Kdyz se pozdeji probudil, lezel sám v jakési chatrci, vedle sebe mel polozenou misku s pruzracne cistou vodou, kterou ihned hltave vypil, a na noze mel obvaz z velkých zelených listu. Nekdo ho sem, zatímco byl mimo sebe, musel donést a osetrit ho. Opatrne obvaz sudnal, ohmatal velký cervený flek, který se mu na noze udelal, a zauvazoval, jak dlouho uz tady lezí. Den? Týden? Mesíc? Desila ho predstava, ze neví, kolik casu od té doby uplynulo, a ze vlastne ani neví, kde je. Kdyby tohle vsechno vedel, uz by se podle toho dokázal zarídit. Takhle mu nezbývalo, nez se smírit s tím, ze veci proste nejak jsou, aniz by s tím mohl cokoliv delat. To se mu nelíbilo a nelíbilo se mu to ani pres to, ze veci byly prozatím prokazatelne lepsí, nez by bývaly mohly být.
Kdo ví, proc si zrovna ted vzpomnel na svojí druhou zenu, se kterou jezdívali vlakem pod sirák. Vzdyt uz je tak dávno! Tehdy jeste nemel zádné peníze, a tak vzdycky v pátek sbalili telátka a vyrazili na nádrazí. Ona zpravidla vybrala místo a trasu, jen at prý se o nic nestará. Hrozne jí bavilo vybírat místa, kam pojedou, a Filipa tím prekvapovat. Samozrejme, ze i pres to obvolal vsechny své kamarády a vyptal se, jak to místo vypadá, nekdy si dokonce sehnal satelitní snímky, a hlavne si pokazdé zjistil zpátecní spoje. Vzdycky, kdyz mu na to prisla, tak se hrozne rozcílila. To mi neverís? To si myslís, ze jsem úplne blbá, ze si ani nedokázu zjistit, kdy mi jede vlak? Tehdy jeste míval pocit, jako by ho pristihla pri nejaké spatnosti. Dneska uz samozrejme vedel, ze neudelal nic, za co by se mel stydet. Copak je na tom neco spatného vedet, kde jste, a jak se odtamtud dostanete?
Filip se rozhodl, ze musí toku událostí ve svém zivote znovu vtisknout nejaký rád, a tak vstal a zkusmo zatízil nemocnou nohu. Tesne pred tím, nez se mu bolestí zatmelo pred ocima, uvidel, jak do chatrce vstoupila baculatá domorodka spolu s asi petatricetiletým belochem, cehoz Filip okamzite vyuzil a zhroutil se mu do náruce. S tím belochem se pozdeji seznámil a hodne si spolu povídali. Jmenoval se Ciprian, byl odnekud ze Skandinávie, a na tomhle míste zil uz sedm let. Domlouvali se spolu samozrejme anglicky, a i kdyz do toho oba cas od casu primíchali pár ruských slovícek, na beznou konverzaci to stacilo. Kdyz pak mohl Filip o nekolik dní pozdeji konecne chodit, ukázal mu Ciprián okolí. Nebylo toho mnoho. Jenom pár chatrcí a dzungle. To uz Filip vedel, ze ho nasli asi pred týdnem, jak lezí pár set metru od vesnice, na noze kousnutí od cerveného hada, jehoz ustknutí bývá obvykle smrtelné. Donesli ho do vesnice, kde se k Filipovu velikému stestí zjevil saman, který jinak vesnici navstevuje zrídkakdy. Prikázal Filipa odnést do chatrce, kde s ním asi hodinu zustal sám. Kdyz se pak ozval z chatrce Filipuv rev, povazovali to vsichni za dobré znamení. Saman pak vysel ven, prikázal Dutému stromu, aby ho osetrovala, a zase zmizel.
Po téhle historce Filip samozrejme ozil. Svých vecí uz se sice nikdy nedohledal, ale mapu umel prakticky nazpamet, a tak jí Ciprianovi nakreslil do vyslapané hlíny uprostred vesnice. Ten mu potvrdil, ze je skutecne na míste, které celou dobu hledal. Kdyz se pak jeste navíc dohodli na tom, ze plíce se anglicky reknou lung, Filip si na to skutecne nemohl vzpomenout, takze se musel uchýlit k neobratné pantomime, prozradil mu Ciprian, ze je to docela dobre mozné, a ze uz na tomhle míste videl peknou rádku mnohem divnejsí veci, nez je vylécená rakovina plic.
