Vratme se na chvíli tam, kde to vsechno zacalo. K tangu.

Tango muzete tancit ruznými zpusoby, ale pokud ho chcete tancit správne, tedy pokud nejste príznivcem nekterého z tech nových, ze smyslu vykloubených stylu, které spíse nez ze vzdoru ke smrti a lpení na zivote vycházejí z potreby si porádne zacvicit, potom se k partnerce pritisknete tak tesne, ze bezmála cítíte tlukot jejího srdce. Vase ruce se ovinou kolem ní a hlavy se o sebe oprou, to aby i vase duse k sobe mely blíz. Pot, který stéká po její tvári, je stejný jako ten, který stéká po té vasí.

Nekdy, kdyz jsem sel po milonze druhý den ráno do práce, bral jsem si na sebe tutéz kosili, jakou jsem mel predchozího vecera ve Slunecním kruhu. Mel jsem rád, jak na mne ty zeny pak celý den vonely. Byl to vlastne zvyk, který jsem si odnesl jeste z doby, kdy jsem tancil prevázne jenom s Karolínou. I pres odhodlání utratit vsechno do poslední koruny jsem si totiz nemohl dovolit prestat chodit do práce, a takhle jsem ji na sobe alespon mohl celý den cítit.

Pozdeji jsem se postupne naucil rozeznávat od sebe jednotlivé vune dalsích partnerek, stejne jako jsem se naucil rozeznávat i jejich obetí, tlukot srdce a jejich potreby pri tanci. Mezi smrtelnou Karolínou a nesmrtelnými upírkami existovalo nekolik rozdílu, které spocívaly treba v tom, jak se vás drzely, v dynamice kroku a v celé rade dalsích podobných vecí. Ten zdaleka nejvetsí rozdíl byl ale v tvrdosti. V takové té tvrdosti, jakou muzete cítit jen z nekoho, kdo v zivote udelal více tanecních kroku, nez kolikrát vy jste se nadechli.

Ani se neobtezovaly s predstíráním, ze je vedu. Vedely mnohem lépe, jak tancovat, a tak to také delaly. A pres to! Cas od casu se mi podarilo vyvzdorovat si jeden vlastní krok, který byl stejne tak prekvapivý jako dobrý. Predpokládám, ze z podobného duvodu se mnou tancily i ony.

Vecer pred svou poslední milongou jsem vytáhl ze dna skríne igelitový sácek. Mel na vrchu takový ten plastikový jezdec, jaký ho umoznoval neprodysne uzavrít. Z nej jsem vyndal kosili, kterou jsem mel na sobe toho vecera, kdy jsme s Karolínou tancili naposledy. Nebudu predstírat, ze ta kosile vonela po Kastilské ruzi, jak jsem ríkal její oblíbené vonavce. Byla cítit potem cloveka, který umírá, a taky pachem nemocnice, ale víte co? Porád to byla Karolína!

Znovu jsem si zopakoval plán, oblékl si kosili a vyrazil. Opravdu jsem si myslel, ze to vyjde. Nikdo nic netusil, a kdyz se to vezme kolem a kolem, nemusel jsem udelat nic jiného nez se podívat zblízka na bandoneon a precíst si jeho jméno, bude-li tam nejaké. Kolikrát jsem ho videl jen tak lezet bez dozoru? Nemel by to být tezký úkol. Ve Slunecním kruhu jsem se prezul do tanecních bot, a protoze Ucitel sedel na své staré muzikantské zidli a nástroj drzel v ruce, vyzval jsem k tanci Marii-Claire. Nebylo kam spechat. Zlehka se ke mne pritiskla a nechala se ode me obejmout. Nezne mi polozila ruku na rameno a oprela se celem o moje celo. A bylo to. Z toho obetí, z toho, jak jí tlouklo srdce, z letmého pohledu, který mi venovala tesne predtím, nez se její tvár ocitla nad mým ramenem, jsem vedel, ze Oni to vedí.

