Tyglík a brcko uz mám a mám i návod. Podle návodu jsem vcera do tyglíku dal mate a zalil ho horkou vodou. Ted, po ctyriadvaceti hodinách, by mel být tyglík ready.

Bohuzel, návod sice popisuje názvosloví, historii, zvyky a blahodárný vliv mate na lidský organismus, jenom jaksi neríká, kolik toho mate do té nádoby máte dát. Je to jedna z tech podivností, na které v zivote narázíte – jako treba, ze kdyz zasadíte deset semen s devadesátiprocentní klícivostí, tak pravdepodobnost, ze jich vyklící vsech deset je zhruba tricet pet procent - o kterých se já osobne domnívám, ze je museli vymyslet v jiné dimenzi, nebo alespon na jiné planete.

Nest.

Vezmu to tedy metodou pokusu a omylu – stejná metoda je uzitá pri vyzývání na milongách a jak vzápetí uvidíte i v tomto prípade je zhruba stejne úspesná - a protoze jsem mel vzdycky pocit, ze kdyz jsem to videl nekoho pít, tak byla pava plná, plním ji odvázne do poloviny – pro prípad, ze by nabobtnala.

První nálev se mi zdá docela trpký, tak polovinu uberu a zaleju znovu.

Vsichni, kdo nekdy mate pili – a já k nim do dnes nepatril – se ted musejí chytat za hlavu, poprípade za cokoliv, za co se obvykle chytají, kdyz jim nekdo pusobí nejakou bolest. Ted k tomu zrovna bude taková vhodná prílezitost.

Takhle mi to chutná!

Jenomze mi to nedá, a tak vyjdu jeste o neco pozdeji do spolecenské místnosti, kde me Argentinci to mate naucí doopravdy pripravovat.

Tak snad jenom pro úplnost, pava se tím mate naplní celá.

Na muj vkus je to desne horké, ale jelikoz je to taky zároven folklórní, statecne delám, ze je to moc dobré. Jako obvykle predpokládám, ze to patrí do uz zmínené mnoziny vecí, kterým pozdeji prijdete na chut.

Dostane se mi poucení, ze yerba mate lépe chutná, kdyz ho jeden nepije sám a tak nechávám kolovat. To znamená, ze vsichni olizují jedno brcko. To znamená, ze piju mate v zemi s nejvetsí úmrtností na prasecí chripku.

Jelikoz jako kluk ze Stredozeme nikdy neopominu smocit tuti-fruti v oceánu, kdyz mám tu moznost, vyrázím odpoledne do rezervace na pobrezí.

Cert vzal oceán! Na rohu pred vchodem prodávají superpancho!

Na bozské Dulce de Leche a vynikající svíckovou jsem byl predem upozornený, ale co me zastihne nepripraveného, je místní párek v rohlíku! Krome tradicních prísad na nej tady totiz na záver sypou cipsy! Ve tvaru hranolku.

Uprímne, clovek, který tohle vymyslel, je génius a zaslouzil by Nobelovku. Svédská královská akademie ved má sice jiné mínení a cenu letos udelila za nicneríkající Analýzu ekonomického rízení, ale muze nás alespon uklidnovat, ze ta Nobelovka je falesná.

Ten nápad má proste neco do sebe. Kdyby mi to náhodou nekdy nevyslo v IT, tak si v Praze otevru krámek s panchem. A treba hned na míste, kde se prodával dnes uz bohuzel legendární Bivoj.

Vecer na doporucení lidí ze Sunderlandu vyrázím do La Baldosy v ulici Ramón L. Falcón 2750. Muj koncept vyzkouset tady toho co nejvíc – cti na zádné milonze jsem nebyl více jak jednou – projevuje své slabiny. La Baldosa je dle mého mínení dobrá milonga - slusné místo, dobre hrajou, dobré vekové slození, spís méne turistu, dobrá úroven tancování, ale bylo by preci jenom lépe jít sem v parte. Poprípade tu alespon znát víc lidí.

Nechápejte me spatne. Znovu bych to napoprvé neudelal jinak, ale napríste se spís pokusím nekde zapustit koren. Treba v Sunderlandu.

Krátce po obede vyrázím do Esquela Argentina de Tango na lekci Giros, Sacadas Al Piso y Enrosques a jiných disociacních opicáren – to je ta, co byla v pondelí zrusena – vede jí Eduardo Villegas, který se tentokrát dostaví. Tak hurá!

