Moje nové obydlí nebylo o nic horsí nez to, ve kterém jsem zil pred tím. Stejne se tu nejspís dlouho nezdrzím. Rota G je vzdy v první linii Kirk! pripomnel jsem si a z nejakého duvodu pri tom na sebe v duchu rval. Aniz bych byl stastným vlastníkem jiného kusu zeleného textilu vyjma toho na sobe, poprípade jakéhokoliv jiného predmetu, jenz by bylo treba umístit do buhví od ceho propálených plastových skrínek, svalil jsem se na postel a skoro okamzite usnul. Zdálo se mi, ze jsem moucha a sedím na hovnu serzanta Kulíka spolu s major Mackenziovou. Snazil jsem se jí vysvetlit, ze celá situace je, alespon co se sarze týká, pod její úroven a at tedy letí jinam a nejde si neco po jiném vyssím dustojníkovi.

Musel jsem s sebou ve spánku asi dost házet, protoze, kdyz me pak probudil zvuk ostré sirény vycházející ze vsech sten, stropu i podlahy, lezel jsem na zemi a pokrývka i polstár lezely ode me tak daleko, jak to jenom prostor tri krát ctyri metry umoznoval.

„Vstávám Kirk, vstávám,“ ozval se vzápetí syntetizovaný hlas pocítace.

Dríve, nez jsem stacil ocenit osobní prístup techniky, zacala podlaha, steny i strop rytmicky nadskakovat, jako kdyby na ne zvencí busila parta rozvztekaných trollu a odmítali v tom prestat, dokud me neuvideli na nohou. Dvere vsech obytných bunek se naráz otevrely a já poprvé spatril své spolubojovníky z roty G. Byla to sbírka existencí ztracených stejne jako já. I kdyz asi z jiných duvodu. Vsichni do jednoho uz slyseli, ze G znamená genetika a tvárili se podle toho.

Behem jakési teoretické prípravy, která zabírala mensí cást výcvikového dne, nám bylo vysvetleno zhruba to, co uz jsem jednou slysel od serzanta Kulíka, jenom s hromadou roztomilých podrobností navíc. Lidstvo skutecne válcovalo jednu vesmírnou civilizaci za druhou uz od té doby, co první mezihvezdná lod doskotacila k nejblizsí obydlené planete a vzhledem k tomu, ze nejakou nestastnou shodou okolností byli lidé skutecne na spicce galaktického vývoje, slo nám to skvele.

Tri roky dozadu jsme ale narazili na civilizaci, jejíz dominantní druh by zpusobil nejednomu entomologovi orgasmus a jíz se zkrácene ríkalo Pixdi. Kdyz nás kobylky na privítanou postríkali nejakou chemikálií, címz dávali najevo své nejvrelejsích úmysly, oplatili jsme jim to shozením prebytku armádní munice a tak velmi záhy pochopili, co my lidi jsme vlastne zac. Vyuzili svých jedinecných schopností genetických transformací, které pilovali uz dlouhá léta a zlikvidovali chloubu pozemské vesmírné flotily behem nekolika málo hodin. Pak nám jí poslali zpátky, ale to uz vypadala jako model New Yorku z pocátku dvacátého století i se Sochou svobody a s modely miniaturních aut na ulicích, které, kdyz se otocilo s Empire State Building, zacaly popojízdet sem a tam a troubit.

Lidé namísto toho, aby pochopili, ze se nám tím snazí ríct Hele co dokázeme, to cumíte co? Tak si na nás dávejte majzla, jinak vás rozslápneme jako obtízné savce! okamzite rozjeli výrobu dalsích dvou set bitevních krizníku. Navíc zrusili veskerá omezení ohledne genetických experimentu a tri sta let vývoje vmestnali do trí let. Podle toho to také vypadalo. Dozeneme a predezeneme! Zajímavé, jak se historie vrací stále v kruzích.

Rota G mela být první, kdo mel takzvané agresivní genetické transformace vyuzít v praxi. Plán byl takovýto: vojáci se i s potrebným vybavením nalodí na jeden z krizníku, který je prepraví az k domovské planete Pixdiu. Az teprve na povrchu v jejich atmosfére se provede metamorfóza. Výsledkem jsme meli být my, elitní cmeláci nebo tak neco, kterí zasadí kobylkám smrtící zihadlo a pak se transformují zpátky ve vojáky roty G, co stojí vzdy v první linii, i kdyz nekdy zihadlem napred. Na dalsí konkrétní otázky odpovídal nadpraporcík velmi vyhýbave a velmi nerad. Mám za to, ze nás budto nechtel moc rozrusit a nebo to taky nevedel - no to spís - a nebylo by to ani nic moc divného, kdyz jsme meli být vubec první, kdo neco takového vyzkousel.