Jak jsme si jenom mohli myslet, ze by nám to mohlo projít? Copak jsme si neuvedomovali, proti komu tady stojíme? Meli jsme co docinení s nekým, kdo má pred námi staletí zkuseností náskok. Instinktivne jsem sebou cuknul, ale Marie-Claire me u sebe pridrzela.

Cekali nás ctyri písne v sérii za predpokladu, ze se budou dodrzovat bezná pravidla. Musel jsem se tomu zasmát. Nekdo, kdo má takovouhle sílu, si prece muze dovolit dodrzovat pravidla.

Její kroky byly tvrdsí nez obvykle. Nikdy jsem si o sobe nedelal prehnané iluze jako o tanecníkovi, ale ted jsem si pripadal doslova jako loutka. Pres její rameno jsem videl pohledy ostatních. Vsichni do jednoho se na me dívali a v tech jejich pohledech nebylo ani stopy po onom vecném klidu a nekonecném smutku, který v nich býval jindy. Dokonce ani v ocích Ucitele jsem ho nevidel. Cítil jsem z nich jen chlad. Chlad a taky neukojitelnou zízen. Z falesného trámu odkudsi ze tmy nade mnou seskocil uciteluv pes, oci mu zhnuly tak, ze se jejich okolí vlnilo horkým vzduchem a kousek nad nimi se vznásel dým ze spálených chlupu. Vzápetí kamsi zmizel. Prisel konec ctvrté písne a Marie-Claire se mnou rozloucila. Merci et adieu, mon garçonnet. Pak se ke mne náhle jeste jednou naklonila a zaseptala mi do ucha, abych cekal a byl pripraven.

Zustal jsem stát uprostred parketu. Cekal a byl pripraven? Chtel jsem se jí na to zeptat, ale prirozene to nepricházelo do úvahy. Jestli mám mezi nimi spojence a jen pán Buh ví, proc bych ho mel mít, je ted ve stejném, a mozná ze jeste vetsím nebezpecí nez já. Uz takhle riskovala. Ale nebyla to jen nejaká hra? Podíval jsem se ke dverím. Byly dokorán otevrené. Videl jsem za nimi ulici, na kterou padal soumrak. Nikdo u nich nestál, a nikdo nestál ani za nimi. Mohl jsem kdykoliv odejít. A pres to! Zdálo se mi to, nebo jsem v tom temném koutu za pravým krídlem zahlédl jeste jeden, mnohem hlubsí stín?

Dvere se vzápetí samy od sebe s tresknutím zavrely. Mráz mi projel od hlavy az k patám. Stal jsem se tedy veznem. Obetí. Jejich lovnou zverí, která jim sama vbehla do pasti. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo tu celkem jedenáct upíru, kterí budto stáli tak, jak skoncili, kdyz dohrála poslední skladba, anebo uz sedeli a navzdory vseobecnému mínení o upírech pili cervené víno a krvave rudou brandy. S docela nepatrným zájmem si me prohlízeli. V hlave mi stále jeste znelo tresknutí dverí.

Ne, neveril jsem, ze by si se mnou Marie-Claire takhle hrála. At uz byly její duvody jakékoliv, veril jsem, ze to myslí uprímne. Pokud mi mela pomoci, musel jsem zustat nazivu. Pokud jsem mel lovcum, kterí uz si urcite nekde nabíjejí revolvery stríbrnými kulkami, prinést jméno bandoneonu, nesmel jsem ted zpanikarit. Podíval jsem se nejprve na Ucitele a pak jsem si namátkou vybral jednu upírku a vydal se k ní.

