„G znamená genetika,“ rval serzant konverzacním tónem, címz dokonale naplnil mou dosavadní predstavu o tom, jak se mluví v armáde, „tak si to pamatuju Kirk a jsem na to hrdej!“

Pred pul hodinou me propustili z vezení. Odvádel si me serzant, který mel jednu nohu, jednu ruku, k mému prekvapení obe oci, oblicej jako obraz od Arcimbolda - samou korenovou zeleninu a tuhle práci zcela zjevne dostal jako takovou armádní trafiku za prokázanou odvahu na bitevním poli. Ani na minutu jsem nezapochyboval, ze té odvahy musel být celý kopec. Supel vedle me námahou, jak ztezka dopadal na pirátskou nohu a já nemohl prijít na to, proc si nenechá narust koncetiny nové, protoze jsem vedel bezpecne, ze tohle uz se dneska delá bezne a nebo proc si alespon neporídí nejakou prima kybernetickou hnátu, která by z nej udelala supermana. Presto jsem mu sotva stacil a cas do casu me dokonce prinutil popobehnout. Dve cibule, mrkev a svazek pórku mi obsírne vykládaly pohnutou historii roty G, zatímco jejich majitel rázne masíroval jasne osvetlenou bílou chodbou skoro ctvercového prumetu.

„Rota G je snem kazdýho dobrodruha a kazdýho porádnýho vojáka, Kirk! Povídám, kdyz chces videt vesmír z první linie, dej se k rote G!“ pokracoval serzant a nevypadalo to, ze by mu v nejblizsí dobe mela dojít stáva.

„No já spís myslel, ze se dostanu k rote K. K znamená kuchyne,“ zamumlal jsem.

„Rota G je a vzdycky byla v první linii,“ pokracoval serzant, aniz by dal jakkoliv najevo, ze me slysel, „a to uz od nepameti. Kdyz bylo treba otestovat první mezihvezdnou lod, sedela na mustku rota G. Kdyz lidská noha poprvý rozslápla na nejaký planete mizernýho brouka a rozdrtila ho i s jeho primitivní vysílackou, muzes vzít jed na to, ze to byla bota statecnýho vojáka z roty G. Pindour nekoho z roty G bylo to první, co videly inteligentní chobotnice na Kalypso 5, kdyz vystrcily hlavu z vody, aby se podívaly, kdo jim to chcije do obýváku!“

Zacínal jsem mít docela jasnou predstavu o tom, co je ta rota G vlastne zac. Serzant dál hrímal a me postupne docházelo, ze rota G není v první linii jenom v tom faktickém smyslu, kdyz je potreba ukázat stopku evolucnímu snazení nejakým vesmírným chudákum, ale taky tehdy, kdyz se armáda rozhodne otestovat nejakou technickou novinku. Naslouchal jsem príbehum o statecných vojácích, kterí vyzkouseli vsechny ty laserové karabiny a subatomární kanóny proti civilizacím, které dosly tak daleko, ze povazovaly ostrý kámen na konci klacku za docela sikovný nápad. Vyposlechl jsem príbeh o novodobých hrdinech, jak z antigravitacních ultra-cehosi shazovali antihmotové mega-neco na tvory, kterí práve prisli na to, ze ta vecicka, která nutí mrtvá zabí stehýnka poskakovat na misce, by mohla být i docela uzitecná, kdyby se to ovsem vzalo za ten správný konec.

Musím ríct, ze me lidi nijak zvlást neprekvapili a teprve zpetne jsem si uvedomil, ze jsem se mohl alespon v duchu pohorsit nad tím, jak se lidstvo ve vesmíru chová. Namísto toho jsem si vzpomnel na svá mladá léta, kdy jsem hltal jednu vedeckofantastickou knihu za druhou a zeptal se na takové ty stíty co obalí celé telo a nepropustí zádnou strelu nebo ostrí chladné zbrane.

Celer na serzantove cele se mírne nakrcil.

„No jasne, neco takovýho tu bylo asi pred sto lety. Silový pole, který presne obalilo cloveka i s jeho výstrojí a nepropustilo nic, co melo vyssí nez mezní kinetickou energii. Slepá vetev. Stacilo, aby zafoukal vítr a lidi se nám v tom dusili.“

Zasmál jsem se.

