„Príjezdem do Argentiny se Ucitelovy metody mení. Uz to není ten brutální vrah, který za sebou zanechává hromady mrtvol povetsinou bez hlav. Ano, stále je to vrah, ale jeho zpusoby jsou mnohem jemnejsí. Jeho obetí je mín a vsechny mají decentne prokousnutou tepnu na krku. Kdybych to mel nejak jednoduse shrnout, rekl bych, ze od té doby krev nelemtá, ale pije.“

Valtr Polák odnekud vytáhl notebook, otevrel ho a cekal, az se inicializuje systém. Mezitím se na me varovne podíval.

„To ovsem nic nemení na jeho zlocinech proti lidskosti. Ba naopak, v tomhle ohledu je jeste horsí. Jako by své obeti chtel jeste predtím, nez je zanechá s takovým mnozstvím krve v tele, jaké by mela zahradní mys, videt na dne. Dalo by se ríct, ze si s nimi více hraje. Bohuzel pro nás se také z jakéhosi duvodu stává prakticky nezranitelným. Dríve se on i jeho nohsledi stranili denního svetla, nyní se nestydate procházejí behem dne po ulici bez jakýchkoliv problému. Dríve stacilo znát upírovo jméno, které jsme pak vryli do dreveného kulu nebo stríbrné kulky, a sance se ho jednou pro vzdy zbavit byla tak padesát na padesát.“

Nasel ve slozkách nejaký videosoubor a spustil ho. Byl to záznam porízený ze satelitu. Snímal stredne velkou jachtu, která se plavila osamocena kdesi uprostred more.

„V boji s upíry byly vzdycky ztráty, na to jsme si uz zvykli, jenomze za posledních sto padesát let se ani jeden z lovcu vyslaných na Ucitelovu likvidaci nevrátil. Dlouho jsme nemohli prijít na to proc, az asi pred deseti lety jsme meli stestí.“

Bylo to zvlástní, ale i na takhle nekvalitním záznamu porízeném z nesmírné vzdálenosti, kde ze vsech nezbylo víc nez postavy z osmibitových her, z nich charisma sálalo. Muselo být uz k veceru, protoze na palube byly rozsvíceny lampiony. Upíri lezeli ruzne po palube a zrejme do poslední chvíle vubec netusili, co se na ne chystá. Vzápetí se z vody kolem lodi vynorilo dvacet postav oblecených v cerných neoprénech a já nepochyboval, ze bodec kazdé z tech harpun, které ty postavy svíraly v rukou, je stríbrný a nese jedno konkrétní jméno. Útocníci dokonale vyuzili momentu prekvapení. Za chvíli bylo po vsem.

„Zatímco drív jsme nemohli upíry fotit, protoze k výrobe filmu se pouzívalo stríbro, pozdeji jsme zjistili, ze elektronická zarízení mají v jejich prítomnosti tendenci selhávat.“

Na palube zbyla jenom jedna jediná vec, která byla zivá, a nebyl to zádný z lovcu. Nikdo jí nevenoval pozornost. Ona mezitím zacala dýchat a hýbat se a já skoro slysel zvuk, jaký pritom vydávala. Kdyz si jí konecne nekdo vsiml, bylo uz pozde. Strnulé skvrny predstavující upíry zabírané z mnohasetkilometrové výsky se daly znovu do pohybu. I z nekvalitního záznamu bylo jasné, ze se na palube muselo odehrát doslova peklo. Na jeho konci naházeli upíri lovce do more.

„Pravdu známe jenom díky tomu, ze tenhle záznam pochází ze zarízení, které je mimo jejich dosah.“

Valtr Polák zaklapl víko notebooku.

„A pravdou je, ze potrebujeme znát jméno bandoneonu. Jinak je nikdy neporazíme.“

Celou noc jsme pak probírali podrobnosti plánu. Bylo uz nad ránem, kdyz se mi Valtr Polák ustarane podíval do ocí a zopakoval to, co mi predtím i potom rekl mnohokrát:

„Hlavne si je moc neidealizuj. Upír zustane vzdycky upírem a neco jako hodný upír neexistuje.“

Pokracování príste...