Probudil jsem se do kalného rána roku 2350. Skrz jediné usmudlané okno padaly do mého prázdného bytu odpadky svetla, pro které ti, co zili dve ste pater nade mnou, uz nemeli vyuzití a mne sedela za krkem kocka a skrábala jak zbesilá. Ve ctyriadvacátém století se mi to stalo vubec poprvé a tak jsem byl vlastne moc rád, ze tam je. Porídit si své osobní zvírátko s drápy, které by vám ztrpcovalo celý den, nebylo v této dobe pro cloveka bez práce zrovna snadné a tak jsem doufal, ze mi bude zle nejméne do vecera nebo alespon do obeda. Odkopával jsem ze sebe duchny alkoholového zapomnení a snazil se rozvzpomenout, jak se mi to vlastne stalo a nemám tím na mysli jen tu parádní intoxikaci. Moje existenciální otázka zahrnovala i mrnavý pokoj, jediné saty a nápis na strope Zabij se jeste dnes!, který mi tu zbyl po predchozím majiteli. Musel jsem se kvuli tomu vrátit o bezmála tri a pul století zpátky a vzít to pekne poporádku.

Tehdy mi bylo petatricet a jako kazdý na zacátku tretího tisíciletí, kdo nebyl ani moc chytrý, ani moc talentovaný, ani moc vzdelaný, ale pres to mu pripadalo tak nejak nefér, ze by zrovna on kvuli takové prkotine mel být chudý, jsem vydelal docela slusné peníze na Internetu. Bylo to snadné, jako vzít díteti bonbón a pokud si vzpomínám, tak to byla jedna z vecí, které jsme tehdy delali. Vlastne i proto vím, ze vydelat prachy na Internetu je mnohem snazsí. Kdyz vezmete díteti bonbón, zacne rvát. Kdyz ale na Internetu presunete peníze od tech hloupých k tem, jak to jenom ríct, no proste k sobe, tak se tak leda dostanete na titulní stránku Timu.

Mohl jsem si tenkrát koupit vsechno a tak jsem to taky udelal. Tykal jsem si s prezidenty, jezdil jsem v zakázkových vozech, modelky si u me podávaly kliky a financoval jsem dokonce vývoj vlastního raketoplánu. Kdyz na tom tehdy zacal být Jackson blede, koupil jsem od nej Neverland a nechal dedky ze ZZTop mocit z ruského kola. Nakonec jsem to celé podpálil - desná psina. Tenkrát jsem si uvedomil, ze jsem pravdepodobne dosáhl vrcholu. Jednadvacáté století mi náhle zacalo být tesné a tak jsem se nechal hybernovat.

„Probudte me, az se na svete bude dít neco zajímavého,“ nakázal jsem jim a pribouchl za sebou víko hybernacního boxu.

Vzpomínám si, jak jsem se do nej tehdy nechal ulozit s plechovkou Coca Coly v ruce a jak mi to pripadalo náramne vtipné. Jenomze po probuzení uz o Futurame nikdo neslysel a tak se nejen nikdo nezasmál, ale hlavne me vinou toho zatkli za pasování nepovolených látek v case. O takovém paragrafu jsem jaktezivo neslysel, ale neznalost zákona neomlouvá ani ve ctyriadvacátém století. Zacal jsem se dozadovat právníka.

„A za co by sis ho chtel najmout?“ ptal se me policista, zatímco me strkal ven ze dverí hybernacního sálu.

Sebevedome jsem prohlásil, ze touhle dobou uz musím mít díky úrokum tolik penez, ze bych si mohl koupit prinejmensím nejaký strední africký stát. Na to me jen pobavene poplácal po zádech a zabouchl za mnou dvere vozu. Behem krátkého výslechu jsem se pak dozvedel nejen to, ze uz zádné státy tak, jak jsme je znal, neexistují, ale hlavne ze me probudili proto, protoze mi zkrátka a dobre dosly peníze. Správci mých úspor je zacali rozkrádat, sotva má teplota klesla na úroven archivních vín a v dobe, kdy uz jsem pri poklepání zvonil v komorním cé, bylo na mých úctech jen tolik, abych se probudil teprve tehdy, kdy oni budou uz spolehlive mrtví.

Vlastne dobre ze me hned zatepla strcili do chládku, alespon jsem mel dostatek casu vsechno si promyslet. Jednou nahore, vzdycky nahore, rekl jsem si. Proste zacnu znovu a od nuly a tak, kdyz me po trech dnech a peti hodinách psycho-trestu propustili, nechal jsem se najmout pocítacovou spolecností, která se zabývala tím, ze pripojovala klienty k necemu, co tak trochu pripomínalo Internet. Vydrzel jsem tam, kdyz pocítám i cestu ke klientovi, dvacet jedna minut a sestnáct sekund.

To bylo tak. Pripojil jsem terminál k necemu, co vzdálene pripomínalo sítovou zástrcku a zacal se shánet po nejakém firewallu. Zatímco jsem dulezite zíral do otevreného plastového kufríku nafasovaného instalacního kitu, aniz bych jen priblizne tusil, k cemu ten který predmet muze být, terminál vedle me ozil. Malé, do té doby mlékem naplnené, orákulum se na okamzik vyjasnilo, aby vzápetí zcernalo a zacalo kolem sebe vyvrhovat po hrstech gejzíry jisker. Samozrejme jsem vubec netusil, která bije, coz mi na druhou stranu nezabránilo v sebevedomém prohlásení, ze to není chyba, ale vlastnost produktu. Nekterých zvyku se proste nezbavíte. V té dobe zbývalo do konce mé kariéry presne jedenáct sekund.

Tak dlouho trvalo nez autodetekcní systém mou chybu nahlásil na centrálu, séf vyndal ruku ze zánadrí oplácané sekretárky a vytukal muj kód.

„Más padáka!“ zarval a polozil.

Pozdeji jsem se od kolegy dozvedel, ze prý existuje jen málo zpusobu, jak instalaci podelat a já na nej kápnul hned zkraje. Ve skutecnosti ani zádný servisní technik není treba, ale lidi se stále najímají jako takový nadstandard kvuli zákazníkum. Jak jsem mel ale do hajzlu vedet, ze potomci viru z prelomu tisíciletí cekají namackáni na konci sítového kabelu, aby hned po pripojení mohli vtrhnout do jeste, prísahal bych na to, vypnutého terminálu a udelat z nej ohnostroj?

No a od té doby uz jsem práci nesehnal.

Pokracování príste...