Sluneční kruh 8/9
22.září 2010


Vraťme se na chvíli tam, kde to všechno začalo. K tangu.

Tango můžete tančit různými způsoby, ale pokud ho chcete tančit správně, tedy pokud nejste příznivcem některého z těch nových, ze smyslu vykloubených stylů, které spíše než ze vzdoru ke smrti a lpění na životě vycházejí z potřeby si pořádně zacvičit, potom se k partnerce přitisknete tak těsně, že bezmála cítíte tlukot jejího srdce. Vaše ruce se ovinou kolem ní a hlavy se o sebe opřou, to aby i vaše duše k sobě měly blíž. Pot, který stéká po její tváři, je stejný jako ten, který stéká po té vaší.

Někdy, když jsem šel po milonze druhý den ráno do práce, bral jsem si na sebe tutéž košili, jakou jsem měl předchozího večera ve Slunečním kruhu. Měl jsem rád, jak na mně ty ženy pak celý den voněly. Byl to vlastně zvyk, který jsem si odnesl ještě z doby, kdy jsem tančil převážně jenom s Karolínou. I přes odhodlání utratit všechno do poslední koruny jsem si totiž nemohl dovolit přestat chodit do práce, a takhle jsem ji na sobě alespoň mohl celý den cítit.

Později jsem se postupně naučil rozeznávat od sebe jednotlivé vůně dalších partnerek, stejně jako jsem se naučil rozeznávat i jejich obětí, tlukot srdce a jejich potřeby při tanci. Mezi smrtelnou Karolínou a nesmrtelnými upírkami existovalo několik rozdílů, které spočívaly třeba v tom, jak se vás držely, v dynamice kroku a v celé řadě dalších podobných věcí. Ten zdaleka největší rozdíl byl ale v tvrdosti. V takové té tvrdosti, jakou můžete cítit jen z někoho, kdo v životě udělal více tanečních kroků, než kolikrát vy jste se nadechli.

Ani se neobtěžovaly s předstíráním, že je vedu. Věděly mnohem lépe, jak tancovat, a tak to také dělaly. A přes to! Čas od času se mi podařilo vyvzdorovat si jeden vlastní krok, který byl stejně tak překvapivý jako dobrý. Předpokládám, že z podobného důvodu se mnou tančily i ony.

Večer před svou poslední milongou jsem vytáhl ze dna skříně igelitový sáček. Měl na vrchu takový ten plastikový jezdec, jaký ho umožňoval neprodyšně uzavřít. Z něj jsem vyndal košili, kterou jsem měl na sobě toho večera, kdy jsme s Karolínou tančili naposledy. Nebudu předstírat, že ta košile voněla po Kastilské růži, jak jsem říkal její oblíbené voňavce. Byla cítit potem člověka, který umírá, a taky pachem nemocnice, ale víte co? Pořád to byla Karolína!

Znovu jsem si zopakoval plán, oblékl si košili a vyrazil. Opravdu jsem si myslel, že to vyjde. Nikdo nic netušil, a když se to vezme kolem a kolem, nemusel jsem udělat nic jiného než se podívat zblízka na bandoneon a přečíst si jeho jméno, bude-li tam nějaké. Kolikrát jsem ho viděl jen tak ležet bez dozoru? Neměl by to být těžký úkol. Ve Slunečním kruhu jsem se přezul do tanečních bot, a protože Učitel seděl na své staré muzikantské židli a nástroj držel v ruce, vyzval jsem k tanci Marii-Claire. Nebylo kam spěchat. Zlehka se ke mně přitiskla a nechala se ode mě obejmout. Něžně mi položila ruku na rameno a opřela se čelem o moje čelo. A bylo to. Z toho obětí, z toho, jak jí tlouklo srdce, z letmého pohledu, který mi věnovala těsně předtím, než se její tvář ocitla nad mým ramenem, jsem věděl, že Oni to vědí.

