Toho dne poprosil Filip svou zenu, a nutno podotknout, ze k jejímu nemalému úzasu, aby sama odvezla deti do skoly. V práci pak poveril nejblizsího podrízeného, aby privítal japonskou delegaci a ukázal jí podnik, címz mu zpusobil mensí sok, protoze Filipovi podrízení nebyli zvyklí, aby jim séf sveroval jakékoliv dulezitejsí úkoly. Filip se totiz vzdycky rídil pravidlem, ze na lidi není spoleh, a ze nejlépe si veci clovek udelá sám. Ten den mel ale na desátou hodinu sjednanou schuzku s lékarem, a tak neslo jinak, nez aby alespon na chvíli prenesl cást svých denních poviností na ostatní. Práve proto, a ne pro nic jiného, byl Filip nervózní, kdyz presne v deset nula nula klepal na dvere ordinace v Motolské nemocnici. Duchem byl se svou zenou, se svými detmi i s japonskou delegací, a premýslel, kde se asi tak co pokazí. Lékar, který mu prisel otevrít dvere, ho pozval dál, posadil ho naproti sobe do nepohodlného osoupaného kresla, a klidným vyrovnaným hlasem mu oznámil, ze zemre.
V tu chvíli se Filipovi udelalo slabo. Své zálezitosti mel rád pod kontrolou, a to jak doma, tak i v práci. Stálo ho to tri rozvody, nez konecne nasel zenu, která nemela tu absurdní touhu delat chyby jenom proto, aby si mohla veci delat po svém. Libuse byla v tomhle dokonalá. Neodporovala. Rychle si zvykla, ze kdyz je potreba neco udelat porádne, udelá to Filip. Mezi tím stihl vybudovat malou sklárskou firmu, která byla dneska známá málem po celém svete. Zakázek mela na dvacet let dopredu, a mohla se tedy kdykoliv rozsírit dvakrát nebo i trikrát, a stále by bylo dost práce pro vsechny, jenomze Filip to neudelal. Neudelal to proto, protoze chtel mít svuj zivot pod kontrolou, a jeho zivot, který zahrnoval rodinu a malou sklárskou firmu, byl zrovna ted velký tak akorát, aby kazdou jeho soucást skutecne pod kontrolou mít mohl. A ted mu ten clovek najednou ríká, ze je to práve zivot sám, co Filip pod kontrolou nemá. Jeho vlastní telo, zdá se, selhalo, a ponechalo Filipa v pocitu naprosté bezmoci.
Ani si nepamatoval, kdy neco takového zazil naposledy. Rychle se ale opanoval, rozevrel brasnu a vytáhl z ní notes. Lékar, jehoz denním chlebem bylo ríkat lidem, ze zemrou, uz toho na tomhle míste videl hodne. Videl, jak se lidem tresou brady, videl slzami zarudlé oci, zazil i hystreické záchvaty, kvuli kterým nechal z dosahu kresla odstranit vsechny cenné predmety. Pamatoval si i nekolik úlevných povzdechu, kterým vlastne docela dobre rozumel, a rozumel i tomu, kdyz ho jednou jeden pacient bezprostredne po sdelení diagnózy uderil pestí do obliceje, protoze tak se to nakonec za starých casu s nositeli spatných zpráv delávalo. Vubec poprvé ale uvidel, jak si pacient se smrtelnou diagnózou vytáhl poznámkový blok, a zacal si soustredene delat poznámky.
Lékar na vsechny Filipovy dotazy trpelive odpovídal. Ano, bohuzel, je to jisté. Ne, není prakticky zdáná lécba. Ano, jedna experimentální by v Evrope byla. Ne, tak tohle vám opravdu nikdo nerekne presne, ale rekneme, ze optimistický odhad je pul roku. Bylo toho mnohem víc, a kdyz Filip s otázkami skoncil, mel popsaných skoro deset stránek. Pak zaklapl poznámkový blok, vstal, podíval se na hodinky, a rozloucil se. Lékar se pri tom nemohl zbavit pocitu, ze se ten pacient podíval na hodinky hlavne proto, aby se ujistil, kolik mu jeste zbývá casu. Presne.
Abychom byli uprímní, on to opravdu byl ten duvod, proc se Filip na ty hodinky díval. Casu nebylo nazbyt, a tak bude treba dobre promyslet, jak s ním nalozit. Ze vseho nejdrív zamíril do práce. Nasedl do auta, pripoutal se a nastartoval. Ani to, ze za ním smrt stála uz tak blízko, ze mohl bezmála slyset jak se v presýpacích hodinách s jeho jménem sype písek, ho nedonutilo, aby prekrocil predepsanou rychlost. Kde bylo padesát, jel padesát, kde bylo tricet jel tricet. Kdyz jel kolem detského hriste zpomalil, kdyz jel kolem cinzovního domu, periférním videním kontroloval okny schodiste, zda nejaký blázen nespechá tak moc, ze by mohl vypálit z vchodových dverí rovnou do silnice. Filip si byl jistý, ze tak bezpecne jako on, nejezdí nikdo. To proto si ze svého casu dvakrát denne ukrojil kus, aby mohl odvézt deti do skoly a zase zpátky.
