Vlčí problém 2/3
6.září 2006


„Já mám hlad,“ prohlásil Trouba, když jsme následujícího dne před polednem konečně stanuli na kraji města a dívajíc se z mírného vršku na živoucí změť lidských obydlí nasávali vůni tisíců jídel.

V duchu jsem musel uznat, že hlad mám teda taky a jakej! Už tři dny jsem neměl v mordě. Jenomže hlavou mi vrtalo něco docela jiného a to něco spolehlivě přebíjelo jakékoliv pocity hladu. Leželo mi to tam už od té doby, kdy nás čarodějka proměnila a my se vydali na cestu, abychom se pokusili přimět jí kouzlo zlomit. Tím přimět myslím škemrat co to půjde, aby bylo jasno. Žádné vyhrožování, žádné silácké řeči a už vůbec žádné milostné návrhy. Podíval jsem se na Troubu. Zvládne to? Nebude to pro něj příliš velké sousto? Oddaně čekal, jak se teď rozhodnu.

Když se to vezme kolem a kolem, čarodějka nám vlastně řekla a to docela jasně, jak se prokletí zbavit. Jenomže ten způsob byl, jak to jenom říct, přinejmenším absurdní, ale docela určitě nechutný! Převaloval jsem si to v hlavě. Nebyl už přeci jenom čas to vyzkoušet? Znovu jsem se podíval na Troubu a pohledem mu sklouzl mimoděk pod ohon. I vlk dokáže vrtět radostně vrtět ocasem, ale když si Trouba mého pohledu všiml, strnul vprostřed pohybu. No jistě, on u toho byl přeci taky, když to ta čarodějka říkala a tak teď odhadl na co myslím a nebo o tom přemýšlel taky. To řešení bylo docela snadné, stačilo málo a mohli jsme do města nakráčet jako lidé. Znovu jsem se mu podíval mezi zadní běhy.

„Neeeee,“ zavrtěli jsme oba naráz vlčími hlavami. Ta myšlenka byla zkrátka ztěží akceptovatelná.

„Tak běžíme,“ řekl jsem a vydal se k městu. Sehnat si něco k snědku nemůže nikdy škodit. Plán byl poměrně jednoduchý. Lidé z města většinou nepoznají psa od vlka, kočku od tygra a šišku od hovna. To je naše šance. Chtěl jsem se proto přikrást k zadním dveřím hospodské kuchyně a psím pohledem si vyloudit nějaké zbytky. V tomhle stavu už sežeru asi všechno.

O dvě hodiny později jsme zírali už na třetí dvířka. Měli jsme za sebou dva neúspěšné pokusy a já cítil, jak to ve mně zase všechno začíná vřít. S městskými psi jsme neměli ani ty nejmenší problémy. Většinou se bez řečí stáhli, jen co nás zavětřili. Problém byl, jak jinak, s Troubou.

„Nemohl by ses tentokrát tvářit víc jako pes?“ zavrčel jsem na něj a když říkám zavrčel, myslím tím opravdu zavrčel a ne jen nějakou hloupou lidskou metaforu.

„S tímhle ksichtem?“ opáčil Trouba a pak uraženě dodal: „nechceš mi ukázat, jak mám ňufat čumáčkem, když mi při tom vždycky začnou vylézat tesáky?“

„Nemusíš ňufat, proboha,“ zhrozil jsem se, „stačí, když řekneš kník nebo tak něco.“

Kník? KNÍK?? Ty po mě vážně chceš, abych říkal věci jako… no tak jo, já se pokusím,“ dodal, když zachytil můj pohled.

„Taky by pomohlo,“ rozvíjel jsem dál svůj plán, „kdybys mohl tak jako zvednout jednu přední tlapku, naklonit hlavu na stranu a přizvednout jedno ucho.“

„A pak říct kník,“ upřesňoval si Trouba.

„A pak říct kník,“ potvrdil jsem.

„Opravdu rozkošný,“ poznamenal a ironie v jeho hlase mohla teď sloužit k broušení nožů. V jeho případě spíš k tupení.

„HELE!“

„No jo, no jo,“ dodával spěšně, „tak jo, já se budu fakticky snažit.“

Nastalo rozpačité ticho, během kterého se Trouba pokoušel ulovit vlastní ocas, než si uvědomil, že se na něj zlostně dívám a znovu se způsobně usadil.

