To chtelo cas a ten cas byl a plynul, protoze jestli neco cas doopravdy umí, tak plynout. Kdyz ho uplynulo dost, sesli jsme se zase vsichni tri u sochy andílka.

„Tak já proste nevím, kde delám chybu,“ prohlásil Ambra a trochu nervózne se ohlédl na Ferdu, který ho ze zasnezené hlavy pozoroval tak napjate, ze dokonce zapomnel kývat hlavou shora dolu a zase zpet, jak uz to holubi delávají.

„A pri tom to vsechno ze zacátku vypadalo tak úzasne. Bájecne jsme si rozumeli, já jí bral na koncerty, do divadla, povídali jsme si, teda povídal jsem hlavne já, ale ona poslouchala a prísahal bych, ze jí to bavilo. Dokonce i Zpevacce, mojí bejvalý, se docela líbila, teda alespon myslím. Vís já vzdycky, kdyz si nejakou najdu, moc me zálezí na tom, aby byly kamarádky, takze je hned zkraje jdu seznámit. No tak me teda rekni, proc se to nakonec zase podelalo.“

Pozoroval jsem snehové vlocky jak se snásí dolu na padácích se vzory, ze kterých by mel starý Fraktál radost, jak vrází jedna do druhé, jak se chtejí dostat dolu co nejdrív, a jak potom umírají a nikoho to nezajímá. Ty co nemely tak ostré lokty se usazovaly trochu stranou a na vsem, kam lidská noha neslápla, vytvárely snehobílou pokrývku. Jedno prazské námestí tak vypadalo jako posypané herákem, coz protidrogovou jednotku nechávalo zcela klidnou, ale takhle to u nás uz holt chodí. Venku stekali falesní sobi a skupinka intelektuálu s umastenými vlasy, vytahanými svetry a prestizkami, se vlekla závejí do kina na nového Lynche a libovala si a tesila se, jak mu zase bájecne nebudou rozumet.

Vrazil jsem prsty do vychládajících kastanu v kapse a rekl:

„Já uz na tomhle míste mozná jednu chybku vidím, ale pokracuj.“

„No proste to bylo bájecne rozjeté,“ vzdychl Ambra, „uz jsem dokonce vybíral prsten a pak, no a pak jako kdyz utne.“

„Utne?“ zopakoval jsem poslední slovo zpusobem, který jsem okoukal v amerických seriálech, namísto toho, abych otázku polozil celou vetou, jak se to v Cechách delávalo drív.

„No jo,“ potvrdil Ambra, „utne. Jednoduse mi prestala volat, prestala mi zvedat telefony, odpovídat na zprávy. Vubec jsem tomu nerozumel. Nebyl jsme schopen dohledat jediný náznak cehokoliv, co by mezi námi bylo spatne. Proste tam najednou byla cára, pred tou carou jí bylo plno, za to za carou nebyla vubec.“

Pak se na me Ambra nejiste podíval. Byl jsem koneckoncu jenom docela obycejný inzenýr.

„To ti popisuju, jak jsem se cítil.“

„Pochopil jsem,“ ujistil jsem ho.

„Promin.“

„A neomlouvej se! Bohém se neomlouvá.“

„Jdi k certu,“ poradil mi Ambra.

To bylo mnohem lepsí.

„Proste to celé stopla. Já jí furt volal a psal skoro celý den a ono furt nic. Az k veceru mi z jejího císla prisla zpráva, ze Lenka mela nehodu, ze lezí na jipce a neví se, jestli to prezije. Ten, co to odeslal, se podepsal jako Láda.“

„Ty vole!“ prohlásil jsem bystre a pak se to snazil dodatecne zamaskovat, „to je mi líto.“

„Hned jsem volal zpátky,“ presel to Ambra, „chtel jsem vedet kde Lenka lezí. Hrozne jsem za ní chtel jet, chtel jsem být u ní a povídat si s ní, kdyby to slo, a nebo jí jen drzet za ruku, kdyby to mozné nebylo. Volal jsem a psal na to její císlo, protoze jsem jiné nemel, jenomze z nej uz mi nikdo neodpovedel. Tak jsem zacal obvolávat vsechny nemocnice, které by pricházely do úvahy. V zádné o ní nic nevedeli, a nikde ani neprijali pacienta jejího jména nebo popisu. Zase jsem vzal telefon a zase to zkousel na jejím císle a kdyz to nikdo nezvedal, poslal jsem zprávu, ze nevím kde Lenka lezí, ze jsem obvolal vsechny nemocnice v okolí, ale ze v zádné z nich o ní nic neví, tak jestli by mi nemohli ríct, kde je, ze bych moc chtel být u ní.“

Najednou bylo slyset i to, jak se vlockám s tichým pluf, pluf otevírají padáky.