Ano, byl na míste, které hledal, a ano, saman byl muzem, který mu mohl zachránit zivot. Bohuzel se jakákoliv audience u samana vzápetí ukázala jako veliký problém. Nikdo mu totiz nebyl ochoten prozradit, kde samanova chýse lezí, a uz vubec nikdo ho k ní nebyl ochoten dovést. Filip se pokousel apelovat na nácelníka, pricemz se pochopitelne snazil upozornit zejména na to, ze umírá, ale nácelník ho jen zdvorile vyslechl, a pak ho ze své chatrce vyhodil. Se smutným zadostiucinením si Filip uvedomil, ze si jako obvykle bude muset pomoci sám, a protoze to jediné, co o samanove sídle vedel, bylo, ze lezí asi den cesty od vesnice, vydával se kazdého prvního dne osamocen do dzungle, a kazdého druhého dne se zase s neporízenou vracel zpátky. Zoufalý pak usedal mezi domorodce, kterí se k nemu sice stále chovali prátelsky, ale místo samanova príbytku mu i nadále s úsmevy odmítali prozradit. S kazdým dalsím týdnem se mu navíc na jeho cestách hur a hur dýchalo, a cas od casu dokonce vykaslával krev. Uz, uz zacal propadat zoufalství, kdyz se ho na konci sedmého týdne bezvýsledného hledání náhle zmocnil pocit, ze je kýmsi sledován. Ten pocit pretrval az do vecera, kdy jako obvykle usedal k ohni mezi vesnicany. I tehdy mel pocit, ze mu nekdo stojí za zády, ale kdykoliv se otocil, nikoho nevidel. Tesne pred tím, nez se pak nácelník odebral do své chýse ke spánku, prikázal k Filipovu velkému prekvapení Ciprianovi, at Filipa zítra odvede k samanovi. Konecne!
Vecer druhého dne uz skutecne stáli jak Filip, tak Ciprián, pred malou chatrcí na vysokých drevených kulech na míste, o kterém by Filip prísahal, ze tudy pred tím sel nejméne dvakrát. Filip samanovi strucne vysvetlil svuj problém a saman prikývl. Skrze Cipriána se pak Filipa zeptal, proc nedal sanci metode onoho bílého lékare v ledové zemi, coz Filipa ohromilo, takze na samana zustal zprvu jenom vyjevene zírat. O badenském lékari totiz nepadlo ani slovo. Jak muze tohle saman vedet? Chvíli o tom premýslel, ale pak usoudil, ze se o nem nejspís musel zmínit pred nácelníkem, a ze si to ti dva mezi tím, co ho nechávali vydusit, museli nejak ríct. Uklidnil se, a s nove nabitou prevahou vysvetlil samanovi, ze ta jeho metoda nebyla dobrá. Spoléhala se totiz na chatrnou sanci, ze se plíce vylécí samy, cemuz Filip neveril. Na to saman jenom pokrcil rameny, ze prý je nekdy proste dobré nechat ostatní, aby delali, co umí, i kdyby meli treba selhat. Filip samanovým slovum nerozumel. Popravde byl trochu zmatený, a nebyl si tak docela jistý, zda ho saman správne pochopil, a tak zacal svuj problém vysvetlovat znovu, ale starec ho mávnutím ruky netrpelive prerusil, a zeptal se ho, co po nem vlastne Filip chce.
Filip se zprvu zarazil, ale pak se z nej vsechna ta krivda, která se v nem za poslední mesíce nahromadila, naráz vysypala. Ano, krivda! Jak jinak, nezli krivdou, lze nazývat zradu vlastního tela? Celý zivot se snazil dostat veci pod svou kontrolu. Kazdý krok promýslel, ke kazdému cinu mel duvod. Cokoliv delal, delal s jistotou, ze lépe uz to udelat nejde. Nebylo to lehké, ale on, Filip, to nakonec dokázal. Mel svuj zivot naprosto dokonale pod kontrolou, a to zejména proto, ze se na nikoho nespoléhal, a byl na to hrdý! A nakonec ho podtrhlo jeho vlastní telo, to jediné, co se jeste vymyká jeho vuli. Ach ano, kdyby tak mohl stejne pevne, jako ovládá svet kolem sebe, ovládat i je. Uz zádné nahodilé procesy, uz zádná prekvapení. Srdce, slezina, streva, játra, ledviny, svaly a hlavne plíce, jiste, predevsím plíce, to vsechno by fungovalo mnohem lépe, kdyby se to rídilo Filipovou vulí. O tom byl on, Filip, skálopevne presvedcený. Mluvil pak jeste dlouho, snad proto, ze se z nej konecne mohla vylít vsechna ta dlouho zadrzovaná zluc, vsechen ten vztek, který na své svéhlavé telo mel.
Kdyz skoncil, saman pokýval hlavou. Dobrá tedy. Pokud je to opravdu to, co Filip chce, on, saman, mu to muze zarídit. Musí prý ale Filipa varovat. Telo je slozité jako sám vesmír. Mít ho pod kontrolou znamená být bohem svého vlastního sveta, a nejen moci, ale hlavne muset vsechno rídit. Filip jen horlive prikyvoval, a kdyz saman skoncil, prohlásil rozhodne, ze to je presne to, co chce. Saman pokrcil rameny, a rekl ze tedy budiz, a ze zacnou hned zítra ráno.
A ráno se pro Filipa svet zmenil.
