Meli jsme tehdy s Karolínou takový pitomý zvyk vyhledávat dobrodruzství upreným zíráním do ocí neznámých lidí, jako kdybychom jim chteli neco ríct. Vydrzeli jsme takhle chodit po Praze i celé hodiny a nahlízeli okny do dusí náhodných kolemjdoucích tak dlouho, az se neco stalo. Fungovalo to bájecne.

Na Ucitele jsme tohle zkusili taky, ale uz malý okamzik predtím, nez se nase pohledy poprvé setkaly, jsem vedel, ze v jeho prípade tímhle floutkovským trikem otevreme dvere, které by mely zustat zavreny. Zatímco jindy jsme na druhé strane nacházeli jenom ustrasená stvorení, která byla celá nesvá z toho, ze se na ne kdosi dívá, a nezálezelo na tom, zda dotycný vzápetí reagoval úprkem nebo útokem, v jeho prípade nám z té tmy na druhé strane vyrazila naproti Vecná selma, a já si pred ní náhle pripadal strasne nahý a chtel jí ríct vsechno, docista vsechno o svém zivote, vcetne té veci, které jsem se nejvíc bál, kdyz mi bylo pet roku. Nemohl jsem si pomoci. Karolína mi pozdeji rekla, ze mela v té chvíli stejný pocit.

Ucitel zachytil nás pohled, pobavene se usmál a vzápetí zmizel v krivolakých ulickách nekde mezi Vltavou a Staromestským námestím. Vydali jsme se za ním. Bylo to az prílis pritazlivé na to, abychom to neudelali. Museli jsme vedet, proc jeho oci vypadaly, jako by se kdysi koukaly na koreny Ygdrasilu. Hodiny jsme vsak marne bloudili mezi oprýskanými a nakysle páchnoucími zdmi prazských ulicek a hledali ho. Nebyl k nalezení a sance, ze se nám to podarí, se s kazdou minutou zmensovala. Stejne jsme ale temi ulicemi chodili dál, stále dokola, a tehdy jsem poprvé uslysel bandoneon.

Znelo to skutecne jako tahací harmonika, nemelo to vsak onu bodrou hrubost písnicek Lehni si, Marusko, na záda, jakou jsem slýchával do té doby. Byl v tom spís stesk po zaslých casech, po místech, která se zmenila, a po lidech, kterí uz nejsou. Pozdeji jsem se dozvedel, ze bandoneon je vlastne koncertní typ nemeckého akordeonu, který si s sebou do Argentiny privezli evropstí pristehovalci. Dost mozná, ze se nástroj tu tklivost naucil práve tam. Snad to byl jen docela obycejný stesk po starém kontinente a po vsech tech berlínských koncertech.

Kvílení bandoneonu se s námahou vyprostovalo z nástroje a trístilo se mezi zdmi ulice, která byla sama zakrivená snad vsemi myslitelnými smery. Stácela se doleva a hned zase doprava a domy bez oken nebo jen s okny docela úzkými byly pokrivené a naklánely se nad námi, jako kdyby nás chtely obejmout. Znelo to, jako kdyby ty tóny padaly z veliké výsky, ale nechtelo se jim, a tak se dolu snásely jen docela váhave, a také jich bylo cím dál tím méne, az v jednu chvíli skutecne ustaly. Zpanikaril jsem. Ulice se vylidnila a já na malý okamzik uveril, ze jsme s Karolínou na svete úplne sami. Vzápetí se bandoneon vrátil, jenomze ted uz netesknil, ted rázoval a pomáhaly mu v tom klavír a housle. Rozbehli jsme se. Nevím jak, ale vedel jsem, ze az ho najdeme, najdeme také muze s ocima, které mozná videly tohle mesto jeste v dobách, kdy tu stál jenom jeden jediný srub, a ten srub cekal, az prijde muz a zatluce mezi dvere práh.

Zakrátko jsme nasli jiné dvere, nad nimiz byl temný kruh jakoby vypálený od slunce. Za dvermi bylo sero, a protoze jsme pribehli ze slunného odpoledne, nejakou dobu jsem nevidel vubec nic. Slysel jsem jen hudbu, hlasitou a besnící a nekde daleko za ní také sípavé oddechování bandoneonu. Pak se zornicky zbavily docasné slepoty a tma se rozplynula. Rozhlédl jsem se kolem sebe.

Uz na první pohled mi bylo jasné, co jsou ti lidé zac.

Ani tak nestáli, jako se spís kymáceli, opírali jeden o druhého a pohybovali se do rytmu. Teprve o neco pozdeji jsem si vsiml, ze také delají nejaké kroky, ze se posouvají a otácejí. Tancovali! Zároven se to vsak nepodobalo zádnému z tancu, které jsem do té doby znal.

Nechápejte me spatne, to, ze jsou to upíri, jsem nepoznal podle toho, ze by jim z úst cnely dva vyhrezlé tesáky a po hrdlech tanecních partneru stékala cerstvá krev. Vsichni do jednoho se sice potáceli, jako by byli oslabeni nedostatkem krve, jenomze v tom to nebylo. Jejich podstata z nich proste sálala. Bylo to charisma nekoho, kdo uz po tomhle svete chodil prílis dlouho, nez aby se chtel jeste vubec nekomu nebo necemu podobat. Takové charisma, jaké zádný smrtelník nabídnout nemuze. Na první pohled vypadali jako lidé, ale zároven se tomu oznacení tolik vymykali.

Pak hudba prestala hrát a tanecníci se od sebe pomalu odtáhli, jako by se vraceli odnekud z velké dálky. Vsichni naráz se na nás podívali.

Pokracování zítra...