To uz byla nálada sevrená jako rit pred zkouskou z Fyziky 2, a aby taky ne, kdyz do Hodu Bozího zbývalo uz jen pouhých pet dní. Zárovicky hypnoticky pomrkávaly na sílence, co kupovali zbytecnosti od jiných sílencu, kolem se motal Santa a marne hledal svého dávného reka, a vsem pod nohama cvachtala rozteklá brecka, která jako jediná si z toho vseho nic nedelala dál tála. Stál jsem oprený o kasnu s andílkem a cekání na Ambru si krátil pozorováním mladé rodinky, která byla, abych tak rekl, skupinovou antropomorfní personifikací Vánoc.

Pán v kostkovaném svrchníku a zena s bílým címsi kolem krku peskovali malého chlapecka, který mozná jeste veril na Jezíska a kdyz ne na nej, tak alespon na jeziska.cz a láli mu za to, ze jim doma s nicím nepomohl, a ze je to teda parchant nevychovanej. Bylo mi ho líto. Doufal jsem za nej, ze letos pod stromeckem najde ten nový pekác namísto toho starého, který rozlámal asi pred týdnem, protoze to se nedá nic delat, ale to se proste muselo vyzkouset, jestli se Zatácka smrti dá projet ve trech. Já mu rozumím! Jenomze on namísto toho nejspís dostane jen ponaucení, ze si má vecí vázit, a mozná taky pletený svetr a ponozky s zirafou, coz bude dost slabá náplast na tuhletu zatracenou vánocní náladu!

Rozsvítil jsem display mobilu, abych se podíval, kolik je hodin. Bylo osmnáct padesát pet, tedy dvacet pet minut po té, co se tu mel Ambra ukázat. Jestli on to s tím bohémstvím tentokrát neprehnal! Ferda znudene oklovával bronzovou hlavicku a já se díval na roh domu, za kterým se uz uz mel objevit. Kus dál ode me sedel na zemi zebrák v produktivním veku v dzínách a pérové bunde a síril kolem sebe výrazný odér tuzemské náhrazky slavného trtinového pamlsku. Zrejme se i pres zjevné nepohodlí, jaké mu pocasí muselo zpusobovat, rozhodl trhnout neco na vseobecném odhodlání nezrízene utrácet.

Mrknul jsem zpátky na telefon. Aha! Jedna neprijatá zpráva. Tak Ambra vubec nedorazí a namísto sebe posílá Zpevacku. No dobre, kde teda ale je? Zrovna kdyz mi trpelivost zamávala na rozloucenou a já bral telefon, abych jí zavolal, se vyloupla zpoza rohu. Celkem nevzrusene a bez jediného náznaku spechu krácela smerem ke mne.

„Cau,“ pozdravil jsem jí, kdyz po nekonecných vterinách dosla az ke kasne, „teda já myslel, ze tady umrznu!“

„Má bejt?“ usadila me bez zbytecného sentimentu, „tak ses mel proste porádne oblíct, ne? Já mám tak akorát cas behat po Praze a delat vám kurýra.“

No pane jo! Bezmála pul hodiny zpozdení a stacilo dvanáct a pul sekundy na to, abych se cítil provinile. Ambra se toho od ní mohl jeste tolik naucit! Zpevacka vytáhla z batohu balícek v ozdobném papíru a podala mi ho. Vzal jsem si ho a podal jí jiný, který jsem vyndal z kapsy zase já. „Proc neprisel Ambra?“

„Ambra je v nemocnici,“ odpovedela Zpevacka, pak sykla zipem, hodila batoh na záda a ukázala na Ferdu.

„Kdo to je?“

„Ferda. Pockej, co delá Ambra v nemocnici?“

Zmerila si Ferdu prísným pohledem.

„Nazdar Ferdo.“

Ferda se uklonil. Zpevacka se otocila zpátky na me a pokrcila rameny.

„Praskla mu plíce.“

Jak muze nekomu prasknout plíce jsem nevedel, ale jak me vzápetí informovala Zpevacka, Ambrovi se to stává docela casto a nemá to ani zádnou zvlástní prícinu, proste jen tak z niceho nic si plíce praskne. Jak je mozné, ze tohle nevím? Jenomze to je celý Ambra, pokud nemusí, tak se svými starostmi nikoho nezatezuje. Zeptal jsem se, jak se to lécí.

