Vlčí problém 3/3
12.září 2006


Ono se řekne pelášili jsme z města, co nám síly stačily, ono by se taky mohlo říct vzali jsme nohy na ramena nebo vypálili jsme jako neřízená střela jenomže jak ono to vypadalo? Trouba, enfant terrible všech namlouvacích rituálů a to bez ohledu na živočišný druh, ve kterém se momentálně nachází, majíce pro podobné situace mimořádně vyvinutý čich nebo snad letitou praxí hluboce zakořeněné návyky, se v čase tak krátkém, že by se v jeho průběhu pískové zrnko přesýpacích hodin stokrát rozmyslelo, jestli teda spadne nebo ne a ještě si mezi tím hodilo krátkého šlofíka, rozhodl zcela změnit své záměry. Odrazil se, já nevím od čeho, snad od slova nadržená, které ještě viselo ve vzduchu před ním a tetelilo se v poryvech dechu, který ho vynesl na svět. Otočil se a zběsile zahrabal všemi běhy. To se ovšem mohu jen dohadovat, bylo to všechno tak rychlé, že jsem z toho neviděl nic, ale skutečnost je taková, že další neměřitelný okamžik po té si selka, ten typ ženy, u které dokážete myslet jen na jedno panebože, ať se nepřeváží začala odstraňovat bláto z očí, hůlky a všech záhybů, co jich na těle měla a že jich panečku bylo, to zas jo.

Ani já jsem se zrovna neflákal, ale co naplat, celý zběsilý úprk z města jsem se díval pouze na Troubův vzdalující se zadek. V tomhle holt nemám takovou praxi. Teď už to ale nebylo jen bláto, co lítalo do všech stran, teď už to byli i lidé. Těžko říct, co si myslelo bláto, když se nám klidilo z cesty, pokud si tedy vůbec něco myslelo, ale co se táhlo hlavou lidem bylo docela zřetelné a dalo by se to shrnout asi takto: Alesakranodoprdele, kde se tu vzali dva vlci, pomoc, pomoc, uhni mi z cesty hňupe, tak na tohle já platím daně? Lidská řeka se rozestupovala na všechny strany jako… no jako lidská řeka. Tak mi to tedy promiňte, že se nevyjadřuji dostatečně obratně. Jak mám vymýšlet tydlencty meta-fóry, když mi hořela koudel u zadku? I když, k čertu s idiomy! Mě prostě hořel zadek, jak mi ho sežehl záblesk z jedné té hůlky.

Z výšky kostelní věže se právě díval zvoník, který pak večer doma vyprávěl své ženě o tom, jak dneska, zrovna kolem poledního, viděl dva vlky běžet po hlavní třídě. O tom, jak před nimi všichni utíkali, drali se jeden přes druhého, aby se dostali z jejich dosahu, ale jak si ti vlci ničeho a nikoho nevšímali, běželi nejkratší cestou z města a jak tomu, co běžel trochu pozadu, modře hořely chlupy na zadku a on strašlivě vyl. To ti byla podívaná! A to je fakt, ale nechtějte po mě, abych opakoval, co jsem tehdy za Troubou volal. No hezkého to nebylo nic.

Zastavili jsme se daleko za městem, tak daleko, že už nebyla slyšet ani hysterická trhovkyně Máša, která z nějakého nepochopitelného důvodu neustále povykovala vraždááá, vraždááá a já vám to hned říkala, že z toho nic dobrýho nebude! Zprudka jsme oddychovali. Mlčel jsem tak nahlas a tak výmluvně, že se Trouba krčil v uctivé vzdálenosti ode mě, připraven dát se kdykoliv na útěk a tvářil se, že ho to všechno moc a moc mrzí. Když jsem se dostatečně významně vymlčel, přešel jsem do mlčení zcela nevýznamného a my se mohli znovu vydat na cestu.

Nakonec jsme byli nuceni naučit se lovit. Tedy svým způsobem. Hned zkraje jsme zavrhli možnost, že bychom se hnali za nějakou vysokou a na závěr jí kousli do zadku, protože zrovna takhle nějak jsme si představovali, že loví vlci a jali se namísto toho diskutovat několik dalších možností. Troubův návrh, že najdeme vlčí smečku, ke které se přidáme a on svede jednu z vlčic, která nám pak dá najíst, jsem striktně zamítl. Myslím, že problémů už bylo dost. Nakonec vyhrálo takové pěkné lidské řešení, totiž nastražili jsme past. Nebudu tady popisovat, jak bylo těžké někoho do té pasti dostat, jak se ti šestosmysloví zmetci vždycky naší jámě vyhnuli a větev nataženou mezi dva stromy přeskočili, ale nakonec se vše podařilo a v našem bludišti pastí skončila naprosto zmatená oběť, která nikdy v životě neviděla tolik jam a překážek pohromadě. Teprve pak jsme mohli s plnými pupky dorazit zbytek vzdálenosti ke věži.

