Samozrejme ze nás napadlo nechat Karolínu od jednoho z nich kousnout. Pokud existuje neco, at uz je to vecné prokletí nebo nejaká biochemie v jejich krvi, co dokáze udelat lidské telo prakticky nesmrtelným, s necím tak banálním, jako je rakovina, uz si to urcite poradí taky. Nakonec jsme se ale dohodli, ze to takhle nechceme. Hlavne Karolína tvrdila, ze veci se mají nechat ve svém prirozeném rádu, a ze kdyz uz jsme se jednou narodili jako bozí stvorení, meli bychom tak i zemrít. Vubec se me tech posledních pár mesícu snazila presvedcit, ze na smrti není nic strasného. Nechápu, kde se to v ní vzalo. Kdyz nepocítám lekce tanga, v zivote jsem ji nevidel v kostele.
Po její smrti uz se mi ale tancit nechtelo. Alespon jsem si to myslel. Ve stredu ten první týden po svátcích, byl to zároven první týden nového roku, jsem si koupil u benzinky lahev vína, krabicku cigaret a rozvalený na pohovce jsem cumel na strop. Hlavou se mi nehonilo vubec nic.
Tedy alespon zpocátku. Po nejaké dobe jsem si uvedomil, ze slysím bandoneon. Zprvu jsem myslel, ze nekdo hraje venku. Zdálo se mi to zvlástní. Shodou okolností napadl cerstvý sníh, a i kdyz svítilo slunce, venku bylo pekných pár stupnu pod nulou. Vykoukl jsem ven, ale ulice byla prázdná. Bandoneon hrál slabe, sotva na hranici slysitelnosti. Otevrel jsem okno, ale nebylo to o moc lepsí. Oblékl jsem si tedy kabát a vysel na ulici. Snazil jsem se najít smer, odkud by mohla hudba znít, ale nemel jsem se ceho chytit. Bandoneon hrál jakoby odevsad a zároven odnikud. Teprve pak mi doslo, ze hraje v mé hlave. To mi tak jeste scházelo. Vrátil jsem se domu a znovu si lehl k nacaté krabicce a zpola vypité lahvi.
Meli byste vedet, ze bydlím od Slunecního kruhu vzdusnou carou asi dvacet kilometru. Je to sice stále jeste Praha, ale pro kamarády to i tak býval vhodný námet k celé rade více ci méne zdarilých vtípku. Nebylo zkrátka mozné, abych slysel Uciteluv bandoneon az tady, a pres to! V okamziku, kdy jsem pochopil, ze to není zvuková halucinace, ale ze me k sobe nástroj volá, znovu jsem se oblékl a vyrazil do centra. Byla streda a ve stredu jsou prece milongy!
Nebylo to tak, ze bych byl zralý k návsteve psychiatra, protoze jsem slysel nástroj, na který nikdo nehrál. Naopak! Musel jsem následovat nástroj, na který nekdo hrál dvacet kilometru daleko, abych se nezbláznil. Uz jak jsem se blízil zasnezenou ulicí ke Slunecnímu kruhu a potkával dalsí lidi, kterí se stahovali k podniku, bylo mi jasné, ze nejsem jediný. Od toho vecera jsem pokracoval ve svých stredecních návstevách Slunecního kruhu sám a stejne tak sám jsem si znovu zacal platit lekce. Jenom tehdy, kdyz jsem pod tenkou kuzí tanecních bot cítil ochozená léta prken tancírny, jsem zároven cítil ze zivota neco jiného nez bolest.
Lepsil jsem se a pár mesícu na to jsem to zlomil. Vsichni ríkali, ze to bylo docela rychlé, no nevím, mne osobne to pripadalo zatracene pozde. Od té doby jsem ale nemusel myslet na to, jak stát a jak vést, mohl jsem opravdu tancit. Upírky uz mi nemusely pri tanci do ucha septat rytmus „raz-dva-tri-ctyri“, jako to nekdy delávaly predtím, ted uz to bylo ve mne.
Byl jsem za tyhle zimní mesíce vdecný. Navíc upíri byli rozhodne jedinými bytostmi, které me neobtezovaly projevy soustrasti.
Pokracování zítra...