Aurora pocházela odnekud ze Svýcarska a její nestestí spocívalo predevsím v tom, ze ackoliv jí uz táhlo na devadesát, porád vypadala jako ctrnáctiletá holcicka. Na deset kroku pred ní jsem se zastavil a podíval se jí do ocí. Vypadala sice jako ctrnáctiletá holcicka, ale bylo to uz dávno, co si ji v Saint-Brais posílali její adoptivní rodice do lesa pro dríví. Hrozne dávno. Tak dávno, ze jste se museli podívat pres celé to krvavé dvacáté století, abyste ji videli, jak krácí s otepí podél cesty a zvedave si prohlízí kocár s erbem, v nemz je vypálen kruh jako od slunce a který práve zastavil nedaleko od ní. Vstala a dosla az ke mne. Polozila si hlavu na moji hrud a vlozila do mé ruky svou. Otocil jsem se na Ucitele.

Mozná ze byli nesmrtelní a mohli se procházet za dne na ulici, aniz by je slunce spálilo na prach. Mozná se nebáli kostelu ani krízu a svecené vody, jelikoz uz chodili po tomhle svete prílis dlouho na to, aby se báli Boha, kterého za celou tu dobu ani jednou nepotkali, ale i tak meli svoji slabinu. Vzpomínky. Zili prílis dlouho a pamet jim slouzila dobre. Byli zatízeni velkým mnozstvím sentimentu a nostalgie, a co je hlavní, byla to jediná vec, kterou jeste meli. Vse ostatní uz pominulo. Nemohli, nebo spís nechteli to znehodnotit. V jistém smyslu to pro ne bylo svaté.

Ucitel zaklesnul ruce do remenu, co jsou na koncích bandoneonu, naklonil hlavu na stranu, a kdyz ho rozlomil, vydal nástroj presmutný vzlyk. Vsechny ty vzpomínky pro ne proste znamenaly az prílis mnoho, nez aby podnikli cokoliv, dokud tu zustanu a dokud budu tancovat. A milonga byla teprve na zacátku.

Ostatní upíri se po mém vzoru také zvedli a potkali se na parkete. Dokud budu tancit, budu zít. Druhá série zacala.

Následující hodiny jsem se objímal s upírkami a sdílel s nimi svou nesmrtelnou dusi, rozrázel jsem jejich kroky v sacádách a mátl je alternacemi a zároven jsem cekal a byl jsem pripraven, jak se po mne chtelo. Sla série za sérií a vsichni ti dávno mrtví skladatelé Di Sarli, Pugliese, D’Arienzo a jeste mnoho dalsích, kterí byli tak starí, ze jejich jména uz byla dávno zapomenuta, na me skrze uciteluv bandoneon promlouvali pres propasti casu. Vypráveli o tech starých tancírnách tam v mladém Baires, kde jste kazdý vecer obcovali se smrtí, jenom abyste mohli dalsí den zase zít. Presne tak, jak jsme to skoro celý rok delali s Karolínou. Presne tak, jak jsem to ted delal já.

Ztratil jsem pojem o case. Kolik ho uplynulo od té doby, kdy mi Marie-Claire rekla, abych cekal a byl pripraven? Nevím. Docela urcite uz se blízila pulnoc, kdyz se bandoneon náhle zajíkl.

Vecne mladá upírka, s níz jsem práve tancil, me od sebe odstrcila. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vsichni se dívali nahoru na galerii, kde stála Marie-Claire a mávala necím nad hlavou. Cosi na Ucitele volala. Netusil jsem, o co jde ani co ríká, ale podle toho, jak byli ostatní upíri neklidní, jsem pochopil, ze chvíle, na kterou jsem mel pockat, práve nastala.

Marie-Claire drzela ve vztycené ruce jakousi medenou nádobu se dny na obou stranách. Podle rýhy uprostred bylo zrejmé, ze se v tech místech dá otevrít. Jak s ní Marie-Claire ve svetle pohybovala, nádoba se mírne blýskala.

Ucitel opatrne odlozil bandoneon a zavolal neco zpátky. Marie-Claire zavrtela hlavou. Jakou recí to na sebe mluvili? Rekl bych, ze vsemi najednou. Já z toho vseho zachytil jenom jedno jediné slovo: Josette.

