Krásný básník otevrel okenici a vpustil do své cely vysoko nad morem letní slunce. Jeho cela se tísnila mezi ostatními ve tretí galerii tvrze rozkrocené nad rozeklanou skálou, na níz za divocejsích dnu dotíralo rozbesnené more. Dnes byl ale svet klidný a kromobycejne vstrícný, a tak kdyz Krásný básník toho rána pohlédl ven, uvidel daleko pred sebou namodralý oblouk vzdáleného horizontu, a dole na pobrezí nesmelou penu jez sycela na rozzhaveném písku pláze. Nejprve vstrebal krásu okolí, a pak zprudka nasál léto, které se mu rozetrelo uvnitr hlavy jako hojivá mast na dlouho nezhojené ráne. Krásného básníka z niceho nic napadlo, ze clovek má celý dlouhý zivot na to, aby se smíril s tím, ze to není on, kdo je na svete nejdulezitejsí. Velice se sobe pro tu myslenku obdivoval.

Zajímavé na tom bylo, ze Urostlého hrncíre, který krácel po rozpálené plázi hluboko pod Krásným básníkem, takové myslenky nikdy nenapadaly. Pracoval celý den ve své dílne, kde roztácel hrncírský kruh, a dvakrát do týdne pak navstevoval oba dva trhy, jeden v západním a druhý v jizním meste. Shodou okolností musel pokazdé, kdyz se rozhodl navstívit jeden z obou trhu, projít kolem tvrze postavené ze zutého kamene vysoko na skále. Kdykoliv pak s nusí na zádech ztezka boril nohy do zhavého písku, nikdy neopomel pozvednout hlavu a venovat obdivnou myslenku vyvoleným tam nahore. Dnes dokonce spatril, jak se ve tretí galerii rozevrely okenice a v otevreném okne se na malý okamzik objevil jeden z nich.

Krásný básník se otocil zpet dovnitr své cely a naposledy pohnul krídlem okenice. V místnosti sedela Mladá dívka a mezi prsty svírala obrovskou cervenou jahodu. Tu jahodu drzela vysoko pred oblicejem, takze to mohlo vypadat, jako ze se na ní dívá, ale ve skutecnosti upírala své studánky na Krásného básníka. Jen zpola vpustené slunce osvetlovalo pravou polovinu jejího tela, a serpa z prostého plátna, kterou mela zavesenou na rameni, jí nedbale zakrývala pevná nadra, dál padala dolu az na podlahu a zdaleka pri tom míjela bledá stehna a nahé boky.

„Co mám delat já?“ zeptala se Mladá dívka, kdyz byl Krásný básník konecne spokojený s nasvetlením, a poodstoupil od okna.

„Ty sed a drz tu jahodu,“ odpovedel Krásný básník, nacez zacal precházet po místnosti a ze vsech stran vrhal na dívku zkoumavé pohledy. Inspirace, na kterou cekal, vsak stále nepricházela, a tak se stával zasmusilejsím, a v jeho pohledech se postupne zacalo zracit znechucení.

„Cekám na inspiraci,“ oznámil znicehonic Krásný básník Mladé dívce.

Mladá dívka to chápala, a nic na to také nerekla. Dál sedela na vekem sezvýkané zidli, a Krásný básník kolem ní krouzil jako medved kolem vcelího hnízda. Tak to slo jeste nejakou chvíli, ale kdyz pak dívka videla, ze inspirace ke Krásnému básníkovi stále neprichází, navrhla mu, ze by se mohla treba celá svléknout. Jenomze to uz toho vseho mel Krásný básník dost a na Mladou dívku se utrhl:

„Ti rikám sed, a drz tu jahodu!“

Mladá dívka se ulekla a rázem ztichla. I Krásný básník se ponekud uklidnil, a znovu se pustil do pobíhání kolem dívky, do hledání toho správného úhlu, toho jedinecného okamziku, v nemz zdánlive nepostrehnutelný zábleskl slunce, mimodecný pohyb, nebo necekaný zvuk prinese s sebou kýzenou inspiraci. Tezko ríct, zda se inspirace nakonec dostavila, a pohladila Krásného básníka po jeho zlatistvých vlnitých vlasech a poseptala mu do ucha slovo jedinecné a inspirativní, nebo jen prosla místností, aniz by se ohlédla, a nebo dokonce zustala sedet dole na pobrezí, a v chladivém príboji si máchala bosé nohy. Jisté je jen to, ze Krásný básník pojednou vyskocil, práskl za sebou dvermi, a zanechal Mladou dívku v cele samotnou.