Jak jsme si jenom mohli myslet, že by nám to mohlo projít? Copak jsme si neuvědomovali, proti komu tady stojíme? Měli jsme co dočinění s někým, kdo má před námi staletí zkušeností náskok. Instinktivně jsem sebou cuknul, ale Marie-Claire mě u sebe přidržela.

Čekali nás čtyři písně v sérii za předpokladu, že se budou dodržovat běžná pravidla. Musel jsem se tomu zasmát. Někdo, kdo má takovouhle sílu, si přece může dovolit dodržovat pravidla.

Její kroky byly tvrdší než obvykle. Nikdy jsem si o sobě nedělal přehnané iluze jako o tanečníkovi, ale teď jsem si připadal doslova jako loutka. Přes její rameno jsem viděl pohledy ostatních. Všichni do jednoho se na mě dívali a v těch jejich pohledech nebylo ani stopy po onom věčném klidu a nekonečném smutku, který v nich býval jindy. Dokonce ani v očích Učitele jsem ho neviděl. Cítil jsem z nich jen chlad. Chlad a taky neukojitelnou žízeň. Z falešného trámu odkudsi ze tmy nade mnou seskočil učitelův pes, oči mu žhnuly tak, že se jejich okolí vlnilo horkým vzduchem a kousek nad nimi se vznášel dým ze spálených chlupů. Vzápětí kamsi zmizel. Přišel konec čtvrté písně a Marie-Claire se mnou rozloučila. Merci et adieu, mon garçonnet. Pak se ke mně náhle ještě jednou naklonila a zašeptala mi do ucha, abych čekal a byl připraven.

Zůstal jsem stát uprostřed parketu. Čekal a byl připraven? Chtěl jsem se jí na to zeptat, ale přirozeně to nepřicházelo do úvahy. Jestli mám mezi nimi spojence a jen pán Bůh ví, proč bych ho měl mít, je teď ve stejném, a možná že ještě větším nebezpečí než já. Už takhle riskovala. Ale nebyla to jen nějaká hra? Podíval jsem se ke dveřím. Byly dokořán otevřené. Viděl jsem za nimi ulici, na kterou padal soumrak. Nikdo u nich nestál, a nikdo nestál ani za nimi. Mohl jsem kdykoliv odejít. A přes to! Zdálo se mi to, nebo jsem v tom temném koutu za pravým křídlem zahlédl ještě jeden, mnohem hlubší stín?

Dveře se vzápětí samy od sebe s třesknutím zavřely. Mráz mi projel od hlavy až k patám. Stal jsem se tedy vězněm. Obětí. Jejich lovnou zvěří, která jim sama vběhla do pasti. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo tu celkem jedenáct upírů, kteří buďto stáli tak, jak skončili, když dohrála poslední skladba, anebo už seděli a navzdory všeobecnému mínění o upírech pili červené víno a krvavě rudou brandy. S docela nepatrným zájmem si mě prohlíželi. V hlavě mi stále ještě znělo třesknutí dveří.

Ne, nevěřil jsem, že by si se mnou Marie-Claire takhle hrála. Ať už byly její důvody jakékoliv, věřil jsem, že to myslí upřímně. Pokud mi měla pomoci, musel jsem zůstat naživu. Pokud jsem měl lovcům, kteří už si určitě někde nabíjejí revolvery stříbrnými kulkami, přinést jméno bandoneonu, nesměl jsem teď zpanikařit. Podíval jsem se nejprve na Učitele a pak jsem si namátkou vybral jednu upírku a vydal se k ní.

Aurora pocházela odněkud ze Švýcarska a její neštěstí spočívalo především v tom, že ačkoliv jí už táhlo na devadesát, pořád vypadala jako čtrnáctiletá holčička. Na deset kroků před ní jsem se zastavil a podíval se jí do očí. Vypadala sice jako čtrnáctiletá holčička, ale bylo to už dávno, co si ji v Saint-Brais posílali její adoptivní rodiče do lesa pro dříví. Hrozně dávno. Tak dávno, že jste se museli podívat přes celé to krvavé dvacáté století, abyste ji viděli, jak kráčí s otepí podél cesty a zvědavě si prohlíží kočár s erbem, v němž je vypálen kruh jako od slunce a který právě zastavil nedaleko od ní. Vstala a došla až ke mně. Položila si hlavu na moji hruď a vložila do mé ruky svou. Otočil jsem se na Učitele.

