Tehdy prijízdeli do Argentiny Poláci, Spanelé a Anglicani a vozili si s sebou nadeje na lepsí zivot. Ty nadeje se vsak brzy rozplynuly v kazdodenní drine, smísily se s neutuchající horkostí kreolu, a vsichni spolecne, potomci cerných otroku i noví pristehovalci, pak vecer co vecer tu bídu zadupávali do zeme v seru pochybných tancíren. S kazdým dalsím krokem, který na parketu zanechali, s kazdým dalsím vdechnutím kourem zahusteného vzduchu vzdorovali nevyhnutelnému konci. Tenkrát jste mohli mezi stoly spatrit siluety dvojic pritisknutých k sobe tak tesne, jako by chtely splynout v jedno. Mluvily jazykem neporazených a vyprávely o tom, ze kdyz uz je zivot tak tezký, ze se málem nedá unést, jeste porád je mozné se alespon o nekoho oprít, jeste porád je mozné nekoho mít, i kdyby to mela být poslední slapka z Baires. Valcík, polka a mazurka se smíchaly s africkými rytmy a pozvolna se pocaly menit v cosi jiného. V neco, co cekalo jenom na to, az tomu nekdo dá tvar.

Dlouho jsem nechápal, jak si mohli tenhle tanec oblíbit zrovna Oni. Zdálo se mi, ze takové chování je výsadou nás smrtelných. Teprve mnohem pozdeji jsem pochopil, ze Oni si ten tanec ani tak neoblíbili, jako ho spís stvorili. A pochopil jsem také to, ze nikdo jiný to ani být nemohl.

Toho vecera se v zapadlém baru Limbo solar seslo sedm lidí, sedm podivných bytostí, a to, co bylo behem let zadupáno hluboko do nestastné argentinské pudy, vsechnu tu bolest ze zivota, který se neodehrál, jak mel, vzpomínky na domov a zlomená srdce, to vsechno z té zeme zase naráz vytáhli. Bylo to vubec poprvé, kdy si nekdo zatancoval tanec známý dneska jako argentinské tango.

Vím to, protoze tech sedm lidí, sedm podivných bytostí, které tam tehdy byly, potkávám kazdou stredu v Praze ve Slunecnímu kruhu, kam chodím tancit.

Pokracování zítra...