Vzápetí po nem prichází vetchý sedovlasý starík, který vypadá, ze to tango snad i vymyslel, a uz od pohledu je patrné, ze i samotná chuze mu ciní problémy. A nemyslím tím onu elegantní tango chuzi. Mám na mysli chuzi jako takovou.

Abyste tomu rozumeli, název hodiny slibuje, ze behem ní budeme stát po vetsinu doby na jedné noze, jenomze starík se musí pri chuzi pridrzovat zdi, aby neupadl. Jakkoliv se to muze zdát kruté – vás to samozrejme neprekvapí, uz dávno víte, ze tohle není blog, který by oplýval nejakým laskavým lidským humorem – ale jediné, na co ted dokázu myslet je, jak tohle chce, sakra, ustát?

Eduardo nás pozdraví a jednoho po druhém se nás ptá, odkud jsme. Kanada, Austrálie - zívacka, ale kdyz se dostane ke mne, zcela necekane se mi hluboce ukloní. Ríkám si, ze v Caminitu – prazská skola Argentinského tanga - asi odvádejí dobrou práci, a ze jako tanecníci platíme ve svete za celkem slusnej oddíl. Eduardo ale vzápetí vykrikne heslo: „Nedvet!“ a uz jsme doma.

Ríká mi, ze Nedved je super hrác, a ze je skoda, ze uz nehraje.

„Hrál za Juventus, co?“ ptá se.

No vim já? Ale, ze je treba udrzovat lektory v dobré nálade, tahám z rukávu jedno falesné eso za druhým. Tak napríklad si bez mrknutí oka zcela cynicky vymýslím, ze Nedved porád hraje, akorát hraje za jeden lokální klub. Jaký? A jéje, no tak treba Lokomotiva Kolín? To zní dobre, ne?

Nastestí brzy zacíná lekce, protoze Australané ani Kanadané na debaty o ceském fotbale nejsou moc zvedaví, a ta lekce se brzy ukáze jako rozhodne nejlepsí, jakou jsem tady zatím mel. Bez falesné skromnosti musím jeste dodat, ze na tom mám bez pochyby lví podíl. Dokázu motivovat, to je jasný. Jenom skoda, ze se príste Eduardo dozví, ze Lokomotiva vzápetí po Nedvedove nástupu zkrachovala a ten to pak definitivne zapíchnul, proto se o tom ani nikde moc nepíse.

No vázne, schválne si to zkuste vygooglovat. Nic!

Protoze je pomer zen a muzu na lekci o jeden ve prospech kolecka s krízkem, mám dokonce cas se zaujetím pozorovat staríka.

Tak rozhodne se nejak nehoní. Na kazdý krok spotrebuje tolik taktu, kolik je zkrátka treba. Kdyz je zapotrebí udelat parádu, rozumejte, náhle jakoby nastavit partnerce nohu zabránit jí udelat krok, docela klidne si jí podrzí na míste, pomalinku si preslápne z jedné nohy na druhou, a pak jí teprve tu nohu nastaví. Prekvápko!

Dívám se na jeho botky, kterým chybí u obou prezek pásky a ríkám si, ze nemá moc penez a nejspís mu nezbývá ani mnoho casu, a tak vzal ty poslední pesos, které mu jeste zbyly a koupil si za ne jednu lekci ve skole tanga, to aby si pripomnel, jaké to bylo, kdyz to jeste vytácel, aby se mozná naposledy pritisknul k nejaké holce a nebo docela obycejne jenom proto, aby nebyl sám doma a dostal se mezi lidi.

Inu, pripoustím, ze trochu dojemný to nakonec preci jenom bylo.

Vecer necekane pripisuje k predchozí fiktivní povídce dalsí cást.

Cili! Nás hrdina, kdyz vidí ceduli Zavreno, prijdte zítra, sejde zpátky dolu do vesnice, ale nedá mu to, a tak se druhý den na horu vrátí. Dvere mistrova obydlí najde tentokrát otevrené a v prítmí domu se setkává s hochem, který se k nemu hned hrne.

„Nazdárek,“ ríká s prátelským úsmevem, „mistr tady zrovna není, v poslední dobe mu to tady nahore nedelalo dobre na klouby, ale já jsem mistruv asistent, klidne se me muzes na cokoliv zeptat, hodne jsem toho od mistra okoukal.“

Jsem díte stesteny. Akorát nechtený.