Možná že byli nesmrtelní a mohli se procházet za dne na ulici, aniž by je slunce spálilo na prach. Možná se nebáli kostelů ani křížů a svěcené vody, jelikož už chodili po tomhle světě příliš dlouho na to, aby se báli Boha, kterého za celou tu dobu ani jednou nepotkali, ale i tak měli svoji slabinu. Vzpomínky. Žili příliš dlouho a paměť jim sloužila dobře. Byli zatíženi velkým množstvím sentimentu a nostalgie, a co je hlavní, byla to jediná věc, kterou ještě měli. Vše ostatní už pominulo. Nemohli, nebo spíš nechtěli to znehodnotit. V jistém smyslu to pro ně bylo svaté.

Učitel zaklesnul ruce do řemenů, co jsou na koncích bandoneonu, naklonil hlavu na stranu, a když ho rozlomil, vydal nástroj přesmutný vzlyk. Všechny ty vzpomínky pro ně prostě znamenaly až příliš mnoho, než aby podnikli cokoliv, dokud tu zůstanu a dokud budu tancovat. A milonga byla teprve na začátku.

Ostatní upíři se po mém vzoru také zvedli a potkali se na parketě. Dokud budu tančit, budu žít. Druhá série začala.

Následující hodiny jsem se objímal s upírkami a sdílel s nimi svou nesmrtelnou duši, rozrážel jsem jejich kroky v sacádách a mátl je alternacemi a zároveň jsem čekal a byl jsem připraven, jak se po mně chtělo. Šla série za sérií a všichni ti dávno mrtví skladatelé Di Sarli, Pugliese, D’Arienzo a ještě mnoho dalších, kteří byli tak staří, že jejich jména už byla dávno zapomenuta, na mě skrze učitelův bandoneon promlouvali přes propasti času. Vyprávěli o těch starých tančírnách tam v mladém Baires, kde jste každý večer obcovali se smrtí, jenom abyste mohli další den zase žít. Přesně tak, jak jsme to skoro celý rok dělali s Karolínou. Přesně tak, jak jsem to teď dělal já.

Ztratil jsem pojem o čase. Kolik ho uplynulo od té doby, kdy mi Marie-Claire řekla, abych čekal a byl připraven? Nevím. Docela určitě už se blížila půlnoc, když se bandoneon náhle zajíkl.

Věčně mladá upírka, s níž jsem právě tančil, mě od sebe odstrčila. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni se dívali nahoru na galerii, kde stála Marie-Claire a mávala něčím nad hlavou. Cosi na Učitele volala. Netušil jsem, o co jde ani co říká, ale podle toho, jak byli ostatní upíři neklidní, jsem pochopil, že chvíle, na kterou jsem měl počkat, právě nastala.

Marie-Claire držela ve vztyčené ruce jakousi měděnou nádobu se dny na obou stranách. Podle rýhy uprostřed bylo zřejmé, že se v těch místech dá otevřít. Jak s ní Marie-Claire ve světle pohybovala, nádoba se mírně blýskala.

Učitel opatrně odložil bandoneon a zavolal něco zpátky. Marie-Claire zavrtěla hlavou. Jakou řečí to na sebe mluvili? Řekl bych, že všemi najednou. Já z toho všeho zachytil jenom jedno jediné slovo: Josette.

Učitel se rozeběhl nahoru za Marií-Claire a byl vážně rychlý. Ovanul mě lehký závan horkého vzduchu. Za dobu, za kterou se mu podařilo překonat vzdálenost ke schodům a vyběhnout je, bych se nestačil ani nadechnout. Byl doslova jako střela. Ani ona ale nebyla špatná. Když dorazil na galerii, Marie-Claire už tam nebyla.