Ucitel se rozebehl nahoru za Marií-Claire a byl vázne rychlý. Ovanul me lehký závan horkého vzduchu. Za dobu, za kterou se mu podarilo prekonat vzdálenost ke schodum a vybehnout je, bych se nestacil ani nadechnout. Byl doslova jako strela. Ani ona ale nebyla spatná. Kdyz dorazil na galerii, Marie-Claire uz tam nebyla.

Aniz by se obtezovala preskakovat zábradlí, ocitla se náhle dole na parkete. Drobné trísky se na nás snásely jako sníh. Stála skoro vedle me a to jediné, co stálo mezi námi, byla zidle, na které lezel bandoneon.

V ocích Ucitele uz nebyl jenom neklid, ted uz v nich bylo zdesení. Marie-Claire stále drzela nad hlavou onu nádobu z medi. Drzela ji bezmála vítezoslavne, jako nejakou pochoden, jako trofej, kterou si prinesla z jakési bitvy. Vsiml jsem si, ze nádoba má na sobe vyrazena dve data a stítek se jménem.

Josette Vigée-Lebrun *12. 4. 1786 – +9. 1. 1977

Marie-Claire pomalu polozila volnou ruku na vrchol nádoby. Na tvári jí pohrával mdlý úsmev. Ozvalo se slabé zaskrípání, to jak Marie-Claire otocila horní polovinou. V tu chvíli se upíri konecne vzpamatovali a vrhli se na ni. Uz bylo ale prílis pozde. Jestli vubec byl kdy cas neco delat, propásli ho. Nejblizsí upír stál nejakých sedm metru od ní, ale i tak stihla Marie-Clair skubnout horní polovinou urny, zahodit ji a druhou rukou, která svírala polovinu dolní, zavírit drív, nez se stacil dotknout jejího rukávu. Kolem dokola v okruhu nekolika metru se snásela k zemi Josette Vigée-Lebrunová, známá kdysi téz jako Matka ohavnosti, a v jejím popelu viseli ve vzduchu upíri, kterí strnuli v roztodivných pózách.

Konecne mi doslo, co se tady stalo. Marie-Claire vedela, jaký úcinek na ne na vsechny bude mít popel jednoho z nich. I upíri umírají, a kdyz zemrou, ostatní nezapomínají. Ba naopak. Vzpomínky jsou pro ne vsím. Jakmile se ocitnou v takhle silném obetí nekterého z nich, zastaví je cosi jako sentiment a nostalgie. Utápí se kdesi v minulosti, ve vsech jeho a také svých vzpomínkách, a okamzik pro ne prestane existovat. Marie-Claire to vedela a udelala to pro me. Cekala jen na tu správnou chvíli. Vedel jsem, ze nemám mnoho casu. Dríve ci pozdeji se popel snese na zem a oni se zase casove zaostrí.

Naklonil jsem se nad bandoneon. Nástroj dýchal! Nebyl jen mrtvým kusem hmoty, byl zivoucí. Byl víc nez to. Dlely v nem stovky zivotu. Byl doslova naplnen vulí k zivotu, kterou vzal lidem, jez Ucitel i ostatní zabili. Kdyz jsem ho bral do rukou, mel jsem pocit, jako by se mi chtel vyskubnout. Otocil jsem ho.

Zádné jméno tam nebylo, a nebylo ani na boku, ani po stranách, ani na kuzi mezi pevnými cástmi. Nebylo proste nikde.

Popel ve vzduchu pomalu rídnul a upíri se zacali nepatrne, ale prece hýbat. Uz nezbýval zádný cas. Bylo po vsem. Vsechno bylo marné!

