Slunce usilovne lestilo ohmataného ptácka malého bronzového kluciny, který uz pul druhého století vytrvale cural na jedno úctyhodné prazské námestí, po jehoz dlazbe kdysi chodil i sám Neruda, který ovsem capartovi na ptácka nikdy nesahal, a to by bylo dobré vyjasnit si hned zkraje. To udelali az turisti, ale to sem ted nepatrí. Bronzová hlava se snazila v lesku dostihnout spodní partie, nemela ale pro turisty tu správnou pritazlivost, coz se na druhou stranu nedalo ríct o holubech. Nevím sice, kolik andelu muze tancit na spicce jehly, zato vím docela presne, kolik holubu to svede na hlave andela.

Jeden.

Jmenuje se Ferda a opravdu umí tancit. Má na krku takový malý cerný flícek ve tvaru hákového kríze, takze hádám, ze má Ferda vlastne docela kliku, kdyz je ten holub, protoze jinak by si ho státní orgány osklive podaly. Sluchátka od Kosse, zase jiného ptáka, prekypovala touhou obhájit svou cenu a tak mi usní membránu drtili Rammstein, coz Ferda svým jemným sluchem zachytil, a uz ho to taky pomalu dostávalo do varu. Skoda, ze jsem mu to musel vzápetí utnout. Blízil se k nám Vecný Ambra. Tady u toho bronzového andílka jsme si dávali sraz co se pamatuju.

„Jdes presne“ oznámil jsem mu vycítave.

Ambra byl muzikant a to znamená, ze mel být bohém. Alespon já si treba o muzikantech myslím, ze jsou to predevsím bohémové, i kdyz samozrejme neskodí, kdyz se naucí taky na neco drnkat. Jenomze Ambra zádný bohém nebyl, a tak jsem se rozhodl, ze z nej toho bohéma udelám. Uz kvuli nemu.

„Myslím, ze uz jsme o tom mluvili, ne?” pokracoval jsem, “jako bohém bys mel mít trochu slusnosti a nechat me tu alespon deset minut cekat.“

Shodil z ramene futrál s kytarou, oprel jí o kasnu, rozhrnul dlouhé vlasy a nadzdvihl lenonky, aby si mohl promasírovat koren nosu.

„Promin,“ rekl omluvne a nasadil kola obroucek zpátky na nos, „já se snazil, fakt. Cekal jsem U Hrocha tri piva a dva fernety, jak jsi me to ucil, ale zapomnel jsem si koupit baterku do hodinek. Vubec jsem nevedel, kolik je a bál jsem se, abych neprisel pozde.“

V duchu jsem zaúpel.

„Ale v tom je ten trik, tys práve mel prijít pozde!“

„No jo, kdyz já myslel jako moc pozde, vís?“ bránil se Ambra.

„Radeji pozde, nez vcas,“ poucil jsem ho vázne a kárave vztycil prst.

Srdce se mi ale ve skutecnosti preci jenom trochu zatetelilo radostí nad tou lajdáckostí a ledabylostí, jakou projevil ohledne baterky.

„To vís,“ pokracoval jsem smírlivým tónem, „já jsem jenom obycejný inzenýr, já musím chodit vcas. Navíc se zabývám jenom aplikovanými vedami, takze si nemuzu dovolit ani tu blbou akademickou ctvrthodinku, ale tobe,“ pravil jsem konecne a zabodl mu prst do propadlého hrudníku, „tobe to muzicírování závidím!“

Ambra studem klopil zraky, a já, kdyz jsem videl, ze ho to opravdu mrzí, totiz to, ze jako bohém zase zklamal, jsem se velkoryse rozhodl celou vec ukoncit a zmenil téma.

„Más neco novýho?“

„Mám,“ potvrdil Ambra s sáhl pod bundu.