Druhou a z nejakého nepochopitelného duvodu vetsí cást naseho tréninku tvorila fyzická príprava. Nikdo prirozene netusil, jak by nás mel cvicit, ale podle armády nemuze nikdy být naskodu, kdyz sest hodin denne pobíháte po buzerplace. A to jsme také poctive cinili. Nekterí vojíni z roty G sice netusili, jaký je rozdíl mezi kobylkou a sarancetem, zato dokázali provést rozborku laseru CZ vzor 784 behem trinácti sekund a ani jednoho pri tom nenapadlo zeptat se, jak ho asi tak budou drzet.

At tak nebo tak, po trech mesících intenzivne zbytecného výcviku jsme se nechali sezrat temne sedou obludou sub-orbitálního transportéru, která se vzápetí celkem snadno nechala spolknout dravcí konstrukcí bitevního krizníku trídy L. V trávicím traktu vesmírného orla jsme strávili celkem pul roku na ceste k planete XD 3, domovské planete kobylek. Cestou byli i pres prísný zákaz pohlavního styku mezi cleny posádky vyrazeni vojíni Carterová a Sunokiová pro tehotenství a pred vojenským soudem se pak zodpovídali z vlastizrady. Jinak probehla cesta celkem bez problému a musím hned dodat, ze az na pár detailu to bylo mých nejkrásnejsích sest mesícu ve ctyriadvacátém století - pravidelná strava, alkohol na prídel a dostatek nicím neruseného spánku. Carterové i Sunokiové jsem se pozdeji omluvil.

Jenom ixdétrojku jsem nikdy nevidel. Jeste pred tím, nez nás relativistická magie sestasedmdesát svetelných let od Zeme propustila ze svých spáru, uzavreli armádní lékari rotu G do medi-boxu a pustili se do zaríkávání DNA. Vetsinu celé té samanistické legrace jsem strávil v umelém spánku, za coz jsem celkem rád, protoze po probuzení me svedilo celé telo od tisícu drobných jehlicek a na to, jak se mi neco takového norí pod kuzi, jsem se tedy rozhodne koukat nemusel. Na nejaké dlouhé skrábání ale nebyl cas. Lod, ted uz na orbite, se otrásala pod útoky kobylek a serzanti na nás rvali, at se neflákáme a koukáme se nasoukat do výsadkových skafandru.

Na sto malátných postav se jen velmi neochotne dalo do pohybu. Zprvu jsem to pokládal za jakousi rozespalost, preci jenom jsme v medi-boxech strávili skoro ctyri dny, jenomze pak se jeden po druhém zacali vojíni roty G skládat na zem a tam se choulit do klubícka. Taky me to tam táhlo. Ten pocit byl pro me úplne nový. Aby taky ne, kdyz jsem mel intenzivní nutkání svalit se do nejakého klidnejsího koutku a tam se zakuklit. Jen at mi dají vsichni pokoj. Jen at si válcí, kdyz chtejí. Matka príroda volá a já mám na práci dulezitejsí veci. Musím se obalit krustickou a dospet. To je ono!

„Nesedám si Kirk!“ ozval se v témer obscénní blízkosti mého ucha serzantuv rev, „voblíknu si uniformu a jedujedujedujedu!“

Vzápetí mi tvrdá vojenská bota dopadla do míst, kde se dolní koncetiny legracním zpusobem spájí s trupem.

Serzanti bojovali s rotou G v raném larvím stádiu svým univerzálním zpusobem a zdálo se, ze to i funguje. Nakonec se jim spojenými silami podarilo postavit nás víceméne oblecené do jakéhosi dvojstupu, i kdyz nutno podotknout, ze rote G by ted vyhovoval spís méne organizovaný útvar, který by byl pro Brownuv pohyb, jenz jsme se uz brzy chystali vykonávat, mnohem vhodnejsí. Cestou nastaly jeste nejaké komplikace, to kdyz jsme probíhali telocvicnou, jak se ríkalo cásti chodby vedle lodních motoru, kde se nekterí vojíni spontánne zacali veset na chladící tyce nohama vzhuru a omítali slézt s tím, ze tady je ideální, proste ideální! Nadlidským úsilím trí serzantu se nakonec podarilo servat i vojína Beethovena, jeden a pul metrákového cernocha, jehoz predci zjeve kdysi makali na plantázích nejakých milovníku hudby. Nechtel jsem ani domyslet, co zrovna z neho bude, az se vylíhne.