Vstal jsem a podíval se na Marii-Claire. Chtel jsem se s ní jeste jednou pohledem rozloucit, nez se alespon sám pokusím o útek. Pomáhala mi a já ani nevedel proc. Mozná netusila, co jsem mel v úmyslu, ale na druhou stranu, mozná uz mela toho vecného zivota dost. Treba uz takhle nechtela zít, a nemela sílu skoncit to sama, a tak mi pomohla ke znicení sebe i ostatních. Kdo ví?

Cas bezel a já stále neodcházel. Naklonil jsem se k ní blíz. A pak jeste blíz. Z úst jí koukal malý kousek papíru. Zatahal jsem za jeho konec a vytáhl ho ven. Precetl jsem si, co na nem bylo napsáno. Pak jsem ho zahodil a konecne se dal na útek. Uz bylo taky na case. Jeden z upíru uz dokonce zacal ztezka obracet hlavu mým smerem.

Dvere sly kupodivu otevrít. Za nimi lezel na zemi v kaluzi vlastní krve uciteluv pes s ocima pohaslýma. Nechal jsem za sebou dvere dokorán a vybehl na ulici. Na jejím konci jsem uvidel Valtra Poláka. Uz musel být zjevne nervózní. Preslapoval na míste a co chvíli vrhal pohledy na hodinky nebo ke dverím. Predstavoval jsem si, jak se tmou ke Slunecnímu kruhu stahuje skupina lovcu upíru. Kazdý z nich má za pasem nekolik revolveru a v ruce ostre orezaný kul. Cekají uz jenom na me, aby na nej mohli vyrýt jméno.

Valtr Polák si me konecne vsiml a na jeho tvári se objevilo ulehcení. Nekde za mnou se ozval kovový zvuk. To nejspís na zem dopadla jedna polovina urny, coz znamená, ze to, co drzelo upíry v nehybnosti, pominulo. Udelal jsem jeste pár kroku a ohlédl se. Nebyl jsem zatím tak úplne v bezpecí a nevedel jsem, co upíri udelají. Zatím nedelali nic. Mozná byli jeste dezorientovaní. Znovu jsem se rozbehl k Valtrovi Polákovi, který ke mne naprahoval ruku, jako kdybych byl tonoucí a on se me chystal vytáhnout na breh.

„Poslední ctyri,“ ozvalo se za mnou.

Byl to Ucitel. Nemohl jsem tomu uverit. Namísto toho, aby se za mnou vrhli, oznamoval Ucitel jako obvykle, ze zahraje poslední ctyri písnicky, nez ukoncí milongu. Zastavil jsem se.

Valtr Polák se na me díval a zdesene vrtel hlavou.

Vzápetí se kdesi za mnou ozval bandoneon. Znelo to, jako by plakal, jako by naríkal a stezoval si na nejakou nespravedlnost, která se mu v zivote stala. Najednou jsem vedel, co tím myslí. Stále jeste jsem se díval na Valtra Poláka, který me k sobe zval rukama a neco na me zrejme volal. Neslysel jsem ho. Otocil jsem se.

Otevrenými dvermi jsem videl, jak se upíri na parketu párují. Ohlédl jsem se znovu a naposledy na Valtra Poláka a pak se pomalu vrátil zpátky ke Slunecnímu kruhu. Hráli se poslední ctyri. Poslední ctyri jsme s Karolínou nikdy nevynechali. Nikdy! Nevím, jestli to Vlatr Polák pochopí, ale rekl bych, ze ano. Vedel, ze se tohle muze stát. To proto me pred nimi neustále varoval. Jenomze jak jsem ríkal, mám je spojené s necím, co vsechny ty kecy o boji dobra se zlem zdaleka presahuje. S Karolínou.

Vrátil jsem se zpátky a rty naznacil jedno neslysné promin. Marie-Claire se chápave usmála a já ji vzápetí vzal do náruce.

Ráno, dlouho poté, co doznela Cumparsita, nasli v podniku, který je známý jako Slunecní kruh, na zemi moje mrtvé telo bez jediné spetky krve. Nemám to nikomu za zlé.

Pokracování zítra...