Na vecer tedy po dalsí dvouhodinové ceste dnes uz legendární Baireskou autobusovou dopravou dorázím do Sunderlandu, kde se dovídám, ze Carlos y Rosa odjeli na dovolenou, a ze hodinu vedou jejich asistenti. Dva kluci a jedna holka. Kdyz uz jsem jel takovou dobu, rozhodnu se zustat. Lekce trvá dve a pul hodiny a je koncipovaná trochu víc jako praktika. Jeden z nich k me hned na zacátku prijde a rekne:

„Ted chodíme.“

No kdyz chodíme, tak chodíme.

Nazuju si botky a celou první hodinu chodím od jedné steny k druhé. Po cáre. Jsou namalované na zemi, takze tanecní sál díky nim vypadá jako plavecký bazén z detských vtipu o bláznech. Pekne od jednoho konce na druhý a pak zase zpátky. Kdyz se asistentum na chuzi neco nezdá, opraví chyby a pak vás nechají chodit dál. Krok si muze kazdý zvolit sám. Po hodine zacíná cosi jako mini-milonga. Seberete partnerku a tancíte a zase, pokud se asistentum na vasem tanci neco nezdá, prijdou a opraví.

Mozná to vypadá, jako kdyby po odpolední hodine s Eduardem, kterou jsem oznacil jako nelepsí, následovala – snad pro rovnováhu – hodina nudná a zbytecná. Opak je pravdou! Reknu vám to takhle: Kazdého mistra poznáte podle toho, jakou skolu po sobe zanechal. Tady jsem nasel vyrovnanou vysokou úroven, to správné tango a nadstandardne prátelské lidi – dokonce i na pomery i jinak prátelských Argentincu.

Takze tak.

At uz jste kdekoliv a kupujete cokoliv, predpokládá se, ze budete mít dostatek mincí lomeno malých bankovek, abyste prodávajícího nezatízili nejakými nadstandardními pozadavky ohledne distribuce obeziva. Takze treba platíte obed za tricet dva pesos a rádi byste udali svou tezce vydrenou padesátipesosku, jenomze servírka si jí nejprve podezírave prohlízí a nakonec se jde poradit se séfem, co s tím má jako delat.

Nikoho neprekvapí, ze o mém kousku, behem nehoz jsem se stovkou nakrácel do nadnárodního retezce Mc Donalds zakoupit zmrzlinu za dve padesát - címzto jsem si zajistil drobné do autobusu na celý týden – se psalo dokonce v místním tisku.

A ano, ty autobusy.

Jízdenku si tady kupujete az ve voze, takze bez mincí jste tu celkem nahraní. Me konkrétne se sice jednou podarilo presvedcit ridice, aby mi rozmenil, a jednou jsem ho dokonce primel, aby me svezl zadarmo, jenomze to víte, já mám na své strane slona a kachnu. Cili vám bych shora uvedený postup spís nedoporucoval.

Celý systém je podle zákonitostí stupnovaného vtipu vylepsen o to, ze nejprve musíte ridici sdelit, kam chcete jet, ten podle toho namacká príslusnou cástku na klávesnici, jez vám pozdeji zasvítí na display automatu, a teprve tehdy do automatu muzete naházet mince. Jízdné se tu pohybuje od pesa deseti do pesa dvaceti peti – coz znamená od peti korun sesti haléru do peti korun sedmdesáti peti haléru – no a to jiste uznáte, ze to uz stojí za tu organizacní zátez, tedy aby se ridic namísto rízení venoval komunikaci s cestujícím, a aby se u predních dverí vytvorila fronta. A protoze si ridic presto pripadá nevytízen, hraje s vámi hru Schválne jestli s tím cuknu tak, ze se ti ty mince rozsypou.

Navíc nikdo presne neví, jak se má ridici sdelit cíl vasí cesty – ptal jsem se místních, postup není standardizován – lec pokud chcete vypadat jako profík, rovnou muzete ríct cástku. Já treba vzdycky ríkám una y veinty sinco – jedna, dvacet pet. Por favor, kdyz si vzpomenu, ze mám vychování. Tech pár halíru za image profíka rozhodne stojí.

