„Pak mi tedy nezbývá, nez odejít,“ rekl Vota a chystal se vstát.

„Ne nutne,“ zarazila ho Smrt, „jeste más co vsadit.“

Vota se na Smrt udivene podíval. Jeste má co vsadit? Co by tak jeste mohl vsadit, kdyz Iana uz prohrál a jeho zivot mu Smrt vsadit nedovolí? Smrt si pockala dost dlouho na to, aby se vsechny tyhle myslenky stacily Votovi prhnat hlavou a pak rekla jediné slovo:

„Elien.“

Vota zprvu nepochopil, co se mu Smrt snazí ríct, ale vzápetí zbledl. Ne, to ne! Elien byla jeho zena, jeho slunce, druhá polovina jeho duse. Krásná Elien, jejíz vlasy mely vuni letní louky, moudrá Elien, která mu ukázala zemi vzdycky, kdyz jí ztratil z dohledu, uprímná Elien, clovek, jehoz slovo by se dalo vázit zlatem, kdyby ho na svete bylo dost, aby se s pevností Eliina slova mohlo srovnat.

„Ne,“ rekl rozhodne Vota a vstal, „Elien nikdy!“

Tma kolem si zklamane preslápla.

„Pockej jeste,“ zadrzela ho tu noc uz podruhé Smrt, ale Vota se nenechal.

„Nikdy nevsadím jeste zivot Elien,“ ve Votovi se vsechno vzbourilo tak, ze vubec nevnímal, ze vzdoruje Smrti, „zivot mé nejdrzasí, mé milované. To nikdy! To se radeji vrátím a zkusíme prezít co nejdéle. Az nadejde poslední boj, to radeji sám vezmu nuz, a dám se bestii vsanc.“

„Zivot Elien, proti smrti netvora a zivotu Iana,“ zvolala Smrt, kdyz se Vota chystal otocit.

Vota se zarazil.

„Kdyz,“ rekl Vota, ale hlas se mu zlomil.

„Kdyz vyhrajes,“ dopovedela za nej Smrt, protoze vedela, na co se chce zeptat, „nejen, ze bestie uz nebude trápit nikoho z vás, ale navíc si sebou smís odvést Iana.“

Nesmírná slabost ted ovládala Votovo telo. Na jedné strane jistá smrt Iana, na druhé strane zivot Elien, snad nejistý, ale preci jenom zivot. Elien miloval, celou svou dusí jí miloval, kazdý okamzik dne zil jen pro ní. Ale Ian byl prítel. Kdyz poprvé jako kluci lovili v tuni raky, bylo to s Ianem. Kdyz poprvé zjistili, ze holky vubec nejsou trhlá copatá stvorení, ba naopak, ze mají svoje kouzlo, za to je hrozne tezké na ne promluvit, dodávali si vzájemne odvahy. Byl to konecne Ian, kdo mu pomáhal stavet svatební vez, kdyz Eliina matka svolila ke svatbe. Zivot tohohle Iana pred pár okamziky prohrál a ted má prílezitost získat ho zpet. Ale sázka je tak vysoká!

Vota se znicene posadil. Zkusil promluvit, ale neslo to, tak jenom kývl.

Tma kolem zajásala.

„Tentokrát to ale udeláme opacne,“ rekla Smrt, „tentokrát zacnu první já.“

Shrnula kostky, nasypala je zase zpátky do kozeného kelímku, a stejne jako pred tím i ted jím dvakrát trhla nahoru. Jednou. Kelímek pomalu spustila. Podruhé. Priklopila kelímkem kostky a podívala se na Votu. Vota se ale soustredene díval na stul, na svuj osud, na svoje vsechno, ukryté pod kuzí odvázlivce, který také kdysi hrál se Smrtí. A ze to tak bylo, o tom ted Vota vubec nepochyboval. Smrt zvedla kelímek.