Mladá dívka Krásného básníka velice milovala, a tak dál sedela v opustené místnosti a drzela ve výsce ocí jahodu. Nevedela nic o umení, a bála se, aby snad nejak neuskodila básníkove inspiraci, kdyby tu jahodu polozila na misku vedle sebe, kdyby se sama ulozila na luzko, kde by ulevila telu, které jí z té nepohodlné pózy uz celé bolelo.

Pokracování zítra...

Kdyz se pozdeji probudil, lezel sám v jakési chatrci, vedle sebe mel polozenou misku s pruzracne cistou vodou, kterou ihned hltave vypil, a na noze mel obvaz z velkých zelených listu. Nekdo ho sem, zatímco byl mimo sebe, musel donést a osetrit ho. Opatrne obvaz sudnal, ohmatal velký cervený flek, který se mu na noze udelal, a zauvazoval, jak dlouho uz tady lezí. Den? Týden? Mesíc? Desila ho predstava, ze neví, kolik casu od té doby uplynulo, a ze vlastne ani neví, kde je. Kdyby tohle vsechno vedel, uz by se podle toho dokázal zarídit. Takhle mu nezbývalo, nez se smírit s tím, ze veci proste nejak jsou, aniz by s tím mohl cokoliv delat. To se mu nelíbilo a nelíbilo se mu to ani pres to, ze veci byly prozatím prokazatelne lepsí, nez by bývaly mohly být.

Kdo ví, proc si zrovna ted vzpomnel na svojí druhou zenu, se kterou jezdívali vlakem pod sirák. Vzdyt uz je tak dávno! Tehdy jeste nemel zádné peníze, a tak vzdycky v pátek sbalili telátka a vyrazili na nádrazí. Ona zpravidla vybrala místo a trasu, jen at prý se o nic nestará. Hrozne jí bavilo vybírat místa, kam pojedou, a Filipa tím prekvapovat. Samozrejme, ze i pres to obvolal vsechny své kamarády a vyptal se, jak to místo vypadá, nekdy si dokonce sehnal satelitní snímky, a hlavne si pokazdé zjistil zpátecní spoje. Vzdycky, kdyz mu na to prisla, tak se hrozne rozcílila. To mi neverís? To si myslís, ze jsem úplne blbá, ze si ani nedokázu zjistit, kdy mi jede vlak? Tehdy jeste míval pocit, jako by ho pristihla pri nejaké spatnosti. Dneska uz samozrejme vedel, ze neudelal nic, za co by se mel stydet. Copak je na tom neco spatného vedet, kde jste, a jak se odtamtud dostanete?

Filip se rozhodl, ze musí toku událostí ve svém zivote znovu vtisknout nejaký rád, a tak vstal a zkusmo zatízil nemocnou nohu. Tesne pred tím, nez se mu bolestí zatmelo pred ocima, uvidel, jak do chatrce vstoupila baculatá domorodka spolu s asi petatricetiletým belochem, cehoz Filip okamzite vyuzil a zhroutil se mu do náruce. S tím belochem se pozdeji seznámil a hodne si spolu povídali. Jmenoval se Ciprian, byl odnekud ze Skandinávie, a na tomhle míste zil uz sedm let. Domlouvali se spolu samozrejme anglicky, a i kdyz do toho oba cas od casu primíchali pár ruských slovícek, na beznou konverzaci to stacilo. Kdyz pak mohl Filip o nekolik dní pozdeji konecne chodit, ukázal mu Ciprián okolí. Nebylo toho mnoho. Jenom pár chatrcí a dzungle. To uz Filip vedel, ze ho nasli asi pred týdnem, jak lezí pár set metru od vesnice, na noze kousnutí od cerveného hada, jehoz ustknutí bývá obvykle smrtelné. Donesli ho do vesnice, kde se k Filipovu velikému stestí zjevil saman, který jinak vesnici navstevuje zrídkakdy. Prikázal Filipa odnést do chatrce, kde s ním asi hodinu zustal sám. Kdyz se pak ozval z chatrce Filipuv rev, povazovali to vsichni za dobré znamení. Saman pak vysel ven, prikázal Dutému stromu, aby ho osetrovala, a zase zmizel.