Aniž by se obtěžovala přeskakovat zábradlí, ocitla se náhle dole na parketě. Drobné třísky se na nás snášely jako sníh. Stála skoro vedle mě a to jediné, co stálo mezi námi, byla židle, na které ležel bandoneon.

V očích Učitele už nebyl jenom neklid, teď už v nich bylo zděšení. Marie-Claire stále držela nad hlavou onu nádobu z mědi. Držela ji bezmála vítězoslavně, jako nějakou pochodeň, jako trofej, kterou si přinesla z jakési bitvy. Všiml jsem si, že nádoba má na sobě vyražena dvě data a štítek se jménem.

Josette Vigée-Lebrun *12. 4. 1786 – +9. 1. 1977

Marie-Claire pomalu položila volnou ruku na vrchol nádoby. Na tváři jí pohrával mdlý úsměv. Ozvalo se slabé zaskřípání, to jak Marie-Claire otočila horní polovinou. V tu chvíli se upíři konečně vzpamatovali a vrhli se na ni. Už bylo ale příliš pozdě. Jestli vůbec byl kdy čas něco dělat, propásli ho. Nejbližší upír stál nějakých sedm metrů od ní, ale i tak stihla Marie-Clair škubnout horní polovinou urny, zahodit ji a druhou rukou, která svírala polovinu dolní, zavířit dřív, než se stačil dotknout jejího rukávu. Kolem dokola v okruhu několika metrů se snášela k zemi Josette Vigée-Lebrunová, známá kdysi též jako Matka ohavnosti, a v jejím popelu viseli ve vzduchu upíři, kteří strnuli v roztodivných pózách.

Konečně mi došlo, co se tady stalo. Marie-Claire věděla, jaký účinek na ně na všechny bude mít popel jednoho z nich. I upíři umírají, a když zemřou, ostatní nezapomínají. Ba naopak. Vzpomínky jsou pro ně vším. Jakmile se ocitnou v takhle silném obětí některého z nich, zastaví je cosi jako sentiment a nostalgie. Utápí se kdesi v minulosti, ve všech jeho a také svých vzpomínkách, a okamžik pro ně přestane existovat. Marie-Claire to věděla a udělala to pro mě. Čekala jen na tu správnou chvíli. Věděl jsem, že nemám mnoho času. Dříve či později se popel snese na zem a oni se zase časově zaostří.

Naklonil jsem se nad bandoneon. Nástroj dýchal! Nebyl jen mrtvým kusem hmoty, byl živoucí. Byl víc než to. Dlely v něm stovky životů. Byl doslova naplněn vůlí k životu, kterou vzal lidem, jež Učitel i ostatní zabili. Když jsem ho bral do rukou, měl jsem pocit, jako by se mi chtěl vyškubnout. Otočil jsem ho.

Žádné jméno tam nebylo, a nebylo ani na boku, ani po stranách, ani na kůži mezi pevnými částmi. Nebylo prostě nikde.

Popel ve vzduchu pomalu řídnul a upíři se začali nepatrně, ale přece hýbat. Už nezbýval žádný čas. Bylo po všem. Všechno bylo marné!

Vstal jsem a podíval se na Marii-Claire. Chtěl jsem se s ní ještě jednou pohledem rozloučit, než se alespoň sám pokusím o útěk. Pomáhala mi a já ani nevěděl proč. Možná netušila, co jsem měl v úmyslu, ale na druhou stranu, možná už měla toho věčného života dost. Třeba už takhle nechtěla žít, a neměla sílu skončit to sama, a tak mi pomohla ke zničení sebe i ostatních. Kdo ví?

Čas běžel a já stále neodcházel. Naklonil jsem se k ní blíž. A pak ještě blíž. Z úst jí koukal malý kousek papíru. Zatahal jsem za jeho konec a vytáhl ho ven. Přečetl jsem si, co na něm bylo napsáno. Pak jsem ho zahodil a konečně se dal na útěk. Už bylo taky na čase. Jeden z upírů už dokonce začal ztěžka obracet hlavu mým směrem.