Zacalo to tím, ze ho znovu rozbolela noha, do kterého ho kousl had. Celý den pred tím mu saman podával ruzné odvary, musel zvýkat listí, bylinky i odporne chutanjící koreny, zatímco saman nad ním stál a odríkával neznámá slova. Takhle nejak si to Filip ostatne predstavoval. Následující noc nezahmouril oka, jak ho bolela noha, a na druhý den ráno navíc zjistil, ze otok na ní se zvetsil nejméne dvakrát, to jak se hadí jed zacal znovu sírit. Skrze Cipriána se samana zeptal, zda je to takhle vporádku, ale saman mu neodpovedel. Tretí den upadl Filip do komatu. Cas od casu se sice probudil, ale pokazdé uvidel nad svým luzkem postávat podivné bytosti, a tak radeji pokazdé pro jistotu znovu omdlel. Kdyz se konecne probudil do plného vedomí, carven jedu uz zachvacovala celou nohu, a po tríslech se mu pomalu splaha výs. Nad ním stál saman i Ciprián, a saman cosi ríkal. Ciprián prekládal, jak nejlépe umel, ale zjevne si svým prekladem nebyl jistý.
Ted jdi do své nohy, ríkal a omluvne krcil rameny. Filip nechápal.
Zvari oci a jdi do své nohy, opakoval saman skrze Cipriána.
Tak Filipovi nezbylo, nez aby zavrel oci a zkusil jít do své nohy. Zprvu to pripomínalo jeho dávné pokusy o meditaci. Ted zavrete oci a na nic nemyslelte. Nikdy to nefungovalo. Vzdycky na neco myslel. Kdyz na nic jiného, tak na tu tmu za svými vícky. Filip mel pocit, ze podobne blede to dopadne i tentokrát, jenomze poznenáhlu zjistil, ze si uvedomuje sval na své noze. Bylo to nepopsatelné! Co to bylo za sval? Dvojhlavý stehenní? Uz to nebylo jen cosi autonomního, co kdyz chtel vnímat, tak se do toho musel píchnout spendlíkem, nebo se alespon den pred tím znicit na squashovém kurtu. Ted byl v nem. Byl on. Zkusmo tím svalem zaskubal a nahlas se rozesmál. Fungovalo to!
Pospravoval nejaká zpretrhaná vlákna a odstranil otok. Prekvapilo ho, jak je to snadné, a kam az sahá jeho moc. To samozrejme nestacilo, a tak se pustil hloubeji do krevního reciste, po kapilárách do zil i do tepen, a vsude, kudy prosel, vnucoval svojí vuli krvinkám i celému tomu rudému proudu, který se uvnitr nej bez prestání valil. Zakrátko nebylo po hadím jedu ani stopy. Filip se za zavrenýma ocima usmál. Kdyz skoncoval s jedem, pustil se do ostatních orgánu, a vsude nasel neco k vylepsení. Jako by ani jeden z tech orgánu doted nevedel, jak správne fungovat. Úplne na záver si nechal plíce.
Cítil se silný. Vnikl do tech dvou vzpurných mechu jako veliký válecník se svou armádou, a jako lev, jako sama pomsta utrzená ze retezu bojoval s cerným protivníkem tak dlouho, dokud ho nejen neporazil, ale dokud po nem nezustala ani stopa. Zvítezil.
Výdech.
Nádech.
A bylo to krásné vítezství. Plíce se na jeho prání rozvíraly a zase splaskávaly, nabíraly vzduch, predávaly ho krvinkám, které ho roznásely, kam se jen Filipovi zlíbilo. Dokázal to! Dokázal ovládnout svoje telo, a dokázal zvítezit nad rakovinou. Je úplne zdráv.
Usmál se, otevrel oci a v ten okamzik ho skutecnost vymáckla jako nacucanou houbu. Tenhle pocit jeste neznal. Zlomek vteriny se v tom neznámém pocitu zmítal, ale netrvalo dlouho a dokázal ho zaradit. Paneboze, vzdyt on umírá! Srdce prestalo bít, plíce prestaly nabírat vzduch. Cítil, jak z nej zprudka vytéká zivot. Zdesene se podíval na samana, který se nad ním sklánel, ale mozek navyklý dostávat sedesátkrát do minuty nový prídel okyslycené krve, vypovedel sluzbu, a tak se mu saman rychle ztrácel v temnote.
Kontroluj, zvolal saman a Filip pochopil. Znovu se tedy ponoril do sebe, a znovu prevzal kontrolu nad srdcem, nad plícemi, nad vsím.
Nádech.
Výdech.
Kyslík doputoval do orgánu a telo se uklidnilo. Uz je dobre, a dokud bude uvnitr, vsechno bude fungovat perfektne. Jenomze takhle to prece nemuze zustat. Musí se samana zeptat. Pripravil se na dalsí umírání.
Nádech.
Výdech.
Znovu otevrel oci, ale zmohl se jenom na tázavý pohled. Saman pochopil.
Nekdy je dobré nechat ostatní, aby delali, co umí, i kdyby meli selhat, rekl, ale to uz se Filip zase musel ponorit do sebe.
Nádech.
Výdech.
Filip otevrel oci.
Jeste porád to totiz muze být lepsí, nez kdyz si vsechno udelás sám byt správne.
Tma.
Nádech.
Výdech.
Svetlo.
Kdyz chce totiz clovek vsechno kontrolovat, nakonec nedelá nic jiného, nez ze vsechno kontroluje.
Tma.
Nádech.
Výdech.
Nádech.
Výdech.