To byla opravdu ironie. Smrt hodila dve sestky a tri ctyrky, stejne jako Vota pred tím, jenom to poslední císlo nebyla jednicka, ale petka. Ve Votovi vzplála malá jiskricka nadeje. Pokud to bude stejné, jako hra pred tím, jenom v obráceném gardu, vsechno bude zase dobré. Rychle sebral kostky, vlozil je do hrnku a zatrepal jimi. Pak je pomalu vysypal na stul a podíval se na ne.

Smrt se jen slabe usmála, zato nadsení tmy neznalo mezí. Prohrál. Na stole pred ním lezely tri trojky a tri jednicky. To bylo málo. To bylo zatracene málo na to, jak moc prohrál. Vota stále jeste sedel na míste, zil a vnímal nadsení kolem nej, protoze telo samo od sebe uvnitr nej vystavelo hráz, která zadrzovala vsechno to zoufalství a beznadej, ale az ta hráz jednou povolí, a to se urcite stane, tak se vsechen ten smutek naráz vyplaví, a Vota budto zemre zalem, a nebo alespon zesílí. Zatím ale jen otupele zíral na kostky pred sebou, zatímco tma kolem bourila, a Smrt uz se ji ani nesnazila utisit. Jediné, co mohlo Votu zachránit, byla moznost, ze nez se hráz definitivne protrhne, bude prosakovat dosto dlouho na to, aby vlna smutku pak nebyla k neunesení. Mozná by mu v tom mohly pomoci i jeho dve deti, Arpo a Olmir, o které se ted bude muset nekdo postarat. Jako by Smrt tusila na koho ted Vota myslí, i kdyz je vlastne docela dobre mozné, ze se k tusení uchylovat nemusela, ze to zkrátka vedela, utisila stále jeste jásající tmu a zvolala:

„Arpo!“

Sotva zkrocená tma zaslechla tohle slovo, propukla znovu v nadsený jásot.

„Neee!“ zarval Vota a vyskocil na nohy.

Divoce se rozhlízel kolem sebe a kricel na tmu:

„Ztichnete, slysíte! Budto uz konecne zticha!“

Smrt jediným gestem opet zjednala ticho. Vota ztezka oddychoval, díval se na Smrt a vrhal proti ní vsechen svuj vztek. Nezdálo se, ze by si z toho Smrt neco delala. Jenom dál cekala a dívala se na Votu. Vota ale nemel v úmyslu ztratit jeste svoje deti. To rozhodne ne. Uz tak ho tahle sílená noc pripravila o polovinu toho, co mu bylo na svete nejdrazsí. O jeho prítele Iana, který s ním sdílel vetsinu svého dosavadního zivota, i svou milovanou Eli. Kdyby mel prijít jeste o deti, byt jen o jedno jediné, uz by nemohl dál zít. Uz takhle to bude tezké, ne tezké, ale nemozné, a pres to ví, ze se o to bude muset pokusit. Kvuli Arpovi, kterému bude brzo dvanáct, bude vstupovat do dospelého zivota mezi muze, bude se rozhodovat, kým bude, a bude potrebovat nekoho, kdo mu bude stát nenápadne po boku a opatrne, tak aby to nepoznal, ho zivotem vést. Bude to muset udelat i kvuli malému Olmirovi, prckovi Olmírkovi, kterému bude pet, ale uz rok svému tátovi dulezité ríká, ze uz je velký, ale táta stejne vzdcky ví, kde je, a kdyz se odnekud chvilku neozve jeho smích, uz ho jde hleat a ujistovat se, ze je vsechno vporádku, aby ho nasel, jak nekde provádí nejakou lumpárnu. Tomu samému Olmírkovi, ze jehoz kazdého úsmevu vidí svojí Eli, jeho matku, kterou pred okamzikem prohrál v podivné hre se Smrtí. Ten samý úsmev, který ho vzdycky naplnoval radostí ted bude pripomínkou jeho viny. Pokud se ten úsmev jeste vubec nekdy objeví. Pokud se kdy jeste objeví vubec nejaký úsmev na tvári Ianovi zeny. Ach, jak rád by to vsechno vzal zpátky! A ví, ze ta moznost tu je. Stejne sílená, jako moznost, která ho do téhle tragédie dostala, ale moznost tu je. Stací, aby to rekla a ona uz to také ví. Smrt uz ví, ze kdyz se dostal ve svém uvazování az sem, stací málo.