Ona to vlastně nebyla jenom jedna věž. Byla to taková soustava pěti věží stojících víceméně v řadě, kde prostřední věž čněla vysoko do výšky nad zbylými dvěmi po stranách. Vypadaly tak trochu jako ruka. Jako ruka sevřená v určitém, jak to jenom říct, gestu vyjadřujícímu vztah majitele ke světu. V nejvyšším patře prostřední věže se svítilo a tak se dalo se čekat, že majitelka bude asi tam. U vstupních dveří jsme se ale zastavili.

Na ceduli bylo napsáno: „Toto je magická brána. Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde.“

Přečetl jsem text nahlas, aby z toho Trouba taky něco měl a nejistě jsem přešlápnul na místě. Co teď? Máme někoho zavolat? Říct nějakého heslo? To není jen tak, taková magická brána. S mágy nejsou žerty, to by taky jednoho mohlo stát život, víme?

„Haha, vejde-sejde, to je dobrý,“ prohlásil Trouba a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, vběhl dovnitř a zmizel ve tmě.

Čekal jsem, že se odtamtud ozve zoufalý řev nebo že se vyvalí dým a nebo že mi k nohám dopadne Troubova hlava s tupým výrazem, za což by, uznávám, žádná magie nemohla. Za chvíli ale vyběhl Trouba, zastavil se na prahu, zavrtěl ocasem a houknul na mě:

„Tak jdeš nebo jo?“

Šel jsem.

Čekala nás dlouhá řada schodů točitého schodiště. V kdejaké kynologické příručce se dočtete, že skoro každý pes dokáže vyběhnout a seběhnout schody. Nikde se tam ale už nepíše, jak ho z toho bolí záda, když má hlavu ve výšce, ve které rozezná nejen, kam kdo nalepil žvýkačku, ale také jakou měla příchuť, kde byla vyrobená a jaké žaludeční potíže trápily majitele, kteří se o ní dělili.

Na vrchol schodiště jsme se dobelhali v žalostném stavu. Na dveře jsem zaškrábal pravým tesákem, protože pracku už jsme prostě nezvedl a trochu si při tom sedřel pysk. Když se pak dveře náhle otevřely, vyvalil jsem se do kruhové, měkce osvětlené místnosti, což bylo entrée, o jakém se mi nesnilo. Skutečně, v tom, jak jsem si to vysnil, rozhodně nebylo nic o tom, jak ležím na boku před čarodějkou a první co řeknu je: „Gluhh! Gluhh? Gluhh.“

Což jsem vzápětí doplnil prosebným: „vodu.“

„Aha, to jste vy,“ řekla čarodějka, když se otočila od stolu, kde právě něco sepisovala „pan Spermoník a pan Jázanicnemůžu.“

Vstala, donesla misku vody a položila jí před nás. Hltavě jsme jí vyprázdnili, sliny nám tekly od úst, ale už jsme zase stáli na všech čtyřech a dívali se na čarodějku.

„No tak co pak byste chtěli, hoši, co?“ dívala se na nás s naprosto neproniknutelným výrazem.

„No,“ začal jsem nejistě, „já jsem… totiž my jsme, jak bych to tak… tak tedy hlavně nás to všecko moc mrzí… ono se to někdy tak semele, prostě jsme si říkali, že kdyby to tedy nějak šlo… ve vší poníženosti… vaše blahorodí, to prokletí, tak jako… my už to hlavně víckrát neuděláme… ó velká čarodějko…“ zmlknul jsem vprostřed věty, nebo co to vlastně bylo.

Čarodějka na nás koukala dál beze změny výrazu: „A z tohohle slovního polotovaru si mám jako složit sdělení nebo jak?“

Polkl jsem na prázdno.

„Nemohla bys nás zase odčarovat? Co ti to udělá?“ vložil se do toho nečekaně Trouba.

Nevěděl jsem, jestli mám být naštvaný, že přes výslovný zákaz mluví a nebo spíš vděčný, že za mě formuloval základní myšlenku, když už toho nejsem schopen sám.

„Tak,“ potvrdil jsem nakonec.