„K ránu mi prisla zpráva, ze Lenka v nemocnici zemrela.“

Ambra si sundal brýle a zacal z nich stírat vlocky. Uz chvíli pred tím je mel skoro celé zapadané, takze jsem za nimi prestával videt jeho oci.

„To je mi líto,“ zopakoval jsem.

Ambra si brýle zase nasadil.

„Ani nevís, jak mne, strasne jsem to tehdy vorval. Clovece, vzdyt já jsem si jí chtel vzít, chápes to?“

Prikývl jsem a pro tentokrát spolkl poznámku o tom, ze pocet zenských, který si Ambra nechtel vzít, se limitne blízí k nule.

„Probrecel jsem snad tri dny. Vubec jsem nechápal, proc se mi to stalo. Tak já konecne najdu zenskou, se kterou bych chtel být uz naporád, a ona se mi zabije v aute. Nevedel jsem, za kým mám jít, ale potreboval jsem si s nekým promluvit, a tak jsem nakonec zasel za Zpevackou. Celé jsem jí to vylozil.“

„To asi chápu. No a co ti na to rekla?“

„Poslechla si me a pak prohlásila, ze se jí to celé nejak nezdá. Prý jestli vím, kde pracuje. Rekl jsem, ze vím. Tak prý jestli znám její císlo do práce. No znal jsem ho. Tak prej mi ho dej, rekla, a pak tam zavolala a chtela jí k telefonu.“

„No a?“

„No a ta kolegyne, která to zvedla, proste predala Lence ten telefon.“

Tohle opravdu nutilo k zamyslení. Nebylo to poprvé v mém zivote, kdy me napadlo, ze jsou mozná veci, které o smrti nevím, ale poprvé jsem si pripadal, ze stojím na prahu jakési revoluce.

„Rekni mi, jak se takovýhle trik dela?“

„Pitomce! Ona samozrejme nikdy nezemrela.“

„Jsem v soku!“

„No tak jsem za ní do tý práce hned jel,“ presel to znovu Ambra, „mohl jsem se na to samozrejme vykaslat, ale já do toho vztahu neco investoval, rozumís, takze me zajímalo, co má tohle vsechno znamenat. Proc se nechala zapírat, proc mi z jejího telefonu prislo akorát to, ze mela nehodu a pak, ze umrela, a konecne kdo je to Láda.“

Ambra se na chvíli odmlcel. Nespechal jsem na nej a pockal, az se sám rozhodne pokracovat.

„No proste,“ nadechl se, „rekla mi, ze je schizofrenicka, ze za to nemuze, ale ze prej proste neví, co delá a tak prej pro me bude lepsí, kdyz uz se nebudeme vídat.“

Pristihl jsem se pri tom, ze zase nevím, co ríct. V poslední dobe se mi to stávalo pomerne casto, zejména pri poslechu Ambrových milostných avantýr. Je mozné, ze ho nikdy predem ani nenapadlo, do ceho leze? Je vubec mozné, aby netusil, ze je to taková kráva? Podle me musí tenhle typ zenských kolem sebe vysílat varovné signály o sto sest. To byl tak nastavený na lásku, ze zádný z tech signálu nevidel?

Do tváre me uhodila drobná ledová sprcha. V takovém pocasí by to snad nebylo nic divného, kdyby ovsem ta sprcha prisla shora. Otocil jsem se.

Ferda zoufale mlátil hlavou o bronzovou ples starodávného kluciny, az sníh, který milosrdne prekryl nocní muru vsech památkáru, odletoval do stran, a pokud by toho holubi byli schopni, verím, ze by Ferda i plakal. Drobné holubicí chmýrí se vznáselo vsude kolem a mísilo se s krystaly zmrzlé vody. Cvrnknul jsem do Ferdy, aby se trochu uklidnil, drív, nez si ublízí, a Ferda skutecne prestal, nacechral krídla, odrazil se od bronzu a zmizel mezi snehovými vlockami. Znovu jsem ho na tom samém míste mel spatrit az skoro o dva mesíce pozdeji.

Pokracování príste...