Stál jsem u té samé kasny a cekal na Vecného Ambru. Slunce se za tu dobu vycerpalo a uz nevypadalo zdaleka tak nadsene jako v pulce léta, kdy ho trampská písen pribíjela k obloze zlatou skobou. Ted ho tam nechala jen tak viset na docela obycejném deathmetalovém háku a jeste na nej naházela nejaké ty mraky, které vypadaly jako dobre zaplacená reklama na destníky. Ambra na sobe zapracoval, takze se zdálo, ze tentokrát prijde opravdu pozde, a tak jsem mel mezi tím dost casu zasvetit Ferdu do nejnovejsího vývoje událostí.

"No a s tou svatbou to nakonec nedopadlo," ríkal jsem Ferdovi, který pár minut pred tím doslova vykloval z povrchu bronzové hlavy jednoho drozda, jak se tesil na novinky, "asi za ctrnáct dní po tom se rozesli a kdyz uz to chces slyset, tak to nedopadlo ani s tou tretí. Ta ho nechala uz po týdnu."

Ferda zakroutil hlavou.

"Ted se ale neceho podrz," nadechl jsem se, "on uz má dalsí! Zase pres Internet, zase si desne rozumejí, a zase si jí chce vzít."

Bylo by hezké, kdybych mohl ríct, ze pak nastalo zamyslené ticho. Já i Ferda jsme se v tomto ohledu sice snazili, to by do toho ovsem nesmela povykovat dealerka slova bozího, malá uhrovitá holka, která se rozhodla otevrít mladistvým heretikum oci prostrednictvím rapu. Zejména v jejím podání se mi to ale nezdálo jako nejstastnejsí nápad.

Tak ty se me ptás co je zac. JO! Kdo me nakopnul tak. JO! Ze vyletela jsem do voblak. JO! Kdo byl truhláruv syn. JO! Tak já ti to teda povim. JO!

K necemu, co by se dalo nazvat „zamysleným tichem“, mela celá situace skutecne daleko. Nejen, ze nebylo ani zdaleka ticho, ostatne kvalitní megafon je technika, kterou nepohrdne zádná svetová sekta, ale to jediné, nad cím jsem se byl schopen v tu chvíli zamyslet, bylo kam, a jestli vubec, bych chtel, aby me nakopnul truhláruv syn.

„Nechtel bych vypadat jako skarohlíd,“ pracne jsem se odpoutal od úvah, zda by se dalo slovu bozímu vzdorovat suspenzorem, „ale já mám o té jeho nové své pochybnosti.“

Byl to nejakej Jezis. JO! Ten, co ho pribili na kríz. JO! To von me tam vezme. JO! A kdyz budes chtít, i tebe tam vezme! JO!

„POCHYBNOSTI!“ zopakoval jsem nahlas poslední slovo, protoze udrzet tok myslenek se stávalo stále obtíznejsím.

„To más tak,“ pokracoval jsem a vzdor prítomnosti verozvesta se soustredil doslova peklene, „kdyz s ní jde Ambra na veceri, tak jí tu veceri i zaplatí. Tomu rozumím, to je galantní.“

Ferda kývnul, jako ze tomu rozumí taky, a bylo videt, ze nejedna hrdlicka uz pojedla cervíka z jeho zobácku.

„GALANTNÍ! Dokonce rozumím i tomu, ze jí obcas koupí dárek nebo, ze jí vypomuze ve financní tísni. Tak nakonec jí má rád, ze jo.“

Byla jsem jako ty. JO! A nechtela tomu verit. JO! Nasel si me ten z Golgoty. JO! A já pak zacala verit.

Verit-verit a do prdele to je rým! Promnul jsem si oci.

„RÁD!“ zarval jsem.

„Behem tech dvou mesícu za sebe ale nezaplatila ani jednou, a to nejen v restauraci, kam na její zádost chodili skoro obden, ale ani v divadle nebo v kine, no zkrátka nikde. Navíc jí uz po týdnu zacal prispívat na nájem, a podle toho, co jsem tak zaslechl, jí stacil obmenit skoro celý satník.“

Válecnice bozí odlozila megafon a zacala lemtat vodu z petflasky, takze byl chvíli klid.

„No proste mi to celý pripadá trochu podezrelý,“ zakoncil jsem.

Ferda souhlasne klovl zobáckem do bronzové hlavicky.