„Zivot tvého syna Arpa, proti zivotum Iana, Elien a smrti bestie,“ rekla Smrt skoro az slavnostním tónem.

Kdyz se Vota zase posadil, prisunula mu Smrt kostky i kelímek. Vota byl jako v mrákotách. Vzal kelímek do ruky, ale ta se mu trásla, tak z ní kelímek zase vypadl. Napodruhé uz ho dokázal udrzet, nahrnul do nej kostky, jenom je tak hrebetem ruky, protoze neveril, ze by je dokázal posbírat, protoze na to uz byl prílis rozechvelý. Prikryl kelímek dlaní a zacal trepat. Bál se. Hrozne se bál a nechtel hodit, a tak stále trepal a míchal svým osudem i osudem svého starsího syna, své zeny a svého nejlepsího prítele. Smrt trpelive cekala, a dokonce ani na okolní tme se neprojevila zádná známka netrpelivosti. Pak Vota konecne hodil a na krátký okamzik omdlel.

Pred tím nez omdlel, spatril na stole pred sebou dve jednicky, jinak nic. Smrt ani nemusela házet, protoze nic mensího uz se ani hodit nedalo. Pokud pred tím nadsení tmy neznalo mezí, tak ted je poznalo, zjistilo ze jsou v dálce daleko pred ní, a hnalo se k nim, jako zbesilé. Vota se probudil do ohromujícího hrmotu jásajícíh hlasu, které nevidel. Vyhrkly mu slzy.

Rinuly se mu po tvári, byly horké a opravdové, padaly na zem, kde z nich opravdovost mizela, odplouvala i horkost a zustávala jen vlhká stopa v prachu herny. Myslel si, ze pláce pro Iana, se kterým si v posledním roce boje s bestií tolikrát zachránili zivot, ze uz to ani nepocítali. Myslel si, ze pláce pro Elien, svou inspiraci, svuj duvod, se kterou chtel zestárnout, které chtel hladit vrásky, az prijdou, a kazdou z nich milovat. Myslel si, ze pláce pro Arpa, svého syna, krev své krve, který mel být vecnou pripomínkou muzského byl jsem tady. Uvedomil si, ze pro nic z toho nepláce.

„Olmira ne,“ zaseptal, zpolykal nový príval slz, a tma kolem, kdyz to slysela, rázem utichla.

„Prosím Olmira ne,“ septal tise a zároven plakal, ale neríkal to ani tak Smrti, protoze na jejím rozhodnutí to nebylo, a neríkal to ani tme, protoze ta mu zádného z jeho blízkých nevzala, ríkal to sám sobe, a ríkal si to proto, protoze vedel, ze musí.

Musí jeste jednou hrát a vsadit na tu hru zivot malého Olmírka. Dosel uz tak daleko za hranice pricetnosti, kde muze lidská duse jeste zustat celistvá, ze uz tu hranici ani nevidel, za to vedel, ze v tom propujceném cas, v té krehké bubline normálnosti, kterou si s sebou vzal, musí jednat rychle. Drív, nez bublina praskne. Uz skoro nevidel, stále vzlykal a prosil za Olmírka, a Smrt cekala. Vota se zmohl k poslednímu boji. Marne si pokusil setrít slzy, na nekolikrát si odkaslal a navrhl:

„Zivot Olmíra proti zivotu Iana, Elien, Arpa a smrti bestie.“

A Smrt rekla:

„Ano.“

Pak vzala kostky, a jak bylo jejím zvykem, promíchala je dvojím trhnutím. Kostky vysypala na stul. Vota mel pred sebou rozmlzený svet. Za závojem slzí byl Smrt a stul a tma, ale Vota je nevidel, jen priblizne tusil, kde jsou. Zvuk kostek ale slysel a kdyz dopadly zacal si své oci horecnate utírat do rukávu. Svet se trochu projasnil, ale stále to bylo málo, a tak se Vota musel jeste naklonit nad stul az skoro ke kostkám, stále si pri tom utíral tvár rukávy. Konecne alespon trochu zaostril.