„Co budeš dělat ty?“ zeptal se po chvíli.

„Zhruba to samý,“ řekl jsem, „akorát mě napadlo, že bych u toho ještě mohl vyplazovat jazyk.“

„To budeme vypadat, jako když nás vyhodili z cirkusu pro demenci.“

„Jenže mě nic jiného nenapadá,“ vyprsknul jsem nakvašeně, čímž jakékoliv další hovory ustaly nadobro.

Minuty ubíhaly a my dál zírali na nehybná dvířka kuchyně. Připadal jsem si jako idiot. Vlastně víc, připadal jsem si jako dva idioti, za nás za oba, protože Trouba neměl buňky, které by něco takového zařídily. Proč jsem se taky nemohl narodit jako úplnej pitomec? Nikdy bych nic neřešil a lidi by mě proto měli rádi, jelikož by to z pohodlnosti pokládali za skvělý charakterový rys. Trpitelsky jsem si povzdechl.

Konečně se dvířka pohnula. Na okamžik nás zalilo světlo, které v zápětí vystřídal objemný stín, který nás oba spolehlivě přikryl. Instaloval jsem se do plánované polohy a podíval se nahoru.

Strnul jsem zděšením.

To ne! Prosím! Proč zrovna teď?! Opatrně jsem jedním očkem mrknul na Troubu a viděl jsem, že je zle.

Trouba se pohyboval zpomaleně jako v hypnóze. Trvalo věky než se posadil na zablácenou zem. Celá království povstala a zase padla než zvedl pravou přední tlapku. Nakonec ještě zlehka naklonil hlavu na stranu a dokonce i to ucho přizvednul.

Kníííík…“ vypustil pomalu z plic všechen vzduch.

Ještě se pak chvíli statečně držel a bojoval sám se sebou. Bylo vidět, že se fakticky snaží. Dlouhé, předlouhé vteřiny plynuly a já se modlil, bože jak já se modlil! Vydrž! Nakonec se v něm ale přeci něco zlomilo. Trouba uvolnil potlačované duševní vypětí a na celý kolo zařval: „Taaaak poojď seeem ty maláááá macatááá selko! Vrrrhauuu! Krrreev a mlíko! Pojď sem a přiviň se na mou hruď, ty moje machničko nadržená…“

Nahlas jsem zaúpěl, což spolu s Troubovým projevem, tak jak ho mohl vnímat člověk, nejspíš vypadalo, jako že na zadní dveře kuchyně útočí dva hladoví vlci. To by taky vysvětlilo, proč se dveře na okamžik zavřely, aby se vzápětí znovu rozlítly a na nás začaly šlehat blesky z jednorázových magických hůlek, které si obchodníci kupují na svou obranu od nižších čarodějů. Pelášili jsme z města, co nám síly stačily.

Pokračování příště...



linkuj.cz   jagg.cz   vybrali.sme.sk   zpět


Co máš?

Jak ti říkají:
Kam ti píšou:
Kde tě najdeme:  

A co teda máš:


Říkají mi Engeor a mám k tomu tohle:
Spis jde o to, ze to jeste nemam napsany, ale snad to dneska dodelam.
Byl jsem tu 12.září 2006 18:04 a doma jsem tady

Říkají mi Heleto a mám k tomu tohle:
Ja už bysem chtěla čist 3/3!!!!!!! Jseš trapič, když tak otalíš s jeho zveřejněním!
Byl jsem tu 12.září 2006 11:22 a doma jsem tady

Říkají mi nojofurt a mám k tomu tohle:
SI FAKT DOBREJ""":"?>{:"|}{!!!!!!!!!!
{Jsem nemohla najit vykricnik.}
Byl jsem tu 8.září 2006 18:11 , pište mi sem no nejcasteji domu a doma jsem tady

Říkají mi Heleto a mám k tomu tohle:
Joooooooooooo!!!!!! :-)
Byl jsem tu 7.září 2006 15:43 a doma jsem tady


Tiráž


O autorovi
Straky na vrbě
Freetime Publishing
Palm knihy
RSS

Povídky


Krátkej komín
Lednička
Metoda

Twitter


Krátké zprávy a postřehy nejen k literární tvorbě, ale také k vývoji počítačových her a programování. Zkrátka ke všemu, čím se zabývám.



Copyright 2006 by Engeor