„To není k smíchu, Kirk. Tehdy to bylo poprvé, co nás porazila banda trhanu s vetrákama!“ zarval serzant a do jeho tónu se ted primísilo neco zlovestného.

Osklivý skleb na serzantove ksichtu, který u me od pocátku vzbuzoval nezvladatelnou chut na zelnacku, náhle ztratil tvar a jednotlivé soucásti, ze kterých byl slozen, se pocaly ztezka presouvat, ztrácely se a zase vystupovaly, zajízdely jedna pod druhou a vubec celý proces na serzantove obliceji ted pripomínal promenu transformera. Kdyz nakonec vsechny soucástky zapadly na svá místa, byl na tom samém míste, kde jeste pred chvílí sedel standardní vojenský prednasraný výraz, úsmev. Serzantova jediná ruka se zároven vymrstila a ukázala si prsty na spánek v predpisovém vojenském pozdravu.

Otocil jsem se.

„No pohov, pohov Kulík,“ odpadlo ledabyle od úst vysokému kapitánovi, který si namísto vojenské odpovedi jen tak lezérne mávnul rukou u hlavy. Kapitán zmizel za ohybem chodby a serzantuv výraz se transformoval zpátky do puvodní podoby. Ted uz chápu, proc sis nenechal narust nohu, Kulíku. Proc si hýckás kazdý srám. To musí být vázne tezké velet nekomu s tímhle jménem.

„No a co delá rota G zrovna ted?“ zeptal jsem se.

„G znamená genetika,“ zopakoval serzant a zmeril si me prísným pohledem, kterým ríkal dávej si na me bacha, mozná jsem Kulík, ale taky jsem ten, který ríká „první vlna do útoku“.

„Rota G je v první linii uz odnepameti,“ pokracoval serzant, „a je v první linii i ted! Válka s Pixdi nás zaskocila se stazenejma kalhotama, abych tak rekl, ale my jeste zdaleka nerekli poslední slovo! Porazili jsme mechy na Robosu 3, zatocili s papouskama na trech káckách tak, ze se tam jeste ted snásí k zemi barevný perí a z Valchy 8 jsme udelali automatickou pracku! S prerostlejma kobylkama si nakonec poradíme taky, o tom zádná! Co na tom, ze zvládli genetický transformace tak, ze jsou schopný se promenit v mezihvezdnou lod, preplachtit pul galaxie a tam se promenit zpátky, zatímco nase genetika je díky zasranejm humanistum a cernoprdelníkum uz víc nez tri sta let u ledu?! Vsak my to nejak zvládnem! Vsak my jim jeste ukázeme, co je to genetická mutace! Kdyz to umí oni, dokázeme to taky! Jen to holt budeme muset vzít zkratkou!“

Serzant Kulík se na me s nefalsovanou hrdostí podíval.

„To jste netusil, Kirk, kdyz jste se hlásil do armády, ze budete drzet pochoden pokroku, co?!“

„No abych pravdu rekl, kdyz jsem se hlásil do armády, myslel jsem si, ze mám dvanáct prstu, místo nohou ploutve a hledal jsem místo, kam bych snesl vajícka,“ priznal jsem.

„Výborne Kirk,“ poplácal me serzant spokojene po zádech, „to je to nejmensí, co pro vás armáda muze udelat!“

Prosli jsme bezpecnostní prepázkou a cistotou zárící chodby, po kterých svizným krokem chodili dustojníci v nazehlených uniformách a dulezite se tvárící vedci v bílých plástích, se zmenily v muzeum stárnoucích materiálu, mezi nimiz by kdokoliv i s malým kouskem vyzehleného cistého textilu pusobil zákonite jako vetrelec. Od korozí prozraných mrízek vetracích sachet se táhly nahnedlé pruhy rzi, které se mísily s puvodním vzorem otlucených dlazdic strasidelného vojenského designu a se zeleným potahem neurcitého puvodu. Chodbami se plízily stíny oblecené v necem, co snad dríve také bývalo bílým plástem, nyní to vsak bylo pokryté nánosem skvrn, u nichz se jeden bál domyslet jejich puvod. Tu a tam se mezi stíny propletl voják ve zmuchlané polní uniforme a kolébavou chuzí hokejisty prenásel svuj drsný výraz z místa A na místo B dle denního rozkazu.

