Na myslenku odcestovat do Konga ho privedl Saman. Kdyz nad tím tak ted Filip premýslel, nemohl si vzpomenout na nic sílenejsího, co by kdy ve svém zivote udelal, nez na to, ze kdysi dávno Samana zamestnal. Jestli Filip neco nesnásel, pak to byli budizknicemové a bezdomovci, coz byly termíny, které Filipovi beztak splývaly. No a presne jako bezdomovec a budizknicema Saman vypadal. Tedy az na to, ze mel domov, a ze byl velice sikovný a pracovitý. Filipuv nejlepsí sklár.
Ten den, kdy pana Krause poprvé uvidel, se prakticky okamzite rozhodl, ze takový vagus u neho v podniku nemá co delat. Popravde receno nikdy tak docela nepochopil, proc uz o dve hodiny pozdeji podepisoval s panem Krausem pracovní smlouvu. Rád veril, ze to bylo tou vázickou, kterou tehdy Saman na zkousku udelal, a na kterou se pak prisla podívat celá firma, ale v hloubi duse vedel, ze to bylo spís tema jeho ocima, které se do cloveka vpíjely, jakoby ríkaly: na nic si nehraj, takových, jako ty, uz jsme videly. Filip svému tehdejsímu rozhodnutí vlastne moc nerozumel, a tak se rozhodl, ze se ním vyporádá proste tak, ze mu bude ríkat vodvaz. Uprímne receno to tehdy bylo asi skutecne nejblíz, kdy se Filip podstate toho slova priblízil. Samozrejme az do ted.
Pilot ohlásil, ze letadlo behem dvaceti minut pristane na letisti Maya-Maya. Filip se podíval z okénka na rozkládající se Brazzaville dole pod ním. Rozhodl se, ze se mu to mesto nelíbí.
Chlapi na dílne si pana Krause prakticky ihned oblíbili pro jeho klid i pro to, co predvádel s foukackou. Pan Kraus toho sice moc nenamluvil, ale kdyz uz k necemu neco poznamenal, rozhostilo se v dílne nadlouho hluboké ticho. Takovou velkou sílu ta jeho slova mela, a cítil to i Filip. Kdyz se pak dozvedeli, ze tenhle málomluvný starsí zarostlý chlápek zil dvacet let v Kongu mezi domorodci, zacali mu ríkat Saman.
Filip toho s panem Krausem nikdy mnoho nanamluvili. Presneji receno, Filip na pana Krause sice mluvil, ale Saman obvykle jen prikyvoval. Teprve docela nedávno, práve kdyz Filip vykládal panu Krausovi, jak má vypadat ta nová série skla pro Japonce, ho Saman znenadání prerusil, a poradil mu, znelo to ovsem trochu jako príkaz, at zajde k lékari. To Filipa, který se do té doby cítil docela dobre, díky za optání, prekvapilo, ale od té doby na to myslel prakticky neustále, a tak se nakonec k tomu lékari skutecne objednal.
Dva dny pred odjezdem do Badenu, a Filip by skutecne nemohl ríct, co ho k tomu vedlo, protoze uz byl vlastne rozhodnutý, a mel vsechno tak pekne naplánováno, se jednou vecer stavil na dílne a zacal se Samana vyptávat na Kongo. Tehdy poprvé se Saman opravdu rozpovídal, a Filip ho neprerusoval, a to nejen proto, ze byl prekvapený tím prívalem slov, který se z pana Krause sypal, ale také oním neuveritelným príbehem ceského emigranta, kterého komunismus a zlomené srdce vehnalo na bezmála dvacet let do té nejhlubsí konzské dzungle, kde duchové zemrelých i sám dábel sedí vecer s vámi u jednoho ohne, a vyprávejí si dávno zapomenuté príbehy. Saman mluvil o zázracích a Filip mu to vsechno veril. Na Filipovu zádost pak Saman vytáhl z otluceného dílenského stolu starou, rucne kreslenou mapku, a ukázal na ní jedno místo. Tu mapku mel Filip u sebe i v tuhle chvíli, kdy vystupoval v tropickém pocasí z letadla, a myslel pri tom na to, jak ho Saman varoval, at si dává pozor, na to co chce, protoze na tom míste, které mu ukázal, clovek to co chce, také dostane. To Filipa zarazilo, protoze at se na to díval z kterékoliv strany, nenacházel v tom zádnou hrozbu.