Dveře šly kupodivu otevřít. Za nimi ležel na zemi v kaluži vlastní krve učitelův pes s očima pohaslýma. Nechal jsem za sebou dveře dokořán a vyběhl na ulici. Na jejím konci jsem uviděl Valtra Poláka. Už musel být zjevně nervózní. Přešlapoval na místě a co chvíli vrhal pohledy na hodinky nebo ke dveřím. Představoval jsem si, jak se tmou ke Slunečnímu kruhu stahuje skupina lovců upírů. Každý z nich má za pasem několik revolverů a v ruce ostře ořezaný kůl. Čekají už jenom na mě, aby na něj mohli vyrýt jméno.

Valtr Polák si mě konečně všiml a na jeho tváři se objevilo ulehčení. Někde za mnou se ozval kovový zvuk. To nejspíš na zem dopadla jedna polovina urny, což znamená, že to, co drželo upíry v nehybnosti, pominulo. Udělal jsem ještě pár kroků a ohlédl se. Nebyl jsem zatím tak úplně v bezpečí a nevěděl jsem, co upíři udělají. Zatím nedělali nic. Možná byli ještě dezorientovaní. Znovu jsem se rozběhl k Valtrovi Polákovi, který ke mně napřahoval ruku, jako kdybych byl tonoucí a on se mě chystal vytáhnout na břeh.

„Poslední čtyři,“ ozvalo se za mnou.

Byl to Učitel. Nemohl jsem tomu uvěřit. Namísto toho, aby se za mnou vrhli, oznamoval Učitel jako obvykle, že zahraje poslední čtyři písničky, než ukončí milongu. Zastavil jsem se.

Valtr Polák se na mě díval a zděšeně vrtěl hlavou.

Vzápětí se kdesi za mnou ozval bandoneon. Znělo to, jako by plakal, jako by naříkal a stěžoval si na nějakou nespravedlnost, která se mu v životě stala. Najednou jsem věděl, co tím myslí. Stále ještě jsem se díval na Valtra Poláka, který mě k sobě zval rukama a něco na mě zřejmě volal. Neslyšel jsem ho. Otočil jsem se.

Otevřenými dveřmi jsem viděl, jak se upíři na parketu párují. Ohlédl jsem se znovu a naposledy na Valtra Poláka a pak se pomalu vrátil zpátky ke Slunečnímu kruhu. Hráli se poslední čtyři. Poslední čtyři jsme s Karolínou nikdy nevynechali. Nikdy! Nevím, jestli to Vlatr Polák pochopí, ale řekl bych, že ano. Věděl, že se tohle může stát. To proto mě před nimi neustále varoval. Jenomže jak jsem říkal, mám je spojené s něčím, co všechny ty kecy o boji dobra se zlem zdaleka přesahuje. S Karolínou.

Vrátil jsem se zpátky a rty naznačil jedno neslyšné promiň. Marie-Claire se chápavě usmála a já ji vzápětí vzal do náruče.

Ráno, dlouho poté, co dozněla Cumparsita, našli v podniku, který je známý jako Sluneční kruh, na zemi moje mrtvé tělo bez jediné špetky krve. Nemám to nikomu za zlé.

Pokračování zítra...



linkuj.cz   jagg.cz   vybrali.sme.sk   zpět


Co máš?

Jak ti říkají:
Kam ti píšou:
Kde tě najdeme:  

A co teda máš:


Říkají mi Heleto a mám k tomu tohle:
Úžasné!!!
Byl jsem tu 22.září 2010 9:18 a doma jsem tady


Tiráž


O autorovi
Straky na vrbě
Freetime Publishing
Palm knihy
RSS

Povídky


Krátkej komín
Lednička
Metoda

Twitter


Krátké zprávy a postřehy nejen k literární tvorbě, ale také k vývoji počítačových her a programování. Zkrátka ke všemu, čím se zabývám.



Copyright 2006 by Engeor