Vlčí problém 1/3
3.září 2006


Někdo, kdo v životě neslyšel o kýči a tak si mohl leccos dovolit, nebatikoval celou oblohu temně modrou barvou, od černých siluet stromů vpředu až po nablýskaný obzor za námi. Krystalky ledu na křehké krustě zasněžené pláně se třpytily jako hvězdný prach a uprostřed toho všeho dřepěl měsíc a tvářil se turecky. V ohlušujícím tichu zimní krajiny zbavené zvěře i člověka se do daleka rozléhalo křupání namrzlého sněhu drásaného ostrými drápy. Zprudka vyrážené výdechy zanechávaly nad našimi hlavami obláčky rychle se srážející vody. Udržovali jsme svižné tempo a za námi zůstával ve sněhu pár vlčích stop.

„Hele řekni mi něco“, povídám za běhu tiše vlčí řečí, což by člověk vnímal nejspíš jako funění s trochou toho kňučení, ale ve skutečnosti je to mnohem složitější a má to co dočinění s telepatií, „bylo opravdu nutný, abys nasral tu čarodějku?“

Trouba, aniž by zpomalil krok, odpověděl stejným člověku nesrozumitelným způsobem: „No jo, když já nevěděl, že je to čarodějka.“

On se vlastně nejmenuje Trouba, ale já mám pocit, že už mu stejně nikdy jinak neřeknu.

„Dobře,“ odtušil jsem, „jenomže když prošla kolem tebe a já teda uznávám, že to byl kus, o tom žádná, tak tys na ní zahvízdal, ona se pak otočila a ukázala ti znak Moroku, hada proplétajícího se kostmi dračího mláděte. To si jen tak s něčím nespleteš.“

Pokrčil rameny, což u běžícího vlka vypadá opravdu impozantně a jen tak na okraj je to k nerozeznání od poslední fáze přípravy k útoku.

„No a?“

„No a, no a! Co no a?“ říkám a zjišťuju, že se mi z hlasu pomalu vytrácí funění i telepatie, zato přibývá kňučení a navíc se pomalu mění v tiché vytí, „takže jsi asi věděl, že je to čarodějka, ne?! Tohle je přece odvěký znak všech čarodějů!“

„To je fakt,“ připustil Trouba, „ to je. A co jako?“

Zlostně jsem na něj vypálil: „Takže ti muselo být jasné, že ti vyhrožuje. To jako!“

„Ale mně nepřišlo, že mi vyhrožuje,“ opáčil klidně Trouba.

Zarazil jsem se a i když mi bylo jasné, že odpověď možná nebudu chtít slyšet, naivně jsem se zeptal: „No a co sis myslel, že dělá?“

„No já myslel, že mi tím říká ‘Hele koukej, já jsem čarodějka. To mrkáš co? Takže se připrav, že dneska v noci to bude fakticky jízda!’“ vysvětlil mi poctivě Trouba s nevinností královského spratka, který dostal k narozeninám dvaatřicet dvořanů aby se naučil hrát šachy a teď se diví, že zabít neznamená opravdu zabít, ale jen poslat mimo šachovnici.

Kdyby někdo šel po našich stopách dříve než roztají, viděl by, že tady na tom místě běhy jednoho z vlků ztratily na okamžik rytmus.

„Tohle sis fakt myslel?“ zeptal jsem se po chvíli.

Zase to pokrčení rameny.

„Předpokládám, že tím se taky vysvětluje, proč místo toho, aby ses snažil tvářit, že tam v tý krčmě vůbec nejsi a nikdy jsi nebyl, jsi na ní zamrkal, poslal jí vzdušný polibek se slovy ‘jakpak ti říkají, kočičko?’”

„No, tak nějak,“ připustil Trouba.

„A ještě jsi u toho, já nevím, asi smyslně, hmouřil oči,“ doplnil jsem.

„To k tomu patří,“ potvrdil.

„Fajn. Hele tohle já sice moc nechápu, ale dejme tomu. Jenomže pak ti řekla, že je unavená, že má spoustu práce a že i kdyby nakrásně hledala povyražení, tak by ani omylem nezavadila o takový vidláky, jako jsme my dva, pro který je Prdel světa velkoměsto.“ Odmlčel jsem se a po chvíli dodal: „Což vlastně urazilo i mě, protože Prdel světa je náhodou moc hezký město.“

„Vidíš!“ poznamenal Trouba vítězně.

„Jenomže bez ohledu na to,“ nenechal jsem ho stočit směr hovoru, „jak to, že ti ani pak nebylo jasný, že z týhle studánky se prostě nenapiješ?“

„Co to?“

„Že si nezasouložíš.“

„Jo to! No vždyť znáš ženský, jaký dělají někdy drahoty.“

„Takhle podle tebe vypadají drahoty?“

„No hele znal jsem jednu selku, macatá ze všech stran jak se patří a…“

„Zmlkni proboha!“ přerušil jsem ho, protože ty jeho historky mě někdy opravdu děsí. „Tak teda jinak. Je podle tebe vhodný, aby sis před ženou sahal do rozkroku a řehtal se při tom jako magor?“

„No jo, když to jsou takový metódy,“ protahoval slova Trouba, „by ses divil, jak to zabírá.“

Tahle debata už mě začínala unavovat.

„Dobře,“ zastavil jsem se. Trouba udělal ještě pár skoků než si všimnul, že už neběžím vedle něho a pak se otočil. Podíval jsem se mu zpříma do očí, které i přes to, že byly vlčí, vypadaly k uzoufání tupě.

„Dobře,“ zopakoval jsem, „ale bylo pak opravdu nutný, a dobře si teď rozmysli, co mi odpovíš, abys jí po té, co řekla ‘Drž se zpátky ty troubo nebo tě proměním ve vlka’ plácnul po zadku a řekl, cituji: ,Vrrrhauu?’”

„Ale tys pak řekl to samý, pokud si vzpomínám.“

„NO JO!“ zařval jsem zoufale, „ALE TO UŽ Z NÁS OBOU BYLI VLCI, TY IDIOTE!!!“

Někde v dálce zvedly desítky psů naráz hlavy, aby se vzápětí s kňučením odplížili do nejrůznějších úkrytů. Nastala chvíle hlubokého ticha které bývá obvykle přerušené krátkým zvoláním Pomoc! následované tupým úderem. Cítil to i Trouba, který zcela výjimečně nic neřekl. Po chvíli jsme se zase dali do běhu a zbytek cesty k městu už nikdo z nás nepromluvil.


Pokračování příště...



linkuj.cz   jagg.cz   vybrali.sme.sk   zpět


Co máš?

Jak ti říkají:
Kam ti píšou:
Kde tě najdeme:  

A co teda máš:


Říkají mi Neva a mám k tomu tohle:
Jako naježená vlčice čekám na další pokračování, no co to se bude zas dít, na to jsem silně zvědavá...
Byl jsem tu 6.září 2006 8:15 a doma jsem tady


Tiráž


O autorovi
Straky na vrbě
Freetime Publishing
Palm knihy
RSS

Povídky


Krátkej komín
Lednička
Metoda

Twitter


Krátké zprávy a postřehy nejen k literární tvorbě, ale také k vývoji počítačových her a programování. Zkrátka ke všemu, čím se zabývám.



Copyright 2006 by Engeor