O dve hodiny pozdeji uz byly výsadkové kapsle narvané námi a jakousi hmotou, která by mi urcite jeste pred týdnem pripadala nechutná, ale ted ve mne vzbuzovala doslova nadsení, jaký je to festovní materiál, který, kdyz se dobre chemicky upraví, uz neco vydrzí a z nejakého duvodu jsem z hlavy nemohl vyhnat myslenku na stavební sporení. Pak to se mnou mocne cuklo a já si predstavoval, jaký to musí být krásný pohled, kdyz se stovka stríbritých kapslí vyvalí z bricha bitevního krizníku, opíse elegantní oblouk a zacne se pod úhlem sesti stupnu norit do atmosféry. Dost mozná, ze kolem neco vybuchovalo a celá situace tak dostala dramatický nádech, který se k ní bájecne hodil.

Skutecné drama ale nastalo az dole na povrchu a trvalo skoro tri mesíce. Jakmile se kapsle zaborily do zmeklé lesní pudy, automatika nás vyvrhla ven a naházela za námi stavební materiál. Jeden po druhém jsme se vysvlékli z uniforem, nanosili materiál pod stromy a slintali na nej tak dlouho az se dal tvarovat. Teprve tehdy, kdy kazdého z nás takto vyrobená kukla zcela obalila, se rota G konecne ponorila do vytouzeného spánku.

Po probuzení nás cekal sok.

Za tvrdým, ale pruhledným povrchem kukly se vznásela hlava kobylky v takové blízkosti od me, ze bych se jí mohl dotknout rukou, kdybych tou dobou tedy jeste nejakou mel. Vypadalo to, ze si me se zájmem prohlízí. Strasidelná situace byla o to horsí, ze za jejími lesklými zády jsem uvidel preslapovat celou armádu Pixdiu! Témer u kazdé kukly stál nejméne jeden exemplár, osahával ji tykadly, skrípavými zvuky cosi sdeloval ostatním a cas od casu dokonce do kukly bodl a vstríkl pod povrch nejakou tekutinu.

Vzedmula se ve mne bezmocná zloba. Zacal jsem sebou zmítat. Kobylka ucukla tykadly a její protáhlá hlava se zakývala shora dolu. Jinak jsem ovsem nedosáhl niceho.

Totéz se pak opakovalo den za dnem s zeleznou pravidelností, az se z toho nakonec stala nezázivná rutina. Kobylky pricházely a odcházely, ohmatávaly nás tykadly a sem tam do nekoho bodly, aby ho napustily nejakým smejdem. Takových prípadu ale postupne ubývalo az ustaly úplne. Nutno podotknout, ze se vsem kuklám darilo výtecne a zjevne se cekalo az bude proces metamorfózy úspesne dovrsen. Kdybych mohl, dal bych si jednu ruku pod bradu a druhou zacal znudene vytukávat nejaký rytmus o udusanou zem. Uz dávno jsem sebou nezmítal, neb jsem usoudil, ze to stejne nemá smysl, a ze kdyby nás Pixdi chteli zlikvidovat, mohli to udelat kdykoliv a to docela jednoduse.

A pak jednoho dne skorápka pukla a me se najednou strasne zachtelo porádne se nadechnout. Pomalu a opatrne jsem vystrcil krídla z kukly. Do plic se nejprve divoce vedral cerstvý vzduch, pak se skorápka definitivne rozevrela a já se vysypal jako precpaná lednice na zem pred nohy jedné kobylky. Tam jsem chvíli setrval, ale pak baterie tenkých nozek stabilizovala mou polohu a já sebou konecne prestal legracne plácat. Uprel jsem své fungl nové kazetové oci na neprítele.

Stríkl mi do nich nejaké svinstvo. Pochopil jsem, ze mi tím ríká: bud pozdraven pozemstane a zustan v míru.