„Tyhle genetické mutace,“ nadhodil jsem opatrne, „predpokládám, ze to je dobre zvládnutá a lety proverená technologie, ze?“

„Ucíme se za pochodu,“ odpovedel serzant okamzite a dál se tím zjevne nehodlal zabývat.

Rozhodl jsem se to zkusil to znovu.

„Tak já myslím, ze to musí být docela komplikovaná vec tahleta genetika. Desítky let bádání tech nejlepsích mozku z celého sveta, rada výpoctu a testu na zvíratech a takové ty veci. Krucek za kruckem se zkoumaly vsechny ty fantastické moznosti, jaké falsování podpisu bozího umoznuje. Tu se stouchlo do jednoho genu, tam se zase jedno písmenko sroubovice umazalo a hle, clovek, ten nedokonalý tvor, byl najednou o celá ctyri procenta rychlejsí v behu na krátké trate nebo tak neco, ne?“

Serzant pokrcil rameny.

„Co o tom vím já, tak se vsechny tvoje geny strcí do mixéru a na chvíli se to zapne!“

Blízili jsme se k místu, kde se stýkalo pet chodeb, takze krizovatka tvorila takové malé námestícko. Svetelné panely ve stenách i na strope vycítave poblikávaly, jak se marne snazily privolat své milence - servisní techniky. Z mrízky jedné z vetracích sachet se vyvalil malý oblácek stiplavého dýmu a zárlive upozornil panely, ze nejsou jediná rozbitá technika v labyrintu. V chodbe C se otevrely dvere, aby vypustily jeden z tech zmatených protáhlých prízraku, který vzápetí zmizel v jiných dverích naproti.

Nekde pred námi se ozýval nepríjemný bzucivý zvuk doprovázený docela melodickým zenským hlasem a rychle se k nám blízil.

„Kaslat na ne! Kaslat na ne na vsechny na bastardy!“

Z chodby, jez se po pár metrech prudce stácela kamsi vpravo, vylétla moucha a celou cestu, nez zase zmizela v chodbe za námi, klela jak pohan. To poslední, co jsem zaslechl, bylo jadrné francouzské: „Merd!“

Musel jsem v tu chvíli vypadat asi docela vyplasene.

„Co to bylo?“

„Major Mackenziová,“ odpovedel serzant neurcitým tónem, aniz by se na me podíval.

Stal jsem najednou velice zádumcivým.

Náhle tak ztichlou chodbou se ozývaly jenom nase kroky a obcasné odfouknutí porouchané klimatizace. Osameli jsme uprostred labyrintu, za jehoz zdmi se skrývaly laboratore, v nichz se pár sílencu zabývalo postupy, proti nimz byly alchymistické metody docela promyslenou technologií. Mlcky jsme kráceli dál do útrob prísne utajovaného komplexu. Tu a tam se zpoza zdi ozvalo zaskrípení neznámého mechanismu, pri kterém jsem s sebou pokazdé nervózne trhnul. Cas od casu se dokonce chodbami prohnal krátký ostrý zvuk, jehoz puvod by se ve skutecnosti dal urcit jen s velkými obtízemi, který ale moje rozrusená nervová centra bez váhání iniciativne zaradila do skatulky nelidský výkrik ozývající se z laboratore Dr. Frankenstaina.

„Tak jsme tady!“ zarval náhle serzant a já nadskocil, az jsem musel zasalutovat, abych to nejak zakryl.

„Pohov Kirk!“

Stáli jsme pred dvermi usmudlanými ani ne moc, ani ne málo, zkrátka tak akorát.

„Tohle je vase bunka Kirk! Máte hodinu na to, abyste se tu zabydlel. Sestnáct nula nula nástup,“ rekl, otocil se a odesel.

Pokracování príste...