Bylo dvanáct minut po smluveném termínu a Vecný Ambra se teprve ted objevil za rohem budovy. Rychlým krokem míril ke kasne. Ferda ho spatril a zacal nervózne chodit z jednoho konce hlavy na druhý.

„Tak co?“ halekal Ambra uz z dálky, „dobrý ne?“

Pockal jsem az k nám dodje. Vypadalo to tak nadejne, a tak jsem jen ztezí potlacoval zklamání.

„Cas dobrej,“ potvrdil jsem, “ale jdes moc rychle. Jako by ses mi za ten pozdní príchod rovnou omlouval. To nejde! Ty jsi Elvis, jestli mi rozumís. Jednou budou lidi dojate vyprávet detem, ze na tebe kdysi cekali.“

„Ty budes o me vyprávet svým detem?“ zaradoval se Ambra, „zes nic nerekl? Clovek te chvíli nevidí a hned tohle.“

„No to se zase uklidni, jo? Spís mi rekni co ty a ten tvuj sociální prípad.“

„Ty se uklidni!“ odsekl Ambra

„Copak, zase otázky?“

„Ne, ted spís rovnou odpovedi,“ rekl smutne.

Ferda i já jsme se na Ambru uprene zadívali.

„No tak jo,“ vzdal to po chvíli Ambra, „vís jak jsem ti ríkal, ze bude mít Eliska narozeniny a ze jsem jí koupil dárek?“

„Jo ríkal. Mám za to, ze ty hodinky se jí budou bájecne hodit k tem satum cos jí koupil posledne, zvlást kdyz si k nim vezme ty boty, jak jste je kupovali týden pred tím a kdyby byla zima, mohla by si pres sebe prehodit kabát, jak se jí asi pred mesícem líbil tak moc, zes jí ho musel, proste musel koupit!“

„To byl sarkasmu?“

„Nevím, ty vole, jak to vypadalo?“

Ambra se rozhodl, ze to radeji prejde.

„No tak jsem vzal ty hodinky,“ pokracoval, „ze jí je jako donesu domu, proste ze jí zkrátka prekvapím.“

„A prekvapil?“

„Prekvapil,“ prikývl Ambra, „i kdyz nutno podotknout, ze ona byla z nás trí prekvapená asi relativne nejméne.“

„Trí?“ zopakoval jsem císlovku, která me na tom sdelení zaujala nejvíc.

„No já, ona a její partner císlo ctyri.“

Ambra nechal svojí poslední vetu viset ve vzduchu. Zatrepal jsem hlavou, abych setrásl myslenky, které zacaly ze zoufalství splhat po vnitrní strane dutiny lebecní a mlátit hlavou zevnitr na neurocranium.

„Mám tomu rozumet tak, ze,“ zacal jsem ale zamrzl v pulce vety.

„Jo,“ potvrdil Ambra, „ze mela krome me jeste dalsí ctyri koreny, od kterých se nechala vydrzovat. Celkem nás bylo pet. Clovece ta si zila! Ta mela satník narachanej jako královna Alzbeta. Síla co?“

„No to teda,“ pripustil jsem a zamyslel se.

Neco mi na tom nesedelo.

„Hele, promin mi to,“ rekl jsem pak, „ale ty nevypadás zrovna moc znicene.“

„Ale,“ mávl Ambra rukou, „ono me to sice zprvu sebralo, to jo, ale pro jedno kvítí slunce vís co, vid? Ostatne co je mi po ní! Clovece, já jsem ti ted zamilovanej, to bys neveril. A tentokrát cejtim, ze je to fakticky to pravý. V zivote jsem si s nikým nerozumel tak, jako s ní! Uz koukám po nejakém zásnubním prstenu. Co je ti?“

Stál jsem tam a asi to muselo vypadat, ze to se mnou kazdou chvíli sekne. Jak mu to jenom ríct? Nevedel jsem. Nastestí si zrovna tenhle okamzik vybrala raperka k novému útoku na nase duse, a s nove nacerpanými silami zacala rvát do megafonu, az se jí uhríky k prasknutí napínaly.

Buh mi rozumí. JO! Buh spasí moji dusi. JO! Tohle von umí. JO! Jen pockej az....

Vytrhl jsem jí megafon z ruky, obrátil ho a zarval:

"Kam se podelo starý dobrý halelujah, co?"

Pak jsem jí megafon zase vrátil, a odesel stredem ulice, po které kdysi krácel i sám Neruda, který chlapeckum na ptácka nesahal.

Pokracování príste...