V poslední dobe mám pocit permanentního deja vu. Jako bych uz vsechno, co jsem mohl videt, videl, a vsechno, co jsem mohl zazít, zazil. Znanená to, ze uz jsem zil moc dlouho? Ze uz nic opravdu nového nezaziju a vsechno, co jeste uvidím, uz bude jenom podobné necemu, co uz jsem videl? Tedy dalo se cekat, ze se to jednou stane, ale takhle brzo? A pritom alespon co se lidí týká, platí tohle urcite. Jako bych uz potkal vsechny základní typy lidí, a kazdý dalsí uz mi jen nekoho pripomínal. Kdyz nekoho potkám, mám pocit, ze predem vím, co rekne, vím jak bude ragovat na to nebo ono, a mám dokonce pocit, ze vím, jak se jmenuje. Prinejmensím vím, jak by se jmenovat mel.

A u politiku je to jeste horsí. Ti mi opravdu splývají v jednu nerozlisitelnou masu. Jako kdyby existoval jenom jeden jediný, a ten mel nevycerpatelnou zásobu masek. Jako Fantomas. Proto na ne také tak reaguji. Ne jako na Fantomase, ale jako na jednoho cloveka. Na vsechny stejne. Jeste za svého pusobení v televizi jsem si navíc vypestoval schopnost nezdravit lidi. Chápejte, nemuzete zdravit nekoho jenom proto, ze máte pocit, ze ho ZNÁTE, protoze je docela pravdepodobné, ze ON vás NEZNÁ! Takhle ta televize zkrátka nefunguje. Nejsem sice buhvíjaký vizionár, ale troufám si tvrdit, ze to tak jeste nejakou dobu bude, ze to zkrátka pujde jenom jedním smerem. Za uz zmíneného pusobení v televizi jsem si taky vypestoval jeste jinou schopnost, a to nezdravit ani lidi, kterí zdraví me, protoze JÁ je fakt NEZNÁM! Takhle ta televize zkrátka nefunguje, ale o tom uz jsme mluvili.

Zkrátka a dobre, kdyz tehdy vesel Tvrdík do restaurace, ve které jsme práve s kamarádkou obedvali, slo to úplne mimo me. No tak proste nekdo vesel. A co? Hlavne, aby me nechtel zdravit. Jenomze kamarádka tímhle syndromem postizená není, a tak hned zareagovala:

„Je hele, to je Tvrdík,“ rekla a pak se mi jeste rozhodla ozrejmit, ze to je, „ten bývalý ministr obrany, vís!?“

Otocil jsem se, a prohlédl si ho.

„No jo fakt,“ povídám, „to je on,“ a otocil jsem se zase zpátky.

„Myslís, ze to neco znamená?“ rakla kamarádka, kterou celá ta vec ocividne rozrusila.

„No to nevím, melo by?“

„No já nevím, treba jestli si nemám neco prát, nebo tak neco,“ rozvíjela dál svojí teorii.

Hluboce jsem se nad tím zamyslel. Takové veci totiz stojí za úvahu. Mel by si clovek neco prát, kdyz vidí politika?

„Já myslím,“ rekl jsem po chvíli, „ze to se delá u kominíku, ale musís je pritom drzet za knoflík.“

Ukrojil jsem sousto, vlozil ho do úst, ledabyle ho sezvýkl a dodal:

„S politiky je to jinak, ty musís chytnout za nos.“

Chvíli jsme nad tím oba tise premýsleli. To je fakt zvlástní, jak já nekdy dokázu vyhecovat sám sebe. Nakonec jsem se opravdu zvedl, dosel k Tvrdíkovi, chytnul ho za nos, pevne se mu podíval do ocí, to se musí, a rekl:

„Já bych chtel Porsche!“

Tak za pokus nic nedám, no ne?