Hluk stamgastu se slil v nerozlisitelnou zvukovou kulisu. Polozili jsme pullitry na stul a naráz si roztomile odríhli. Podíval jsem se do Programátorových velkých modrých ocí a rekl:

„Lidi se delí na jestráby a kavky.“

Programátor se po tomto sdelení zatváril zmatene. Doslova jsem se mohl jako oknem dívat skrze malé zornicky, které tak galantne ustupovaly nebeské modri, prímo do jeho duse, a videt, jak se od pravého i levého ucha sbíhají poslícci s informacemi, a jak potom bezradne krcí rameny, jelikoz nevedí co si z takovou informací pocít, ale jak se pak zase hned dávají do pohybu, protoze tohle si koneckoncu budou muset prebrat ti nahore, tohle se jich vlastne netýká.

„Teorie her,“ poucil jsem ho a pokýval hlavou.

„Ani psychologie, ani filosofie, ba ani sociologie,“ pokracoval jsem, „ale práve matematika nám dává odpovedi na otázku, proc se lidi chovají tak, jak se chovají. Jestrábi a kavky. To je takový model, podle kterého se v kazdé spolecnosti nacházejí jedinci, kterí se chovají jako dravci. Berou si a neptají se, protoze zbytek spolecnosti chápou jako neco, co je jim podrízeno, neco, co je tu jen kvuli nim a kvuli uspokojování jejich potreb. Nerídí se morálkou a pokud ano, pak dominantní hodnotou téhle morálky je jen jejich potreba. Jinak receno, co je dobré pro ne, je v porádku.“

Poslícci ted jezdili na mopedech, aby ten zvýsený prísun informací stíhali.

„Pak jsou tu jeste kavky. Tihle lidé neuvazují jako dravci, nejsou jim cizí pojmy jako morálka v tradicním smyslu toho slova, cest, zájmy kolektivu, a nebo prátelství. Kavek je ve spolecnosti vzdy vetsí mnozství, a lze matematicky i experimentálne dokázat, ze pomer jestrábu a kavek je skoro v jakékoliv dostatecne velké komunite, pokud se zrovna nejedná o partu zenbudhistu, a dost mozná ze i tam, vzdycky stejný.“

Bylo zajímavé sledovat technologický pokrok na informacní dálnici v Programátorove hlave. Práve ted byly svitky s informacemi lopatou házeny do výtahu a svistely vzhuru k vyssím zpracovatelským funkcím závratnou rychlostí.

„Pokud se potká kavka s kavkou,“ tahal jsem dál zvolna nit z klubka myslenky, „vzdycky se nejak dohodnou. Zajímavé je to teprve tehdy, kdyz se potká jestráb s kavkou nebo jestráb s jestrábem. Totiz, at uz se jestráb potká s kýmkoliv, vzdycky se snazí urvat co nejvíc. Zatímco kavka spís zdrhne a nebo ustoupí, protoze ví, ze v souboji s jestrábem by prohrála. Jestráb vzdy bojuje! Bez ohledu na to, zda bojuje s kavkou ci jiným jestrábem. Z tohoto duvodu je ve svete s jedním jestrábem a více kavkami nejvýhodnejsí být jestrábem, ale ve svete s více jestráby i kavkami, je kupodivu výhodnejsí být kavkou, protoze jestráb se souboji nevyhne, ovsem nemuze vedet, zda narazí na kavku nebo na jestrába. A vyhrát muze jen jeden.“

Matné odlesky LCD displayu za Programátorovými zornickami naznacovaly, ze poslícci uz vynalezli internet, sedí za svými pocítaci, pozírají hamburgery, a informace se samy dostávají tam, kam mají. I tak to ale nestacilo, a programátor porád nevedel, co s tou hromadou informací bude delat.

„Jde o to najít algoritmus nejvýhodnejsího chování ve svete s jestráby a kavkami, i kdyz predem nevís, kdo je jestráb a kdo kavka. Predstav si, ze jsi kavka a ze se setkás s nekým, o kom nevís, jestli je to kavka nebo jestráb. Jak se zachovás? Jak se zachovás, kdyz se s ním setkás podruhé a vís, ze poprvé te podrazil? A potretí? Poctvrté?“

Nenechal jsem ho pomalu ani vydechnout.

„Jistá univerzita kdysi vypsala programátorskou soutez na toto téma. Byl to takový souboj algoritmu, kam mohl kdokoliv poslat své resení. Jedno z tech resení bylo od CIA. Ti poslali takový megahustý a megadlouhý, desne vypilovaný program, na kterém se podílelo nekolik jejich spickových odborníku. A vís ty co? Nakonec je porazil takový nijaký prográmek na ctyri rádky. Ukázalo se totiz, ze nejvýhodnejsí je k tomu druhému napoprvé pristoupit jako ke kavce a teprve az kdyz te podrazí, tak ho príste podrazit taky.“

Dost mozná jsem to celé pletl, ale to je fuk, protoze v okamziku, kdy jsem do toho zamotal programování, tak i pres to, ze stále jeste netusil, proc mu to celé vyprávím, mel jsem jeho plnou pozornost.

Olízl jsem si rty.

„Pozdeji na tom pár lidí zamakalo a zjistilo se, ze jeste výhodnejsí je, zachovat se k jestrábovi jako k potenciální kavce i napodruhé. I kdyz uz vís, ze on te jednou podrazil. Neptej se me, jak to, ale je to tak. A aby toho nebylo dost, tak jeste pozdeji se zjistilo, ze je výhodné na druhý a kazdý dalsí pokus podrazit toho druhého pouze s pravdepodobností peti procent! V kazdém prípade je ale podstatné, ze zádný z techto vyhrávajících algoritmu nepocítá s tím, ze by bylo výhodné podrazit nekoho jako první.“

Blízil jsem se k velkému finále.

„Abych ti to vysvetlil na nejakém obycejném príkladu, predstav si dva kamarády, z nichz ten jeden má holku. Myslím jako partnerku. Jiste uznás, ze máloco by mohlo prátelství mezi nimi podelat víc, nez kdyby mu ten druhý tu holku svedl, nemluve o tom, jak by se na nej pak dívali ostatní. Na druhou stranu, kdyz uz by mu tu holku svedl, pak kdyby ten první tomu druhému pozdeji udelal totéz, uz by se to vnímalo, jako kdyz na to má nárok. I ostatní by byly v tomhle prípade mnohem tolerantnejsí.“

Dovolil jsem si malou pauzu.

„To není zádná velká psychologie, to je proste matematika. Jestrábi a kavky, rozumís? Zkrátka a dobre, je proste matematicky nevýhodné svést nekomu zenskou jako první.“

Zakoncil jsem svuj výklad a podíval se na Programátora.

Programátor mi pohled oplatil a díval se na me dlouho a zkoumave. Pak se dlouho a zkoumave díval do pullitru. Pak provádel neco s plechovým nápisem NÁSTUPISTE na zacouzené hospodské zdi, ale at uz to bylo cokoliv, bylo to dlouhé a zkoumavé. Nakonec se zase vrátil pohledem ke mne.

„Dobre,“ rekl hlasem, který postrádal jakékoliv presvedcení „dobre, tak já tedy svojí holku s tebou na ten koncert pustím.“

Pak chvíli bojoval sám se sebou a nakonec dodal:

„Ale do pulnoci, at jste doma!“