„Ten, kterému ríkás Ucitel, se narodil roku sestnáct set dvacet pet na pul cesty mezi Prahou a Vídní ve vesnici zvané Zimmerwaldy. O patnáct let pozdeji z vesnice odchází a nechává za sebou nejen jednadvacet mrtvých svédských vojáku, ale také k smrti vydesené vesnicany. Ti po jeho odchodu zakopávají tela a uniformy do nedalekého lesa, trestu svédské armády vsak stejne neuniknou.“

Musel jsem na nej tehdy zírat asi dost vydesene, ale on toho nedbal a mluvil dál.

„To, co bylo snad na pocátku legitimní obranou, se pozdeji zmenilo v krvavou stopu, která se táhne celou Evropou az do poloviny devatenáctého století. Namátkou. Sestnáctého prosince roku sedmnáct set trináct se jistá vdova po rybári Jorgenovi vrací z trhu domu ke svým jedenácti sirotkum, jejichz tela vsak nachází roztrhaná na kusy a rozházená po zemi. Dva dny predtím se v jejím zivote objevuje neznámý muz, který si okamzite získává duveru její i jejích detí. Kdyz toho rána vdova po rybári Jorgenovi odcházela na trh, dívala se poprvé za dlouhou dobu do budoucnosti s optimismem.“

Vybavil se mi Ucitel tak, jak jsem ho spatril poprvé. Oci uz si zvykly na sero, které panovalo ve Slunecním kruhu, a já uprostred parketu mezi devíti tanecními páry spatril muze, jak sedí na zidli a láme pres koleno bandoneon. Nejak jsem si ho nedokázal predstavit jako patnáctiletého chlapce, který se práve utkal s oddílem svédských vojáku a celý od krve se dívá do vydesených ocí vesnicanu. Uz vubec jsem si ho nedokázal predstavit s pusou umazanou od krve jedenácti sirotku. Valtr Polák pokracoval.

„Sedmnáctého února sedmnáct set ctyricet ctyri se Pascalu a Véronique Charpentierovým narodila malá holcicka, které dali jméno po babicce: Marie-Claire. Byla to milá dívka, která delala svým rodicum radost. Správne uzívala vsech svých ctností a predností a také mozností, které jí dávalo postavení jejího otce, uznávaného výrobce parfému v Parízi. Jedenáctého zárí sedmnáct set padesát devet si její matka musí odskocit v kavárne na záchod, protoze se jí udelá nevolno, a k dívce si prisedá neznámý muz.“

Napadlo me, zda v sobe v patnácti letech mela Marie-Claire také onu prísnou krásu, jakou jsem znal od Slunecního kruhu. Usmívala se málokdy, ale kdyz se tak stalo, vymykala se její krása popisnosti. Valtr Polák zrejme uhodl, na co myslím, a zatímco mluvil, neprestával se mi uprene dívat do ocí.

„O dva mesíce pozdeji usporádá Marie-Claire pro své milující rodice a svého nápadníka, stejne jako pro ty z prátel, o nichz bezpecne ví, ze ji bezmezne zboznují, malou slavnost. Druhý den ráno vyplouvá z Le Havre lod s muzem a dívkou, kterí jsou spolucestujícími vseobecne povazováni za kromobycejne rozkosný pár. Zhruba ve stejnou dobu vniká do domu Pascala a Véronique Charpentierových policie upozornená sluzebnou, která ráno nasla v salonu sedm mrtvých tel, a zacíná zjistovat, která hlava patrí ke kterému telu.“

Chtel jsem vstát, ale Valtr Polák me zatlacil zpátky do zidle.

„Na podzim roku osmnáct set padesát ctyri umírá Ernstu Meierovi otec a zanechává synovi na krku mladsího bratra, nemocnou manzelku a hromadu dluhu. Nemajetný Ernst, který sám ceká tretí prírustek do rodiny, se jenom se svým bandoneonem vydává do Argentiny, aby zajistil rodine nejaké peníze. Jeste v Montevideu se potkává s veselou spolecnost sobe podobných lidí, jimz vévodí jistý mladý muz s okouzlující mladou dámou. Okamzite podlehne jejich kouzlu a vydá se s nimi dál do tehdy mladého Buenos Aires. Jeho telo je nalezeno asi o týden pozdeji.“

Mluvil takhle se mnou jeste mnohokrát, ale ta první noc byla asi úplne zásadní. Pokazdé, kdyz skoncil, poplácal me po rameni a rekl:

„Hlavne si je moc neidealizuj.“

Pokracování zítra...