Kdyz se pak pasazéri konecne nastosují do autobusu, zacnou zase oni pro zmenu hrát neco jako Skatulata, hejbejte se. Moc to nechápu, ale tady se v narvaném autobuse neustále nekdo nekam presunuje. Obvykle to vypadá tak, ze si pasajero zabere první volné sedadlo a upre ostrízí pohled na sedadlo, které se mu líbí. Pak ceká do té doby, nez ten parchant, který mu na sedadle sedí, konecne vystoupí a rychlostí blesku se tam presouvá. Ve finále na kazdé zastávce, jako kdyz do lidí strelí. A pokud uz si dotycný nemuze nikam sednout, nu, pak je mozné se alespon s nekolika nákupními taskami presouvat narvanou ulickou tam a zase zpátky. Tam a zase zpátky.

Nerad bych, abyste si mysleli, ze vsechno co písu o místních autobusech jsou výhrady. Ba naopak, vsechny tyhle veci se mi vlastne líbí. Mám rád ty drobné kulturní rozdíly kdekoliv jsem, pripadá mi to takové jako kdyz folklórní. V podstate jsem ten druh turisty, kterému kdyz reknete, ze k folklóru patrí kourit uschlý velbloudí trus, tak vám nadsene preblafne celou karavanu.

Hm, tohle zní trochu divne, ale víte jak to myslím.

Abych taky o místních autobusech napsal neco, co bude uz od pocátku pozitivní, pak se mi vyslovene líbí to nejednotné zbarvení místních vozu. Tady má kazdá linka jinou barvu s jinými vzory. Pravda, variací bude celkem tak kolem ctyriceti, zatímco linek jen ve vnitrním Buenos Aires bude odhadem kolem trí set, takze zabarvení se po case opakují, ale i tak je fajn, ze prijízdející autobus poznáte uz jenom podle barvy a vzoru.

No takze zkrátka uz z dálky vidíte, ze vám to práve ujelo.

Vyhlízím zlutý autobus linky 93 – uz druhý - který me má dovézt az do Villy Urquiza, coz je ctvrt opet na okraji Buenos Aires, tentokrát na tom vzdálenejsím. Nachází se tam Klub Sunderland, který mi byl doporucený uz tady v Praze. Lekce tam dávají Carlos i Rosa, kterí podle legendy meli vsechny ostatní to tango naucit, kdyz zase pred dveceti lety vstalo z mrtvých. Mám tedy za to, ze se jedná o tanecní skolu, takze tam vyrázím aniz bych si v El Tangaute nebo v BA Tango nasel pro daný cas jedinou lekci.

Na svojí obhajobu bych takhle dopredu rád uvedl dve veci: Jednak i kdyz jsou v obou magazínech na kazdý den uvedeny desítky lekcí i milong, stále jeste tam nejsou vsechny – skoly uvádejí treba jenom nekteré z porádaných lekcí. Za druhé, a to je dulezité, doted mi to vycházelo.

S tímhle prístupem se ale asi nikdo nediví, ze moje stastná hvezda zacíná ted tak trochu unavene poblikávat.

Zcela profícky si objednávám jízdenku za peso dvacet pet a dnes mám dokonce i dobré vychování. Usazuji se vedle ridice a zapínám GPSku. Asi tak za hodinu me ridic z autobusu vyrazí – nedá se ríct, ze úplne bez vysvetlení – presto, ze podle GPSky evidentne jeste nejsme na míste!

Taky mu to hned sdeluji.

Tedy jak jsem naznacil, vysvetlení by bylo, to zase ne ze ne, jenomze to, co ridic ríká a vlnícím se prstem ukazuje, muze stejne dobre znamenat Takze ted pujdes doprava, rovne, doleva, doleva, doprava, rovne doprava a tam najdes navazující spoj, stejne jako A tkanicky si zavazuju tak, tak, tak a tak a pak je porádne utáhnu. Mám tak nejak tusení, ze celá moje profesionální image je v tahu.

Nakonec usuzuji, ze ta pravdepodobnost, ze mi ridic práve popsal, jak zachází s polobotkami, je pomerne malá, a vyrázím priblizne naznaceným smerem.

Protoze mám hlad jako toulavý pes, usazuji se pred tím v místním podniku na neco rychlého. Moje stastná hvezda práve definitivne chcípla a jako zázrakem si objednávám nejakou specialitu, jejíz príprava trvá az neskutecne dlouho. Aby to bylo jasnejsí, vesel jsem do pizzérie a objednal si pizzu. Co na tomhle chcete pokazit?