„Normálne kapackou, ale tentokrát nevím.“

„Jak nevís? Co nevís?“

„No proste nevím, Ambra tentokrát odmítl kapacku.“

„COZE?“ zakricel jsem.

„Hele já se o tom nechci bavit, já bych se zase rozcílila,“ rekla unavene.

„No tak to se teda zase klidne rozcil, protoze co je tohle sakra za blbost, ze odmítá kapacku, kdyz mu má pomoct? Tomuhle já proste nerozumím.“

Zpevacka zaklonila hlavu a dlouze se zadívala do svetla rudé reklamy propagující nápoj, do kterého se k vseobecné lítosti uz leta nepridává kokain. Pak se znovu podívala na me.

„Ambra má novou zenskou,“ rekla, jako kdyby to melo vysvetlovat vse, a pustila se do vyprávení príbehu krátkého, síleného a ohraného jako desky Jerry Lee Lewise.

Byl to príbeh o tom, jak mocný Internet vehnal Ambrovi do náruce devce, se kterým si, no to je prekvapení, bájecne rozumí, a to dokonce tak, ze by si jí chtel vzít. Az potud bylo vse jasné. Porád jsem ale nevedel, jak to souvisí s tím, ze Ambra odmítá léky.

„Vís co je to feng shui?“ zeptala se Zpevacka.

Zatmelo se mi pred ocima. Zacal jsem mít takové neblahé tusení.

„Ne,“ priznal jsem.

„To je taková stará cínská filosofie. Jde v ní o nastolení harmonie a rovnováhy s vesmírem nebo s cím.“

„Myslel jsem si, ze to bude neco takového,“ pripustil jsem. „Otevírají se tam taky brány proudum kosmických energií?“

„No jasne a hlavne je to desne univerzální. Je ti soufl? Pomuze ti feng shui. Chces vydelat prachy? Feng shui. Nemás holku? Bang! Feng shui.“

Zeptal jsem se jak to fénksují teda funguje.

„Co já vím, tak je to hlavne o tom kam dát postel, na jakou svetovou stranu jí orientovat, kam si más povesit zrcadla, jakej tvar ty zrcadla mají mít, co bys mel mít ve skríních a co ne, jakou barvu by mely mít predmety, které más v byte a taky neco o kristálových koulích.“

„Já vím, ze toho asi budu litovat,“ zacal jsem opatrne, „ale muzu se zeptat, jak rozestavení nábytku souvisí s Ambrovou prasklou plící?“

To sice Zpevacka nevedela, zato Ambrova Carodejka to nejspís vedet musela a navíc byla asi dost presvedcivá, protoze jinak si lze jen tezko vysvetlit, ze krome samotného Ambry zblbla také lékare, kterí nejen, ze jí nenechali okamzite odvézt na jiný pavilón, do úplne jiného areálu na nejaké krátké, zato vsak intenzivní prelécení, ale skutecne jí ve vsem vyhoveli.

„Dneska jsem tam prisla,“ koncila Zpevacka svuj lament, „a neptám se Ambry, jak se má, protoze to vidím, ze blbe. Jenom ho polituju, jako ze to má blbý, kdyz zrovna na ty Vánoce musí lezet v nemocnici. No a Ona se do toho zcistajasna vlozila a prohlásila, ze je to stejne jeho vina, muze si za to sám, a ze v tý nemocnici vlastne bejt chce, aby nemusel trávit Vánoce s ní.“

„Vím, ze uz jsem to dneska jednou ríkal, ale: COZE?“

„Prej to má vsechno ve svý hlave.“

„Co jako? Tu prasklou plíci?“

„Vsechno! Prej kdyby chtel bejt s ní, tak si to v hlave uvede do harmonie a nemocnej nebude. Pak mu otocila postel smerem na východ, na práh cákla nejakej smrad a na stul polozila kristálovou kouli.“

„Kecás!“

„Nekecám. No a ten doktor, co to sest let studoval a udelal vsechny ty jejich kolecka a atestace, rekl, ze je to bezva nápad a poslal sestru s kapackou pryc.“

„Nene!“

„No jo, je to tak.“

Nastalo hluboké ticho, behem nehoz mi probehl pred ocima celý zivot, jak se to prý stává pár minut pred smrtí, jenom to nebyl zivot muj, ale Ambry. Tak to máme jednu alkoholicku, jednu nymfomanku, tedy v lepsím prípade, pak schizofrenicku, mezi tím nekolik týdenních známostí a na záver mocnou carodejku, která ho ale asi uz fakticky dorazí.

