Krátce pred tím, nez mi zemrela máma, to bylo jeste pred mými osmnáctými narozeninami, stihla mi dát ohledne zen jednu radu: Nikdy se potom neptej, jekej jsi byl. A ze je to dobrá rada! Stále se jí jeste drzím. Takových rad, kterých se drzím, je ale celá rada. Jak se tak protloukám zivotem od jedné k druhé, pribývají k nim dalsí a dalsí. Nekdy si na ne musím prijít sám, to pak bolí, ale nekdy mi osud privede do cesty mudrce, povetsinou lidového charakteru, a jsem-li v tu chvíli ochotným a dobrým posluchacem, predá mi on nové moudro celkem bezbolestne, tak ríkajíc zadarmo.

Treba jako tehdy.

Zbývalo presne tricet dva minut a sestnáct sekund do okamziku, kdy jsem mel významným zpusobem zainvestovat do bezpecnosti nasich zen a detí, a to i pres to, ze sám zádnou zenu ani díte nemám. Takhle je to ale holt na tom svete zarízený. Navíc v té v dobe jsem o tom jeste nevedel. Práve jsem cosi prodal pres eBay, bylo toho asi za tisíc korun, a sel si ten balík vyzvednout. Krácel jsem koridorem pozdne komunistického strediska, které bylo, kdoví proc, vystavené v odstínu hnedé, která byla velmi populární za Hitlera, minul lékárnu, v níz od jisté doby visí nápis Jenom proto, ze si jdete koupit cípky na nás nemusíte kricet, a tehdy jsem zahlédl Trenéra.

Jakmile jsem ho spatril, muj normální krok levá, pravá, se zmenil v mnohem houpavejsí variaci le-vá, pra-vá s výrazne citelnou pomlckou u kazdého doslapu. Taková se vám v ten okamzik se mnou udála zmena. Na stehnech mi najednou narostly svaly jako provazy, a já uz proste nemohl udrzet nohy u sebe. Ty svaly se o sebe trely, a jak se tlacily do stran, muj krok se stával sirokým stejne jako dlouhým. Nebyl jsem schopen tomu zabránit a jako zdálky pozoroval sám sebe, jak se mi totéz deje s rukama, které se pomalu, ale jiste vzdalovaly od trupu. Pak byl Trenér uz docela blízko, a tak jsem mu mávnul rukou na pozdrav. No co rukou! Tlapou jsem mávnul. Tou obrovskou tlapou velkou jako lopata, kterou bych mohl porázet dobytek, kdyby na to prislo a zároven na nej zavolal neznámým hlubokým hlasem:

„Nazdar trenére!“

Pripadal jsem si tak trapne, jako kdybych udelal gramatickou chybu ve slove ynteligentní, ale nemohl jsem si pomoci. Nemohl jsem tomu nijak zabránit, stejne jako jsem vcera na tréninku nemohl zabránit tomu, abych Trenérovi nerozbil raketou ústa.

„Uka,“ povídám a kouknu vpravo nahoru na natrzený ret, „no más to dobrý, ale holka te ted bude muset aspon tejden líbat víc zleva.“

Neverícne jsem na sebe zvencí zíral a ríkal jsi, co je to zase za moudro, a ze je to málem tak blbý jako to vcerejsí: Ale já za to nemuzu.

A pak se to stalo.

„Nooo,“ nadechl se Trenér, „to nebude tak horký. My ted máme takový jako mín komunikativní vobdobí. Ale to holt zenský nekdy tak mívají. To prejde. Ale vcera jsem mluvil s kamarádkou a ta mi neco prozradila. Teda voni zenský na sebe tyhle zásadní veci neradi neríkají, voni se neradi shazujou, ale tahle mi to rekla. Asi ze uz je starsí.“

„Jasne,“ prikývl jsem, „do hrobu si to sebou nevezme.“

Tenhle tejden je ve mne zkrátka senzitivity jako v prdeli medu.

„N.. no... Vís co prej na nás zenský vopravdu nesnásej? Kdyz jsme sobestacný. Kdyz se o nás nemuzou starat, kdyz zkrátka není nic, u ceho bysme se bez nich neobesli. Tak jako jasne, asi musís mít nejaký charisma, ale hlavne musís mít neco, v cem si úplne nemoznej, i kdyby sis treba jen neumel zavázat tkanicku.“

Odmlcel se a pak se na me významne podíval.

„A vubec ze vseho nejvíc je ale dokáze vytocit, kdyz ses schopnej si uvarit!“

Tak.

Poslední informace visela ve vzduchu jako zvuk razítka, kterým se za komousu zamítala výjezdní dolozka. Najednou jsem videl spoustu vecí jinak. Tak treba to, ze jsem si v sobotu dopoledne uvaril výborný hovezí gulás, staví muj milostný zivot do úplne jiného svetla. Aha! Takze pro príste zádná snídane do postele. Já totiz, milé dámy, neumím namazat ani chleba. To já jen tak, aby bylo jasno!

Ubehlo dalsích tricet jedna minut a padesát sekund, behem kterých jsme se s Trenérem stihli rozloucit, já jsem si stihl vyrídit svou zálezitost na poste, nastartovat auto a být na zpátecní ceste domu. Stále jeste jsem premýslel nad nove nabitou informací, a snad proto me ze zamyslení vytrhlo az zahoukání majácku a poblikávání nápisu STOP na strese policejního auta.

„Tak co jsem provedl, pánové?“ rekl jsem a zabouchl za sebou dvere.

Nemel jsem zkrátka den. Ale prísahám, ze obcas reknu i neco chytrého.

„Jel jste rychle, pane ridici,“ informoval me uniformovaný policista.

„Aha.“

A tak jsem odevzdal svých cerstve nabitých tisíc korun, coz byla má dan za to, ze jsem namísto triceti jel celých 48 kilometru v hodine. To je výkon, co? Sakra vzdyt já uz neumím ani spáchat zlocin, abych na nej mohl být hrdý! Ale zase jsem rád, ze jsem touto nemalou sumou prispel k dobré veci, tedy k tomu, aby tito ostrí hosi, jejichz hvízdající gumy mi znejí v usích jeste ted, mohli strezit klidný spánek nasich, tedy spís vasich, zen a detí.

Jenomze kdo bude strezit muj klidný spánek? Snad by to mohlo zvládnout to nové pravidlo, které jsem dnes nabyl, a které si pridám i k tomu, jehoz se mi kdysi dostalo do táty: Zenský nevedí co chtejí a neprestanou, dokud to nedostanou.

No a tím tahle historka vlastne koncí.

Protoze se mi nepodarilo vytvorit solidní dramatický oblouk, spís jsem tak jako kdyz rozmontoval jeho jednotlivé soucásti a smontoval z nich takový nejaký jako kdyz ctverec, zkrátka proto, ze se mi z krize podarilo udelat rizek, nebude vadit, kdyz totéz provedu jeste s polozkou katastrofa, aby se z celého textu na záver stala tato fraska a podelím se s vámi o radu, jíz se mi dostalo od jednoho významného ceského bloggera, který se k ní ovsem dnes uz nehlásí, a to nejspís proto, ze ta rada zní: Kazdá zenská ceká, uz aby ho tam mela.