Na ctyriadvacáté století jsem zkrátka nebyl vubec pripravený. Nic jsem neumel, nikoho jsem tu neznal a muj mozek byl archeologickou vykopávkou z dob, kdy obsah hlavy predstavoval urcité soukromí. Ted se reklama vysílala prímo do mozku a s prímo dábelskou vynalézavostí skádlila vizuální, chutová i jiná centra. Dneska uz to nikomu nevadilo, protoze po tri staletí trénované mozky dokázaly docela bezpecne oddelit vlastní chute od tech podsunutých. Já se jenom za minulou noc trikrát probudil a sebehl padesát pater ven na ulici, abych zakoupil omácku alla carbonara, kterou jsem pak lemtal prímo z pytlíku. Proste jsem si nemohl pomoct. To by jeste bylo docela dobré, jenomze dva týdny pred tím mel velkou reklamní akci Uncle Bean a já po fazolích zvracím.

Jeste ze jsem nemel skoro zádné peníze, jinak bych je docela urcite bezel utratit, kdykoliv by se nekomu zachtelo zmácknout tlacítko. Sociální podpora v té dobe znamenala pridelení neprodejného bytu v dolních patrech absurdne vysokých budov, jedno kaloricky vyvázené jídlo denne a odklizení tela, kdyz vám konecne ruply nervy. Rozhodne ne zádné peníze. Musel jsem obdivovat krásu a jednoduchost toho kompromisu mezi humanismem a podporou chuti pracovat. Jenom skoda, ze zrovna mne nebyla chut pracovat nic platná. Tech pár drobných, které mi cas od casu zasvítily na display bankovního úctu, pocházelo z ulice, kde jsem kolemjdoucím imitoval filmy dvacátého století. Pak uz jen zbývalo dobehnout k nejblizsímu baru, objednat drink a vypít ho drív, nez nekdo spustí nejakou reklamní akci.

Vcera byl zrovna jeden takový den, kdy se mi neco podobného podarilo, ale bylo to na poslední chvíli. Práve jsem spickou jazyka lovil poslední kapku jen zpola legální výcepní lihoviny, kdyz me prepadla neprekonatelná chut vrazit si do zubu cervenou ruzi a zacít tancit tango, coz by, hádám, koncilo tím, ze bych si bezel koupit dámské hygienické potreby. Uz uz jsem se otácel, abych mohl jít s vymeteným kontem zmatene preslapovat pred nákupní terminál, kdyz se ke mne pritocil dobre zivený fousác neurcitého veku, plácnul mi na celo neuro-stít a me se konecne po dlouhé dobe rozlila v hlave opojná prázdnota.

„Jeste jednou totéz pro me a tady pro toho urostlého mládence,“ zahalekal fousác bodre a zatlacil me zpátky do zidle.

Vzápetí jsem byl vystaven takovému útoku náhlých sympatií a prátelskosti, jaký nepamatuji od té doby, co se mi krátce po mém vstupu mezi desítku nejbohatsích Cechu zacali jeden po druhém hlásit spoluzáci ze základky, kterí si najednou vzpomneli, jací jsme to tehdy bývali bezva kamarádi. Fakt je, ze dokud byl fousác ochoten cas od casu zopakovat to svoje jeste jednou totéz pro me a tady pro toho urostlého mládence, poprípade zkrácenou verzi jeste jednou tady pro mládence, na kterou presel vzápetí, byl jsem ochoten mu tolerovat mnohem víc.

I kdyz zase ne vsechno.

Tak usilovne jsem se soustredil na okamzik, kdy se jeho masitá ruka ocitne na mém stehne, abych mu mohl jednu ubalit, ze jsem úplne preslechl ten okamzik, kdy se v jeho monologu stal z urostlého mládence urostlý voják. Vsechno bylo jinak. Fousáce moje telo nijak zvlást nezajímalo, za to ho z nejakého duvodu neobycejne zajímaly mé vyhlídky v armáde, tedy za predpokladu, ze bych do ní vstoupil. Rázem ze me spadly vsechny starosti o mou neposkvrnenost, bájecne jsem se uvolnil a docela se zájmem se zaposlouchal do fousácova obsáhlého vyprávení, které cas od casu prolozil tím, ze vzal mou prázdnou sklenku a zacal s ní mávat nad hlavou se slovy:

„Halo, tady mládenec to má rozbitý!“

Tím u me automaticky získával dalsí body.

Z fousácova popisu se mi moje budoucnost v armáde jevila velmi dobre. Pravidelný plat, nehynoucí sláva a láska zen spolu s vojenským duchodem vzájemne souperily o první místa v hitparáde mých zivotních hodnot. A to vsechno mi prosím bylo nabízeno v dobe, kdy nikdo na svete s nikým neválcil, protoze venkoncem ani nebylo moc s kým, pouze na okrajových planetách doslo sem tam k nejaké té sarvátce, ale tam snad novácka neposlou, no ne?

