Dokonce ani kourit jsme neprestali. A to jsme oba vedeli, ze její nemoc zpusobilo práve kourení. I ted to lécbe zrovna moc nepomáhalo. Doktori ríkali. Strávili jsme diskusemi nad tím celé hodiny a behem toho padla vzdycky alespon krabka. Ríkali jsme tomu sebedestruktivní tendence.

Dost mozná by se tím dalo vysvetlit i to, ze jsme se tehdy ve Slunecním kruhu na míste neotocili a neutíkali odtamtud, co by nám nohy stacily. Jiste, bylo by to vcelku zbytecné, protoze kdyz si upíri prohlédli nove príchozí, poctili nás svým nezájmem, a jakmile skoncila pauza mezi sérií ctyr písnicek, které se tu ríká cortina, znovu se do sebe zavesili a nevsímali si nás. Posadili jsme se az úplne dozadu ke stolu, objednali si pivo a nedockave si umazali nosy od peny.

Tohle se stalo jednadvacátého brezna ve stredu a az do petadvacátého prosince, kdy Karolína zemrela, jsme nevynechali jedinou milongu. Dokonce ani tehdy, kdyz uz se nedalo jinak a já ji musel odvézt do nemocnice, kde jí sestra co dve hodiny píchala morfium, jsme si tyhle stredy nenechali vzít. Vzdycky jsem ji unesl a pak ji zase vrátil. Jeste to ráno po Stedrém dni litovala, ze je mezi svátky milonga zrusená. Nekdy si tak myslívám, jestli ji nezabilo práve to.

Nasi první milongu jsme strávili jenom díváním. Mimochodem ten zvyk pouzívat spanelské výrazy pro cokoliv, co se nejak týkalo tanga, se nám obema od zacátku líbil. Milonga je tanecní vecer argentinského tanga, cortina je pauza mezi ctyrmi skladbami tanga, behem níz se hraje nejaká jiná hudba, aby se série od sebe oddelili, a ocho znamená, ze zena kreslí do tanecního parketu strevícem osmicky. Tohle vsechno jsme se ale samozrejme dozvedeli az o mnoho pozdeji. Zprvu jsme se chodili fakt jenom dívat. Dívat se a poslouchat. Pokazdé jsme se posadili na stejné místo tam dozadu, abychom se oddelili od tanecníku, a pokazdé si objednali to samé a pozorovali prízracné dvojice upíru, jak se plouzí po parketu. Vím, ze to bude znít divne, ale vzdycky, kdyz jsme pak odcházeli domu, bylo nám líp. Nevedel jsem, proc to tak bylo, ale rádi jsme se tam vraceli. At uz byl den, jaký chtel, tak uz z dálky, jak jsme slyseli bandoneon, se nám nálada zlepsovala a my pridávali do kroku.

Teprve kdyz jsme byli u Slunecního kruhu asi popáté, sedl si k nám Ucitel a neco nám k tomu vsemu rekl. Pak se nabídl, ze Karolíne ukáze základní drzení a pár kroku, a kdyz se me predtím dovolil, jestli smí, odvedl si ji na parket. Ohlédla se na me a já uvidel, ze je vydesená. Oba jsme byli. Je to zvlástní, ale kdyz si upír odvádel moji holku na parket, to nejhorsí, co jsem si dokázal predstavit, bylo, ze jí spadne paruka a vsichni uvidí, ze je po chemoterapii. Jenomze to se nestalo, a kdyz se pak Karolína vracela z parketu, oci jí doslova jiskrily. Jezismarjá, jak jen se to lisilo od toho vecného predstírání pohody, kterým jsme se obrnovali do té doby! Jak je to vubec dlouho, co jsem naposledy videl tyhle jiskry v jejích ocích? Skoro uz jsem zapomnel, ze tam vubec kdy nejaké byly.

Domluvili jsme si s ucitelem soukromé lekce. Bylo to pekelne drahé, ale sotva jsme mohli nase stavební sporení utratit lépe. Scházeli jsme se, a ted se podrzte, v kostele! Kostel byl samozrejme odsvecený, predpokládám, ze jinak by to snad ani neslo. Celé léto se na nás kazdou nedeli snásel vecný prach, delili jsme se se starým upírem o cigarety a mezi omselými kostelními lavicemi odstrcenými ke strane, sochami svatých, jez na nás shlízely z výklenku, a spoustou dalsích vecí prikrytých sedavým plátnem jsme se zdokonalovali v drzení, vedení, krocích a figurách.

Karolína, devka jedna, mela na tohle fakticky talent. Zatímco já jsem se stále jeste nemotorne potácel na place a mojí nejvetsí starostí bylo, abych s partnerkou neupadl, ona tu hudbu opravdu cítila. Nemela problém s rytmem, a je snad zbytecné dodávat, ze na rozdíl ode me, ona tancovala na hudbu. NA HUD-BU! Tam, kde mela zrychlit, byla jako vítr, tam, kde mela zpomalit, stala se sochou. Prominte mi to klisé, jenomze pokazdé, kdyz jí Ucitel neco vysvetloval, stál jsem oprený o starou kostelní lavici a zpovzdálí se na ne díval. Skoro zárlive jsem si pritom predstavoval, ze ji takhle dobre vedu já.

Prál bych si ríct, ze predtím, nez Karolína zemrela, jsem to zlomil, a kdyz jsme spolu tancovali naposledy, byl to nádherný zázitek hodný toho, aby bytost tak skvelou, jakou Karolína byla, vyprovodil na onen svet. Ano, jisteze jsem tancoval o neco lépe a snad se dá ríct, ze jsem jí to ke konci alespon tolik nekazil, ale zádný zázrak se nestal. A stejne! Nekdy v té dobe, kdy uz lezela povetsinou na luzku a její mysl bloudila buhvíkde, se najednou probudila a rukou, na níz uz byly v dusledku drog znát poruchy motoriky, me kostrbate pohladila po tvári a rekla: „Jindrísku, vís, ze ses uz docela zlepsil?“ Chvíli nato zase usnula.

V té dobe zbývalo do dvacátého pátého prosince uz jenom nekolik dní.

Pokracování zítra...