Nekdy na jare roku 2008, zrovna se znovu zvedl vítr a mrazil první slunecné dny, me na ulici zastavil neznámý muz a ukázal mi odznak tajné policie. Pozádal me, abych sel s ním. Prirozene netusím, jaké metody pouzívá tajná policie, kolik mrtvých bytu ve meste mají nebo nemají, ale od pocátku jsem neveril, ze ten muz je skutecne od policie. Neco spravedlivého vsak v sobe mel, a tak jsem ho bez nejakého dalsího povyku následoval. Zamírili jsme do jednoho nezarízeného cinzovního bytu v Holesovicích hned za rekou. Kolem starých otrískaných stolu posbíraných nekde na smetisti postávali s rukama za zády nejací muzi a merili si me podezíravými pohledy. Uz na první pohled mi bylo jasné, co jsou zac.
Chápejte, to, ze jsou to lovci upíru, jsem nepoznal podle toho, ze by na zdech visely plakáty s nápisy: A co ty! Uz jsi dnes ulovil svého upíra? Bylo to v tom tiku, který meli v oku, kdyz se na me dívali. Zatímco jsem si sedal na jedinou zidli, která v místnosti byla, neprestávali me tím svým nervním pohledem sledovat. Nevím sice, co se melo stát, ale kdyz potom jeste chvíli napjate cekali a nestalo se vubec nic, ulehcene si oddechli a polozili na stoly drevené kolíky, které do té doby svírali za zády. Na kazdém z tech kolíku bylo vypáleno moje jméno.
Od muze, který se predstavil jako Valtr Polák, jsem se pozdeji mel dozvedet, ze tohle je jenom jedna z mnoha bunek spolecenství, které vede po celém svete válku s upíry. Ostatne pozdeji jsem se toho mel dozvedet spousty. Napríklad to, ze odhadovaný pocet obetí upíra známého jako Ucitel je kolem dvou set tisíc. Bylo mi to jedno.
Behem následujících mesícu do me ale cpali dalsí a dalsí informace. Museli. Nemel jsem ani tu nejmensí chut jim jakkoliv pomáhat. Zatímco je jsem vubec neznal a nebyli mi sympatictí, spolecenstvo upíru od Slunecního kruhu jsem mel spojeno s necím, co je vsechny zdaleka prevysovalo. S Karolínou. S ní a s posledními mesíci, které jsem s ní strávil.
Nezdálo se, ze by je muj postoj nejak prekvapil. Naopak, vypadali, ze jsou na neco takového zvyklí. Byli trpeliví. Jenom kdyz me pousteli ze svého prazského bytu, musel jsem jim slíbit, ze je neprozradím.
Za nejakou dobu me Valtr Polák kontaktoval znovu. A pak jeste. A zase.
Stalo se to, co se stát muselo. Spolu s tím, jak se ve me zacal opet probouzet clovek, jsem jim zacal i naslouchat. Priznám se, ze me z toho jejich vyprávení obcas zamrazilo. Celá staletí tech nejtemnejsích a nejdesivejsích skutku, kterým padali za obet nevinní, protoze to uz tak musí být, ze obetmi zla jsou vzdycky ti nejnevinnejsí.
Jak se príbehy blízily k soucasnosti, zacal mi Valtr Polák predkládat dukazy. Od té doby, co k porízení fotografie není treba stríbro, bylo mnohem snazsí takové dukazy opatrit. Tak se také stalo, ze se jednoho dne na dvere Valtrova prazského bytu ozvalo zaklepání, a kdyz otevrel, za temi dvermi nasel me. Bylo to vubec poprvé, co jsem ho prisel navstívit o své vlastní vuli.
Pokracování zítra...