To bych celkem rád, ale obávám se, ze rozkazy budou znít jinak. Co ted? Velitel se nám zatím jeste nevyklubal, kobylky vypadaly docela mírumilovne a popravde receno, zádný z rozkazu nepocítal s tím, ze by se o nás neprítel staral, nez dorosteme. No tak co s tím? Rozhodl jsem se provést alespon zbeznou inventuru. Takze copak tu máme? Jedny obrovské kazetové oci, toho casu ublemcané vrelými pozdravy. Dva páry krehkých motýlích krídel s logem hvezdné flotily. Dále osm nohou, které jenom cekají, az je nejaký mimozemský ulicník utrhne a jedno extra velké zihadlo spojené s predimenzovaným vakem na jed, coz by nakonec mohlo ulicníka docela prekvapit. Usklíbl jsem se. Byl cas výbavu vyzkouset.

Máv. Máv.

Vznesl jsem se naráz dva metry nad zem. Tak tohle se mi docela líbí!

Máv.

Pochopil jsem, ze v hmyzí rísi jsem ted neco jako smrtihlav krízený se srsnem. Dvoumetrový Pixdi me sledoval nehybnýma ocima a jenom zvolna otácel hlavou, podle toho, jakou výsku se mi zrovna podarilo drzet.

Máv. Máv.

Pozoroval jsem, jak se vsude kolem me sbírají ze zeme mí spolubojovníci z roty G a kazdý, vcetne velícího dustojníka, který mel navíc na krídlech pekne vybarveny vsechny pruhy své hodnosti, dostávají dobrosrdecný splíchanec do bulv.

Máv. Máv Máv.

Pak se do stredu skrumáze odnekud protlacil vysoký cerný Pixdi a svou recí, která zahrnovala stejnou merou pohyby koncetin, jakoz i stríkání stáv a vydávání vrzavých zvuku, promluvil.

„To vubec nebylo spatný!“

V duchu jsem si gratuloval, ze mi nikdy nevadilo skrípání krídy po tabuli, protoze intonace cerného Pixdi chtela trhat krídla.

Máv.

„Na nekoho, kdo nemá s vylepsováním vlastního druhu skoro zádné zkusenosti a vlastne jeste docela nedávno vyztuzoval mlécné zlázy svých samicek pasivními prvky, které ale vybuchovali drív, nez dosáhly orbity, to bylo vázne docela slusný.“

Máv. Máv. Tohle, ze rekl?

„No nebylo to úplne bez chyb, to zase ne a tady hosi z morfního se docela zapotili, aby vás z tý blamáze vysekali, ale jinak to fakt nebylo zlý.“

Máv.

„No tak abychom to neprotahovali, máte poslední sanci celou tuhle komedii ukoncit a dohodnout se na nejakém rozumném souzití s ostatními rasami ve vesmíru. Tohle vase vybíjení civilizací vázne musí prestat. Sakra lidi, copak to se delá todleto? No vzdyt je to úplne proti zdravýmu rozumu!“

Máv. Máv. Ticho. Máv.

„ÚTOOOOK!!!“ zarval náhle velící dustojník, který pravdepodobne dosel k záveru, ze nepríteli tece do bot a celou tuhle rec cerného Pixdi pokládal jenom za takový úskok.

Máv. Máv.

Nikdo se ani nehnul.

„To je sakra rozkaz!“

Teprve ted zacaly zlázy k tomu urcené produkovat jed a desítky zihadel se rozvibrovaly nedockavostí. Soustredil jsem se na kobylku prede mnou a zároven tlacil vsí silou, abych naplnil obsah vácku.

Cerný Pixdi pokrcil rameny v impozantním gestu kudlanky nábozné, která si pred obedem zklamane vzdychla ach jo, zase manzel a tak nejak smutne zaskrehotal.

Kobylka prede mnou natáhla kostnatý hnát kamsi za sebe, vytáhla podlouhlý oválný predmet a zacala jím pomalu trepat.

Máv?

Ruku s válcem natáhla prede me. Vsiml jsem si, ze na jednom konci je taková malá tryska. Pak kobylka zmáckla. Z trysky se vyvalil oblak plynu, který me celého obalil a vzápetí se zacal srázet na mém trupu, ocích i krídlech.

M.

Ztezka jsem sebou zuchl na zem, krídla slepená. Dríve nezli nedostatek kyslíku definitivne rozpustil mojí poslední myslenku, videl jsem kobylky jak hopkají pryc a ani jedna se neohlédne, aby videla rotu G, tu co je vzdycky v první linii. Na zemi tam s nimi lezel jeden pitomec, kterému jednadvacáté století nebylo dost recht. Tak má co chtel. Tohle bylo, vzato kolem a kolem, zajímavé az dost.

A pak uz byla jen tma.

Konec.