Osmý panák s definitivní platností rozhodl. Fousác se mi líbil a tak jsem ho pasoval na svého jediného a tím pádem i nejlepsího prítele. Troufám si ríct, ze mu to udelalo ohromnou radost, protoze vzápetí objednal dalsí tekutou munici a rehtal se tomu prirovnání na celé kolo. Zrovna kdyz mi zacínalo cinit potíze spocítat, kolik jsem toho vypil, se s fousácovou hlavou udála podivná zmena. Rozdvojila se a obe pak unisono zacaly vypocítávat moznosti, jaké mi armáda nabízí ohledne kariéry. Pritakával jsem, jak to zní skvele a zároven se snazil soustredit jenom na jednu z nich. Nakonec jsem to vzdal a vsechny ty starosti o správném poctu a umístení orgánu na lidském tele ze me spadly a já se opet mohl venovat tématu. Nekdy nad ránem jsem fousácovi docela vázne sdelil, ze kazdý vojín nosí v torne marsálskou hul. Sice tomu nerozumel, ale líbilo se mu ze spolupracuju a hned prede me prisunul modre zárící formulár s obdélníckem scanneru otisku prstu v pravém dolním rohu.

Ze vzpomínek me vytrhlo neurvalé zabouchání na dvere.

Horecnate jsem uvazoval. Co jsem asi tak já, starý pacifista a posera mohl udelat, kdyz prede me verbír polozil prihlásku do armády?

Zabouchání se ozvalo znovu a tentokrát bylo doprovázené prímo nelidským revem, který mi oznamoval, ze za dvermi je: „Armáda Zeme. Jménem zákona otevrete nebo vnikneme násilím!“

Hlas prozrazoval, ze jeho majitel nemá problém kdykoliv a kamkoliv vniknout násilím, a ze to navíc udelá s nejvetsím potesením. Pokusil jsem se posadit, ale kocka za krkem ostre zasekla drápky a já upadl zpet na loze. Znovu jsem mel pred ocima ten modrý zárící obdélník. Prímo hypnoticky me pritahoval stále blíz a blíz az k tomu malému okénku vpravo dole, kde rytmicky prejízdela shora dolu a pak zase zdola nahoru cervená cárka scanneru. Pak celou vizi náhle neco velkého zakrylo.

S ohromným rachotem se do místnosti vrítily dvere rozlozené subatomární drtickou, zastavily se az o protejsí zed a hned za nimi se vevalila vojenská eskorta. Uvedomil jsem si, ze to velké, co mi ve vizi zakrylo výhled, byl muj palec. Znicene jsem upadl hlavou zpet do polstáru.

„James T. Kirk?“ zeptal se velící dustojník a dulezite nahlédl do scrollu.

Jako v mrákotách jsem si uvedomil, ze kdyz me po mém probuzení ve ctyriadvacátém století znovu zarazovali do evidence obyvatel, neexistovaly uz zádné moje platné doklady a tak jsem mohl nahlásit prakticky jakékoliv jméno. Odevzdane jsem kývl. Ano, James T. Kirk, to jsem já.

„Tak snad do pozoru Kirk, kdyz je v místnosti velící dustojník!“

Vyskrábal jsem se na nohy a pokusil se postavit, jak nejrovneji jsem dokázal. Dustojník me uderil znechuceným pohledem prímo do obliceje, pak znovu nahlédl do scrollu a oznámil úredním hlasem:

„Vojín James T. Kirk se za dezerci odsuzuje k sesti hodinám psycho-trestu trídy B. Po odpykání trestu se bude hlásit u jednotky G, kam byl z rozhodnutí velitelství pridelen. Rozumel Kirk?!“

„Hmfl... chrchly... ehm... ozumel.“

„Výborne,“ rekl dustojník. Umele emitovaná záre scrollu pohasla jeste drív, nez ho dustojník smotal do rulicky a vlozil do pouzdra u opasku.

„Odvést!“ zarval.

Jeste nez mi empíci prilepili na rameno neuro-strázce, který me okamzite donutil srazit zápestí k sobe a vydat se nejblizsí cestou k vojenskému transportéru stojícímu pred domem, vsiml jsem si, ze na display uni-cipu na mém zápestí není obvyklá nula oznamující stav mého konta, poprípade nejaký jiný smesný zustatek, ale celý jeden kredit!

Tak jsem nastoupil jako radový vojín k rote G a tohle byl muj první zold.

Pokracování príste...