„Brum... ehm... errrr... rum,“ ozval se zcistajasna zebrák, který se zrejme rozhodl, ze je cas procvicit si mluvidla, to aby ho vecer ve výcepu nezastihl nepripraveného.

Vylovil jsem z kapsy dvacetikorunu a udelal neco, co jsem naposledy udelal pred patnácti lety, kdyz se u nás objevili první zebráci a já byl tenkrát nadsený, ze uz tady konecne máme ten kapitalismus, a totiz hodil jsem tu dvacku brumrumovi do jeho otrhaného klobouku v bláhové nadeji, ze tak snad nakloním stestí Ambrovi, který ho ted bude potrebovat. Nevedel jsem kdy tady u té kasny budu zas na nekoho cekat a zda vubec. S touhle myslenkou jsem se rozloucil se Zpevackou a odesel pryc.

A pak zas bylo jaro.

Vlezlý mrazík se jeste snazil zastrcit mi prsty pod kabát, coz bylo príjemné asi jako milostná predehra s rybárkou po výlovu kapru, ale jinak bylo krásne a na fotkách byste tu zimu nepoznali. Jasné slunce se odrázelo ve fasádách domu, modré nebe muselo stát jistého výrobce cokoládových výrobku majlant a v kristálove cistém vzduchu byl cítit príslib, ze uz brzo se zase zacnu ládovat antihistaminy. Zeme se pocala otevírat a vyvrhovala budizknicemy, kterí se rozlézali po krivolakých prazských ulickách, sedali si na zem s otrhanými klobouky pred sebou a tvárili se uboze. Zahlédl jsem dokonce i toho svého, jenom uz nemel tu pérovou bundu, zato výrazný odér nápoje, jehoz jméno je designováno tak skvele, ze jste schopni ho vyslovit i s tremi promile v krvi, mel kolem sebe stále. Také kloboucek byl stejný a polozený na dosah ruky pred ním. Zaradoval jsem se ohromne a na krok pred zebrákem pricapl, zalovil v kloboucku a vytáhl jednu kovovou dvacetikorunu.

Zebrák neco zamumlal.

„Já jsem si to rozmyslel,“ vysvetlil jsem mu a zastrcil dvacetikorunu do kapsy u kalhot.

Zase jsem vstal a udelal jeste na dva tucty kroku ke kasne. Tam uz na me cekal Ambra. Ten se, svete div se, vylécil i bez kapacky a asi tri týdny na to, ho pustili domu. Byl tam samozrejme i Ferda a vsichni jsme meli ohromnou radost, ze zase Ambru vidíme zivého a zdravého, a ptali jsme se ho, jak se má, a jak zije, a taky co zenský, ale z toho uz jsme zase takovou radost nemeli.

S Carodejkou uz sice nebyli, ale rozesli se az docela nedávno, vlastne az koncem února. Jeste v lednu odjeli nekam k mori, nekam, kde je i ted teplo, a ona ho, a já se vám to skoro bojím ríct, nutila s tou jeho plící se potápet. No co byste rekli. Jo, ta plíce mu zase praskla. Jeden by az rekl, ze se pak Carodejka zastydela, ze zalitovala, jaká byla hloupá, krutá a beohledná, a kajícne si posypala hlavu popelem. Jenomze presne tohle se nestalo. Namísto toho totiz prohlásila, ze se Ambra moc lituje, a ze s takovým chcípákem nemá co do cinení a pak se s ním rozesla.

Kdyz nám tohle Ambra dovyprável, vjela do me taková divná vlna, jakoby mnou projel proud a já nemel stání a proste jsem musel odejít. Ono uz bylo stejne na case, protoze muj zebrák si mobilem privolal kamarády, a tak se ted nekolik temných postav stahovalo kolem kasny s bronzovým chlapeckem.

A Ferda?

Ferda to musel cítit nejak podobne. Vzlétl a roztáhl krídla. Trikrát zakrouzil Ambrovi nad hlavou a pak mu na ní poslal to, co jeden jeho dávný predek poslal na hlavu i samotnému Nerudovi. A proc by nemel? No kdyz muzou zenský?