V práci pak udelal vec naprosto neslýchanou, kdyz predal rízení firmy trem, dle svého mínení, nejschopnejsím lidem. Propocítal si, ze bude trvat nejméne do konce týdne, nez jim dopodrobna naplánuje práci na prístích sest mesícu. Ani ho pri tom nenapadlo, ze by mohl ponechat nejaký prostor jejich iniciative. Takové myslenky od sebe ve skutecnosti odhánel jako doterný hmyz. I tak necekal, ze by mohli vést firmu stejne dobre, jako by to delal on sám, ale mohl se snad rozkrájet? Z niceho nic si vzpomnel na svou první zenu, která mu vzdycky ríkala, ze presne tohle delá - snazí se rozkrájet. Aniz by si to uvedomoval, zacal vrtet hlavou, jako to vzdycky delával, kdyz se s ní hádal. Chrlil na ní argumenty tak dlouho, az se nakonec radeji stáhla, pokrcila rameny a odesla. Ale copak to jde nekomu neco sverit? Lidi delají chyby, to ví Filip velice dobre, a proto je tak tezké se na ne spolehnout. Jenomze tentokrát je to jiné. Úkoly je treba priorizovat, a s touhle myslenkou uzavrel Filip své vnitrní dilema.
Kdyz rozdal doma i v práci tolik úkolu, kolik jen bylo behem jednoho týdne mozné, a víc si na to opravdu ve svém casovém plánu nevyhradil, dojednal si ve svýcarském institutu osobní schuzku, opatril si vsechny potrebné lékarské zprávy, které si na nem tamní lékari vyzádali, sbalil si kufr, do náprsní kapsy ulozil pas a peníze, a odjel.
Vecer pred tím se Libuse naposledy rozbrecela. Coz o to. Od toho dne, kdy se Filip vrátil od lékare s rozsudkem smrti, to delala casto. Jenomze tentokrát mu navíc padla kolem krku, a prosila ho, at nikam nejezdí. At prenechá práci ostatním, septala mu do ucha mezi jedntolivými vzlyky, zustane s ní, a s petiletým Filípkem, a sedmiletou Anickou. Ona dá výpoved z práce, nebo zkrátka utece, kdyz to nepujde jinak, a vsichni pak pojedou na cestu kolem sveta, jak si to vzdycky plánovali, ale nikdy se k tomu nedostali.
Filip byl v soku. Vedel, ze ho jeho zena miluje, a vlastne se tesil vedomím, ze chce být v téhle nelehké dobe s ním, ale bylo to vubec poprvé za celou dobu jejich manzelství, kdy ho premlouvala k necemu tak sílenému, ano sílenému, protoze on ted má preci prvoradou povinnost zachránit svuj zivot, aby se mohl starat o ní a taky o obe své deti. Jak to, ze to Libuse nechápe? Posadil si svou zenu na zidli do kuchyne a tam jí ve svetle jediné zárovky, která na ne z pod kovového kuzele svítila celou noc, domlouval az do rána. Ráno uz Libuse tolik neplakala. Deti, které vedeli jen to, ze tatínek jede na dlouhou sluzební cestu, mu ráno s ospalky v ocích zamávali, a zásobili ho poslední várkou pozadavku na dárky, které jim má z té pro ne vymyslené zeme s vysokými modrými horami, a trávou, a taky mluvícími bobry privézt.
Kdyz Filip dorazil do Badenu, vzduch zrovna jiskril novotou snehu, o který se v horách otrel, a slunce objímající nebeskou klenbu ponoukalo odevzdat se toku událostí s novým optimismem. Nekde hluboko ve Filipovi se zatetelil malý kluk, který by se nejradeji polozil nekde do trávy na záda a nasával nozdrami ten neuveritelný jarní ledový vzduch z plných sil, az by mu mrznul mozek po celé délce hlavy od cela az k temeni. I kdyz Filip chvení toho kluka v sobe cítil, a proto vstupoval prosklenými dvermi s pocitem zapomenuté lehkosti, ve vecech chování dospelého Filipa nemel ten kluk ani poradní hlas, a tak vzdor lehkosti onoho kroku trímal Filip v ruce svuj notes a spolu s ním i úctyhodný balík resersí, které si k aktuálnímu problému svého zivota pripravil.
Svýcarský lékar se k Filipovi choval velice vlídne a otevrene, a to i pres to, ze velmi záhy pochopil, ze má pred sebou neco, cemu cestí lékari ponekud opovrzlive ríkají „informovaný pacient“. Vsechno, na co se ho Filip zeptal, mu poctive vysvetlil, provedl ho po celém komplexu, vechno mu ukázal, a nic mu nezatajil. Kdyz navíc poznal, ze se Filip orientuje v základní lékarské terminologii, a také principech fungování lidského organismu, upustil od obvyklých pohádek pro laiky plných prirovnání a metafor, a dopodrobna mu popsal metodiku lécby. I pres tuhle lékarovu poctivost a otevrenost, i pres docela nadejné výsledky dosavadní experimentální lécby, nebyl Filip tak docela spokojený. Vakcína, která mela lidské plíce naucit, jak se bránit zhoubným bunkám, se mu zkrátka nezdála.
Filip by se byl dokázal smírit s ledascíms. Prijal by jakoukoliv radikální lécbu, která by obnásela riskantní operace, neznámé zárení, ci agresivní chemikálie, které by spolu s cerným neprítelem smetly i kusy zdravé tkáne, to vsechno by akceptoval, ale to jediné s cím se nebyl schopen srovnat, byla metoda zalozená na necinnosti. Predstava, ze by se plicím jen ukázalo tak hele, dávejte dobrý pozor, takhle se to delá, a ted vy, jo? pro nej predstavovala obrovský mentální krok, který nebyl schopen udelat. A pokud tomu Filip dobre rozumel, presne tohle mu ten svýcarský lékar navrhoval.
My ty vase plíce naucíme, jak se mají bránit, a vy uz to pak necháte na nich, ano? Jestli to zvládnou? Clovece zlatá, to my prece nevíme, na druhou stranu si tady vsichni myslíme, ze je to docela dobrý nápad. Dejme jim alespon sanci, at predvedou, co umí, no ne? Jeste téhoz vecera si Filip objednal letenku do Konga, kam na druhý den ráno také odletel.
Pokracování zítra...