Zatímco mlsne pozoruji vsechny ty, kterí prisli az po me ale uz dávno jedí, napadá me námet na povídku. Byl by to príbeh muzi - bylo by to tak trochu ve stylu triceti sesti komnat Shaolinu, poprípade Kill Billa - tedy príbeh o muzi, který se doslechl, ze nekde na konci sveta nekdo ucí nejaký fantastický tanecní krok a vydá se tam. Cestou pochopitelne hrozne strádá a celí nejruznejsím príkorím a kdyz si pred konecným výstupem na horu, kde uz konecne má být mistr, sedne do místní restaurace, kde podávají akorát misku s rýzí, neví, jak se ta miska s rýzí rekne a tak má hlad.

O hodinu pozdeji jsem na míste. Nacházím klub Sunderland, jenomze namísto tanecní skoly se jedná spís – no já se vám to skoro bojím ríct – o take-won-do dózó.

Takhle to vypadá, kdyz zivot kopíruje umení. Vubec jsem s temi úvahami o Shaolinu nemel zacínat.

Nastestí se ukazuje, ze v prvním patre se skutecne nachází také tanecní sál, kde se vyucuje a porádají milongy. Bohuzel, jako na potvoru, zrovna dneska tu nic není. Je zavreno. Mám prý prijít zítra v osm.

Napadá me záver povídky: Hrdina se konecne vysplhá na horu – pod ním uz jsou jenom mracna – a nachází skrovný mistruv príbytek. Uz z dálky ale tusí, ze neco není v porádku a kdyz prijde blíz, na dverích vidí kovaným hrebem pribitu ceduli:

Zavreno, prijdte zítra.

Vecer milonga v Salónu Canning.

Do milongy je zarazeno prekvapive show. Super! Potkávám tu tanecnici z El Balcónu. Celkove je tu hodne mladých lidí, ale jsou budto turisté a nebo lidé, kterí prisli v páru, poprípade v parte.

Jak jsem posledne psal, ze vyzývání pohledem je umení, které si po case zamilujete, tak konkrétne já na tom budu pracovat leta.

„Ale ono je opravdu obvykle lépe, koupit zene boty o císlo vetsí,“ opakuje znovu generál.

Pokrcím rameny.

„Mám své rozkazy, generále.“

Generál srazí podpatky. Téhle argumentaci rozumí. Rozkaz je koneckoncu rozkaz.

Jeste s horkými botami v brasne vyrázím do ulice Viamonte na lekci v Escuela Argentina de Tango. Nakonec zustávám skoro celý den a absolvuji tri: Postoj a balance, Milonga con Traspié a Eleganci a muzikalitu. Býval bych dal jeste jednu, ale lektori na Giros & Sacadas jaksi nedorazili. No tak snad ve stredu.

Jak jsem tu déle, uz nejsem ze vseho tak stastný a dívám se na lekce kriticky. Opravdu jsem na zacátku nadsene popisoval prenásení váhy? Opravdu se mi líbily lekce Francesca „Lets Gym“ Bonaventury?

K první lekci: Hugo! Az se budu chtít príste drzet s nekým drzet za ruce a houpat se do rytmu, vyrazím na sraz hipíku a ne na lekci tanga. Jinak ok!

V ulicích Baires neustále nekdo proti necemu nekde pred necím protestuje. Je to takový národní sport a místní se mu oddávají s nebývalou vásní.

Dneska napríklad protestují v jednom parku studenti státní univerzity proti predcasným volbám. Po návratu do ulice Perú je najdu shromázdené kolem zátarasu. Zel ten zátaras je jaksi presne v tom bloku, kde mám hotel. V tom samém bloku také policejní stanice, kam milé studenty odvezli rovnou z demonstrace. Pred policejní stanicí stojí kordón policistu se stíty.

Lovím nejaká slovícka a policisté me nechávají projít. Pozdeji na balkóne se na chvíli vzívám do role cumila. Ve skandování davu se neustále opakuje Ole, ole, ole a libertas a v jednu chvíli dokonce vidím vlajku Boca Juniors.

Inu je tolik vecí, kvuli kterým se musí demonstrovat a tak málo casu! Tak to holt svezou dve akce v jednom, ne?

Happening trvá az do rána.