Vzdycky si rád poslechnu, kdyz Ambra neco slozí. Zatímco on vytáhl z kapsy mp3 prehrávac se svou novou nahrávkou a podával mi ho, já ten prehrávac oplodnil svým konektorem, ucpal si znovu usi a dloubl nehtem ukazováku do sipky. Ferda, který nás celou dobu se zájmem pozoroval, si nedockave preslápl na andílkove hlave, i kdyz je na druhou stranu mozné, ze si jenom neco sklepával z parátku. Hudba se mi zacala prelévat z krabicky do hlavy. Bylo to dobré jako obvykle. I Ferda celou tu dobu uznale pokyvoval hlavou.

Kdyz se vsechno prelilo a v krabicce nezbyla ani nota, vytáhl jsem zátky z usí. V následující diskusi jsem pak uplatnil vsechny tri hudební termíny, které jsem v zivote pri styku s opravdovými muzikanty pochytil, ale to netrvalo dlouho, a tak za chvíli bylo zase ticho.

„No a co jinak,“ zeptal jsem se konecne, kdyz jsem si vzpomnel, ze Ambra asi pred ctvrt rokem schvátil jednu mosnu skrz Internet, „láska kvete?“

„Láska vzdycky kvete v zahradách za plotem,“ zadeklamoval Ambra text jedné své smutnejsí písne.

To neznelo moc povzbudive. Zejména proto, ze v té písni chodil po ulici a do tech zahrad se jen díval.

„Uz spolu nejsme,“ doplnil.

„Ale jdi ty,“ rekl jsem prekvapene a spolkl svojí poznámku o tom, ze plot je jenom vec, která se dá prelézt, akorát si jeden musí dávat bacha, aby si nenatrhnul kalhoty, „já myslel, ze jsi ríkal, ze si bájecne rozumíte?“

„No jo ríkal,“ povzdechl si Ambra.

„Tak co se stalo?“

„No,“ zdráhal se Ambra, „zacal jsem si klást otázky.“

„Jaký otázky?“

„Ruzný otázky.“

„Jaký ruzný otázky?“

Ambra se zamyslel.

„Tak treba,“ nadechl se, „jestli je normální, ze se kazdej den ráno probudí se slovy jezismarjá, mne je blbe, musím si dát honem frtana, tak asi takovýhle otázky.“

„Aha, rozumim, tyhle otázky.“

„Jo,“ potvrdil Ambra, „ tyhle otázky.“

Co na to mám ríct, jsem nevedel, a ani Ambra to nevedel, a tak jsme tam jen tise stáli, poslapávali, Ferda se díval strídave z jednoho na druhého, az potom to ticho zacalo být k neunesení, a zvuk kazdého slova, byt sebepitomnejsího, se mi zdál být lepsí, nez to ticho.

„Tak to je blbý,“ rekl jsem nakonec, „ to je mi líto.“

„To mne taky,“ kývl Ambra.

„To jsi ale udelal moc dobre, zes jí nechal. S alkoholickou bys to mel tezký.“

Ambra zvedl hlavu a smutne se na me podíval:

„Jenomze tak to není, ona nechala me. To její chlastání mi vadilo, to zase ne, ze ne, ale já bych jí nikdy nenechal. Já myslel, ze uz spolu budeme na furt.“

Ferda zakroutil hlavou. Já jen mávl rukou.

„No jo,“ povzdechl si Ambra, „asi más pravdu.“

Zakrátko jsme se rozloucili, nechali Ferdu strezit bronz, a sli si kazdý po svých. Asi týden na to mi Ambra nadsene volal, ze uz zase nekoho má. Zase jí nasel pres Internet, moc si prý rozumnejí a Ambra by si jí chtel vzít. Taky by mi jí chtel predstavit, a tak jsme hned zacali domlouvat kdy to provedeme, ale na nicem jsme se v tu chvíli neshodli, a tak jsme to odlozili, ale i pozdeji z toho pokazdé seslo, az uplynuly dlouhé tri mesíce, nez se nám podarilo vymyslet oboustrane prijatelný termín. Jenomze to uz bylo pozde.

Pokracování príste...