Jednu vec bych vám na sebe mel prozradit: Jsem hrozne línej. Na tom by jeste nebylo nic tak spatného, protoze lenost je nakonec nejvetsí hybnou silou pokroku, a já byl v tomhle vzdycky tak ríkajíc o délku tela pred celem peletonu, ale kdyz ona ta moje lenost zahrnuje i sekání trávníku. Jednu vec bych vám na sebe mel prozradit: Mám trávník.
Onehdá jsem se rozhodl, ze ten trávník preci jenom posekám. Pripoustím, ze to bylo poprvé za asi ctyri roky, a vlastne jsem si to ulozil jako jednu z tech vecí, které si slibujete, ze je udeláte, az dokoncíte svuj Velký Projekt, treba jako ze si utrídíte empétrojky, nebo ze zavoláte své bývalé prítelkyni a omluvíte se jí za to, ze jste jí ctyri roky intenzivne snizovali sebevedomí. Vís jak jsem se tehdy choval jako debil? Sorry! Zkrátka takové ty obycejné veci, jaké si obvykle slibujete, ale odkládáte je.
Ale zpátky. Takze jsem si porídil lehké maskácové satecky, jaké se nosí do pralesa, k tomu kloboucek, a navíc jeste velkou lesklou macetu, jelikoz jsem cekal, ze tam venku uz touhle dobou musí být hotová dzungle. Takto vyzbrojen a vystrojen jsem skutecne vysel ven.
Venku me ovsem cekalo veliké prekvapení. Neverícne jsem zamával rukou ve vzduchu, tam a zase zpátky, jako kdyz cekáte, ze nekde neco uvidíte, ale ono to tam není, treba jako kdyz si v restauraci polozíte na stul penezenku, otocíte se za sebe, abyste si na zidli povesili bundu, a kdyz se pak podíváte zpátky, tak ta penezenka na stole uz nelezí, a tak nad tím stolem zamáváte rukou, protoze neveríte vlastním ocím, a potrebujete se ujistit, ze vás neklamou. Tak presne takhle jsem zamával tehdy nad zemí, abych se ujistil, ze ten trávník tam skutecne není. Fí. Fí. Nebyl.
Pokousel jsem se záhade zmizelého trávníku prijít na kloub celý den, a teprve na jeho sklonku se mi podarilo zjistit, ze uz sousedy zkrátka nebavilo se na ten nás zarostlý trávník dívat, a tak ho radeji posekali. Ted nejspís cekáte, ze jsem se zastydel, sel do sebe a vbrzku se ze me stal nejlepsí pestitel trávy v sirokém a dalekém okolí, ze? Jenomze zase na druhou stranu je taky docela dobre mozné, ze jsem proste zazvonil na sousedy a rekl jim, ze vzadu kolem kulny kousek vynechali. No zkrátka frajer.
No jo, tak máte pravdu, fakt jsem se trosicku zastydel, a i kdyz me nejspís nenajdete v Top Ten Lawnmover Mans vyhlasovaným kazdorocne magazínem Happy Grass, stejne jsem si umínil, ze se cas od casu venku s tou sekackou ukázu.
To bylo vloni na podzim, takze jsem mel mezi tím takovou malou pauzicku, behem které se mi stacila resetovat pamet. Na jare jsem si uz na své podzimní predsevzetí prirozene nevzpomínal. Nastestí mi v jedné literární soutezi nedávno odmítli povídku, takze jsem si rekl, ze kdyz uz jsem teda hovno spisovatel, tak bych mohl alespon posekat trávník. Doufám, ze vám to dává smysl.
Oprásil jsem tedy maskáce, kloboucek, macetu, a tak dál, a vyrazil ven. Jelikoz bylo hezky, koukal jsem sousedce na zadek, címz pádem jsem si málem usekl palec. Samzorejme uznávám, ze to není buhvíjaká historka, jelikoz jsem si ten palec ve skutecnosti neusekl, ale co nadeláte, takhle to proste bylo. Jo, kdybych si ten palec fakticky usekl, a ted vám psal z nemocnice, to by byla historka! Takzvaná bezpalcovka. Jenomze ona je sousedka po dvou porodech, takze jsem se jí na ten zadek nedíval moc dlouho, a venoval se spís sekání. Tady je videt, ze porody vseobecne prospívají lidskému zdraví.
Navíc jsem takhle, jako takovou pridanou hodnotu, dostal do své jinak ponuré tvorby pomerne pozitivní tón. Totiz abyste tomu rozumeli, nedávno mi jedna slecna povídala, ze vsechny moje historky jsou o smrti. Hodne jsem o tom premýslel, a to i behem psaní této krátké povídky, takzvané bezpointovky, a dospel jsem k presvedcení, ze bych s tím mel neco delat, takze asi takhle: Na konci toho sekání se mi do sekacky pripletl snecek. Fakt. Docista ho to rozsmelcovalo na sracky.