„Ale hoši, hoši,“ podivila se naoko překvapeně čarodějka, „vždyť vy to přece víte, jak se toho zbavit, že jo? Pokud si dobře vzpomínám a opravte mě, jestli se mýlím, tak jsem vám celou záležitost docela srozumitelně vysvětlila.“

Nastalo poloviční rozpačité ticho. To znamená, že ticho bylo, ale rozpačitá byla pouze naše vlčí strana.

„No a,“ osmělil jsem se po chvíli, „nešlo by to jinak?“

Čarodějka pozdvihla obočí a tónem, jako kdyby to, co právě slyšela, byla ta nejabsurdnější věc, s jakou se kdy setkala, řekla: „Ne, to by tedy nešlo.“

„Ještě něco?“ dodala po chvíli, čímž naznačila, že co se jí týká, je celá debata u konce.

O nějakou chvíli později jsme zase stáli pod věží, čas od času na ní vrhali nehezké pohledy a mlčky přemítali o nevyzpytatelných cestách magie. Trouba se nadechl, že něco řekne, ale pak si to rozmyslel a jen vypustil všechen nashromážděný dech a zavrtěl hlavou. Já ho chápu, některé věci by prostě chlap dělat neměl.

Zase jsme stáli a mlčeli. Převalovalo se mi to v hlavě sem a tam. Možná je to přeci jenom úplně zbytečná hrdost, možná by stálo za to se na pár sekund přemoci a být zase člověk. Teď jsem se nadechl pro změnu já, abych to nějak rychle a bezbolestně ukončil. Jenomže ono zase na druhou stranu. Možná, že budu člověk, možná, že budu zase chodit mezi lidmi, mluvit s nimi a dělat spoustu dalších věcí, ale budu se moci cítit zase jako chlap? Vydechl jsem. Nebudu. Zavrtěl jsem hlavou.

Podívali jsme se s Troubou na sebe. Ano, četl jsem tam, musí existovat i nějaké jiné řešení. Prostě musí! A my nepřestaneme, dokud ho nenajdeme. Tak přísaháme. A kdyby nakonec opravdu jiné řešení nebylo, tak… tak prostě víme, co dělat, ale rozhodně jako poslední možnost!

Takže až zase někdy uvidíte psy, jak si olizují kulky, vzpomeňte si na nás.



linkuj.cz   jagg.cz   vybrali.sme.sk   zpět


Co máš?

Jak ti říkají:
Kam ti píšou:
Kde tě najdeme:  

A co teda máš:


Říkají mi Neva a mám k tomu tohle:
Jééé, já se zapomněla zvěčnit, ten Nikdo s pointou jsem já, Neva.
Byl jsem tu 14.září 2006 14:05 a doma jsem tady

Říkají mi Nikdo a mám k tomu tohle:
Jakto, že tam pointa nebyla?
Poučné a výstižné je téměř každé slovo.
Aspoň mě to na tomhle psaní vždycky fascinuje...
Byl jsem tu 14.září 2006 13:58 a doma jsem tady

Říkají mi Engeor a mám k tomu tohle:
Ty "psy" jsou teda školácká chyba. Díky za upozornění.
Byl jsem tu 14.září 2006 9:05 a doma jsem tady

Říkají mi burmajones a mám k tomu tohle:
napsané je to pěkně akorát ta pointa nějak nebyla,dala se vytušit
a vídíme psY,jak si lížou koulky,né psI.

:-) ale čtu to tu rád
Byl jsem tu 13.září 2006 21:17 a doma jsem tady

Říkají mi Wu a mám k tomu tohle:
Bomba. Ostatně jako pokaždé. Skvělý, fakt jsem se pobavil, díky.
Byl jsem tu 13.září 2006 16:36 a doma jsem tady

Říkají mi Neva a mám k tomu tohle:
Engeore, kam Ty na to chodíš...???
Samozřejmě opět úžasné.
Mám chuť tenhle příběh rozeslat některým tvorům s mužským hormonem.
Byl jsem tu 13.září 2006 8:28 a doma jsem tady

Říkají mi Altair a mám k tomu tohle:
Na čtení úžasné a skvělé! Akorát IMHO proměna ve vlka je za odměnu, ne za trest :-)
Byl jsem tu 12.září 2006 20:48 a doma jsem tady


Tiráž


O autorovi
Straky na vrbě
Freetime Publishing
Palm knihy
RSS

Povídky


Krátkej komín
Lednička
Metoda

Twitter


Krátké zprávy a postřehy nejen k literární tvorbě, ale také k vývoji počítačových her a programování. Zkrátka ke všemu, čím se zabývám.



Copyright 2006 by Engeor