V Brazaville preckal Filip jednu bezesnou noc v laciném hotelovém pokoji bez klimatizace, a na druhý den ráno se nevyspalý a od horka celý vyschlý nechat dzípem odvézt do jedné z mensích vesnic na jihu, odkud pak hodlal dál pokracovat lodí. Takové najmutí lodi povazoval Filip za docela jednoduchou vec, jenomze jako obvykle se ta nejméne zkoumaná cást plánu nakonec ukázala jako nejproblematictejsí. Ne snad, ze by na tom bohem zapomenutém míste nebyla k najmutí zádná lod, ba naopak, bylo jich tu hned nekolik, a o vesnici dál byly i dalsí. Potud byly informace pana Krause v porádku. Jenomze pokazdé, kdyz pred kapitánem nejakého plavidla rozbalil osahanou mapku, a ukázal mu, kam, ze by to chtel zavést, kapitán jenom zavrtel hlavou a cosi zamumlal. Filip se zprvu otácel na tlumocníka, ale pozdeji uz toho nebylo treba. Odpoved byla pokazdé stejná: Moc nenezpecné, pane. Zkusit nejakou malá lod? Jenomze malá lod zase jiný problém, zjistil pozdeji Filip. Na malá lod nevejít Filip i jeho tri velká zavazadla. Kdyz se Filip pripravoval na cestu, pribalil si totiz vsechny léky a protijedy, na které pri sberu materiálu narazil. Presne, jak to odpovídalo jeho povaze. Tak tu mel protijed na malé pavouky, na velké pavouky, na pavouky s chlupatýma nohama, na cervené pavouky a na hady. Na malé barevné hady, na velké sedé hady, na dlouhé hady, na vodní hady. Had nebo pavouk, na kterého by Filip nemel protijed, pravdepdoobne vubec neexistoval. Stestí preje pripraveným smál se Filip, ale ted se ukázalo, ze s velkou lodí se do nebezpecné oblasti konzské dzungle nikdo neodvází, a malá lod zase neuveze kapitána, jeho, a také jeho objemná zavazadla. Nakonec Filipovi nezbylo nic jiného, nez si jednu mensí lod koupit. Naházel do ní své tri batohy, jejichz obsahu se nehodlal vzdát, a behem nekolika minut zmizel v zeleni konzské dzungle. Predchozí majitel lodi, který na chatrném molu stále jeste zmoulal v ruce nekolik amerických bankovek, se za Filipem díval jeste dlouho po té, kdy mu Filip dávno zmizel z ocí. Pak odríkal nekolik krátkých vet, které, kdyz se nad tím tak zamyslíme, mohly být docela klidne motlitbou, a odesel.
Co si clovek neudelá sám, to nemá, rekl si Filip nahlas, kdyz se konecne ocitl sám v zeleném tunelu mezi tlejícími liánami. Popravde receno se v nem v okamziku, kdy se rozhodl, ze si zakoupí vlastní lod, rozlilo urcité uspokojení. Uvedomoval si samozrejme, ze kazdý domorodec musí být na plavbu po rece s tolika promenlivými rameny a nebezpecími, které tu hrozí jak od prírody, tak od cloveka, pripravený mnohem lépe nez on, ale na druhou stranu, takhle má sám vsechno opravdu pod kontrolou. Ten pocit ho blazil. Protoze byl na vode naposledy jako studák, arytmicky noril pádlo do nazelenalé hladiny reky, míril hloubeji do srdce dzungle, a po dlouhé dobe se znovu usmíval.
Samotná cesta dzunglí ale zdaleka neprobíhala tak hladce, jak si predstavoval. Treba behem první noci vubec nespal. Vsude kolem sebe slysel tolik zvuku, jecivé i sevelivé, bylo jich tisíce, a v kazdém jednom znich pak cítil predátora nebo vetrelce, jak se plízí kolem nej a cíhá. Ani druhou noc to nebylo o nic lepsí, a vlastne si na to tak docela nezvykl nikdy, to pouze pozdejsí starosti prebyly ono cernohlucné peklo první noci. Uz druhý den ho neco stíplo, takze mu otekla celá noha, jenomze on nevedel, co to bylo, takze ani netusil, které ze svých sér by mel pouzít. Nevedel jak velký ten pavouk byl, nevedel, kolik mel nohou, ani jakou mel barvu, a popravde receno si ani nebyl tak docela jistý, zda to vubec byl pavouk. Pouzil nejaké sirokospekteré sérum, ale to zjevne nezabralo. Tretí noc mu navíc kolem hlavy prosla snad celá rota nejaké jemu naprosto neznámé vojenské organizace. Vlastne z nich videl pouze holínky, jak mu pochodují jedna za druhu ne více nez metr od hlavy. Snazil se nevydat ani ten nejnepatrnejsí zvuk, a kdyby to bylo v jeho moci, zamezil by i svým pachum, aby se linuly. Jakmile boty zmizely a lidské zvuky utichly, Filip konecne poprvé za celou tu dobu, asi ze samého vycerpání, usnul. Ráno se probudil s oblicejem opuchlým, ani nevedel od ceho, a kdyz pak vstával, setrásl ze zad nazelenalého hada, který se mu na nich v noci rozvalil. Poprvé od svých peti let se strachy pocural. Ctvrtý den Filip zabloudil, a i kdyz mel pak pocit, ze se vrátil na puvodní místo, uz nikdy si nebyl jistý, zda pluje po správné ceste. Vsechno tady vypadalo tak strasne stejne! Taky se mu zacalo spatne dýchat. Bylo to tím vedrem, a nebo se rakovina v jeho plicích konecne rozjela? Nevedel. V polovine dalsího týdne mu dosla voda, tak zacal prevarovat vodu z reky. Prevarená voda chutnala odporne. Letácky léku se uz skoro vsechny stacily rozmocit, takze Filip nemel ani zdání, který lék by mohl být na co. Byly mu k nicemu. Ctvrtý týden zjistil, ze má potravin jeste tak na pet dní, kdyz s nimi bude opravdu setrit. Jakákoliv elektronika samozrejme uz dávno nefungovala. Tesne pred tím, nez ho pri vystupování z lodi kousl ten cervený had, mu doslo, ze se mu vsechno definitivne vymklo z rukou. O hodinu pozdeji upadl oteklý, vycerpaný a ztracený Filip do bezvedomí.
Pokracování zítra...