Pred ním na stole lezelo sest sestek.

Tma kolem neho uz nejásala, tma doslova dunela. Dunela jakýmsi temným popevkem, necím, co ve Votových usích znelo jako vítezný hymnus smrti, a dost mozná to necím takovým i bylo. Vota cítil, jak se nekdo priblízil k jeho bubline prícetnosti spendlíkem. Existovala jen jedna lepsí kombinace nez ta, kterou hodila Smrt. Jen jedna jediná! A Vota Smrt jeste nikdy neprehodil. Nikdo necekal, ze by se to stalo zrovna ted, nikdo, vcetne Voty. Ten uz nemel v hlave jedinou myslenku. Vlastne, není to pravda, mel jich v hlave spoustu. Vsechny myslenky, co jich kdy v zivote mel, jako by se vysypaly, roztrístili se na tisíce malých kousícku a ty kousícky, miliony tech kousícku ted vírily jeho hlavou. Dál uz svoje telo neovládal. Nemohlo to tak být. Kde by vzal sílu na to, aby po Smrti posbíral kostky, kde by vzal sílu a motivaci na to, aby je naházel do kozeného kelímku, a jak by se mohlo stát, ze pak mel jeste dost sil na to, aby ty kostky jedním máchnutím nahoru a dolu promíchal a vyhodil je zase vsechny na stul?

Svet kolem ztichl.

Dunení uz se neozývalo, v jásot nikdo znovu nepropukl a po té, co utichlo jemné klapání hracích kostek valících se po zeleném plátnu, nebyl uz vlastne slyset zádný zvuk. Bylo naprosté ticho a v tom tichu se uvnitr Votovy hlavy snásely dolu strípky jeho myslenek jako sníh. Jejich majitel byl buhví kde a tak ani nemohl setrít oci, aby se podíval, kolik tecek je na vrchní strane opracovaných kostí pred ním, a proc je kolem takové ticho. Pak nekdo polozil Votovi ruku na rameno. Byla to docela normální mekká lidská ruka obalená masem, snad místy trochu ztvrdlá poctivou prací. Ten dotek Votu probral. Zatahal za tu jedinou nitku, která jeste poutala Votovu dusi k telu.

Vota se pomalu zacal vracet do Voty.

První co Vota udelal, kdyz se vrátil, bylo, ze se podíval na stul. Byla tam jednicka, dvojka i trojka, byla tam i ctverka a petka a konecne tam byla i sestka. Vota prehodil Smrt. Opravdu to dokázal! Pak konecne zvedl hlavu, nad ním stál Ian a slabe se usmíval.

„Tak pojd, pujdeme,“ rekl Ian a znelo to docela jako tenkrát, kdyz spolu naháneli jelena, ale ten jelen jim stále unikal, az uz byla tma, a nebylo nic videt, a tak Ian usoudil, ze je cas to vzdát a vrátit se domu.

Ted byl sice také cas vrátit se domu, jenomze tentokrát se vraceli jako vítezové. Vítezové!

Vota Ianovi úsmev oplatil. Pak vstal a pohlédl na Smrt. Vedel, ze to není úplne naposledy, co se vidí, a vedela to pochopitelne i Smrt, ale Vota doufal, ze je to alespon nadlouho. Smrt vypadala docela klidne. Rozhodne nevypadala, ze by jí ta prohra nejak vzala.

Vota venoval jeden dlouhý pohled i tme kolem sebe, ale ani ted nikoho nespatril. Temnota mlcela.

Ian objal Votu a chytl ho pod ramenem, aby ho mohl podeprít, protoze ten byl jeste na svých nohách vratký, a vydali se zpátky chodbou ven pred mohylu. Byla stále jeste noc, ale cerný samet nebe uz zacínal vypadat trochu osoupane. Blízilo se ráno. Ian pomohl Votovi do kocáru. Pak pockali az se k vozu dousourají kocí i se svým závozníkem. Tezko ríct, jestli to byli ti samí, ale oblecení meli stejné, alespon pokud to Vota s Ianem mohli posoudit. Vuz se trochu zhoupl, jak nasedli, a pak kocí bez nejakého valného nadsení práskl bicem.

Vuz se dal do pohybu. Znovu to byla rychlá jízda, znovu se svet kolem nich rozmazal do jediné dlouhé smouhy, ale tentokrát se Vota s Ianem nekrcili strachy na dne kocáru, ale sedeli pekne na lavici a Ian se usmíval. Pak uz se jen neusmíval, uz se pochechtával, zatím to bylo jen obcasné vyprsknutí, ale kdyz se k nemu Vota pridal, propukli konecne oba v hlasitý smích a aniz by to mohli nejak olivnit, smáli se s hlavami zvrácenými dozadu celou cestu az do okamziku, kdy vuz zastavil.

Vykoukli ven. Stáli na malém kopci, ze kterého byla videt vesnice. Za klidnejsích casu sem kluci vyvádeli holky. Byli tu stromy a skála a malé údolí, ve kterém stálo pár domku s kourícími komíny, kterým se ríká doma, ale kvuli tomu sem ti kluci ty holky samozrejme nevodili. Bylo to proste jenom pekné místo, holky se tu vzdycky rozneznili, a uprímne receno, za klidnejsích casu, tu bejvalo pekne narváno. Ted uz sem dlouho nikdo nechodil, protoze zrovna tady se netvor vyskytoval nejcasteji. Mel tu nejlepsí výhled na svuj dobytek, na svojí spizírnu. Byl tu vlastne i ted.

Jeho telo lezelo na skále a bylo docista mrtvé. Bylo by pekné ríct, ze ted, kdyz byl netvor mrtvý, vypadal najednou mensí a skoro k politování. Ne, byla to porád zatracene velká obluda a porád z ní sel strach, jenomze ted uz byla zaplatpánbuh mrtvá. Vota vystoupil ven a té obludy se dotknul. Byla chladná a tvrdá. Vzdycky si myslel, ze její telo musí být z nejakého kamene, ze se proste vyrval kus zeme a vzal na sebe tuhle podobu. Nikdy neveril, ze neco takového muze být prirozené. Prokletí? Zlovolná magie? Kdo ví. Ian poklekl vedle nej. Tohle by meli videt lidi tam dole, aby uz vedeli, ze není ceho se bát. Jenomze jak to tam dopravit? Vota se otocil na kocího.

„Nepomohli byste nám s tím dolu?“

Kocí se na Votu ani podíval.

„Pomozte si sami,“ odsekl znechucene, „my jsme mrtví.“

S temito slovy práskl do koní a zmizel. Vota s Ianem se zasmáli. No tak se na ní proste budou lidi chodit dívat sem. A protoze se oba ze vseho nejvíc tesili domu, vstali a vykrocili k pesince, která tu vedla mezi stromy, a i kdyz byla trochu zarostlá, protoze jí léta nikdo nepouzíval, stále tam byla. Pokud je pamet neklame, mají to odsud skoro hodinu pesky, ale oba docela urcite celou cestu pobezí, takze to stihnou drív. Mozná, ze budou cestou kricet, proste jen tak, z radosti, jako to delají malí kluci. Vedeli, ze Smrt nakonec stejne vzdycky vyhraje, ale ted uz taky vedeli, ze se ní dá hrát jeste docela dlouho.

Konec.