Po téhle historce Filip samozrejme ozil. Svých vecí uz se sice nikdy nedohledal, ale mapu umel prakticky nazpamet, a tak jí Ciprianovi nakreslil do vyslapané hlíny uprostred vesnice. Ten mu potvrdil, ze je skutecne na míste, které celou dobu hledal. Kdyz se pak jeste navíc dohodli na tom, ze plíce se anglicky reknou lung, Filip si na to skutecne nemohl vzpomenout, takze se musel uchýlit k neobratné pantomime, prozradil mu Ciprian, ze je to docela dobre mozné, a ze uz na tomhle míste videl peknou rádku mnohem divnejsí veci, nez je vylécená rakovina plic.

Ano, byl na míste, které hledal, a ano, saman byl muzem, který mu mohl zachránit zivot. Bohuzel se jakákoliv audience u samana vzápetí ukázala jako veliký problém. Nikdo mu totiz nebyl ochoten prozradit, kde samanova chýse lezí, a uz vubec nikdo ho k ní nebyl ochoten dovést. Filip se pokousel apelovat na nácelníka, pricemz se pochopitelne snazil upozornit zejména na to, ze umírá, ale nácelník ho jen zdvorile vyslechl, a pak ho ze své chatrce vyhodil. Se smutným zadostiucinením si Filip uvedomil, ze si jako obvykle bude muset pomoci sám, a protoze to jediné, co o samanove sídle vedel, bylo, ze lezí asi den cesty od vesnice, vydával se kazdého prvního dne osamocen do dzungle, a kazdého druhého dne se zase s neporízenou vracel zpátky. Zoufalý pak usedal mezi domorodce, kterí se k nemu sice stále chovali prátelsky, ale místo samanova príbytku mu i nadále s úsmevy odmítali prozradit. S kazdým dalsím týdnem se mu navíc na jeho cestách hur a hur dýchalo, a cas od casu dokonce vykaslával krev. Uz, uz zacal propadat zoufalství, kdyz se ho na konci sedmého týdne bezvýsledného hledání náhle zmocnil pocit, ze je kýmsi sledován. Ten pocit pretrval az do vecera, kdy jako obvykle usedal k ohni mezi vesnicany. I tehdy mel pocit, ze mu nekdo stojí za zády, ale kdykoliv se otocil, nikoho nevidel. Tesne pred tím, nez se pak nácelník odebral do své chýse ke spánku, prikázal k Filipovu velkému prekvapení Ciprianovi, at Filipa zítra odvede k samanovi. Konecne!

Vecer druhého dne uz skutecne stáli jak Filip, tak Ciprián, pred malou chatrcí na vysokých drevených kulech na míste, o kterém by Filip prísahal, ze tudy pred tím sel nejméne dvakrát. Filip samanovi strucne vysvetlil svuj problém a saman prikývl. Skrze Cipriána se pak Filipa zeptal, proc nedal sanci metode onoho bílého lékare v ledové zemi, coz Filipa ohromilo, takze na samana zustal zprvu jenom vyjevene zírat. O badenském lékari totiz nepadlo ani slovo. Jak muze tohle saman vedet? Chvíli o tom premýslel, ale pak usoudil, ze se o nem nejspís musel zmínit pred nácelníkem, a ze si to ti dva mezi tím, co ho nechávali vydusit, museli nejak ríct. Uklidnil se, a s nove nabitou prevahou vysvetlil samanovi, ze ta jeho metoda nebyla dobrá. Spoléhala se totiz na chatrnou sanci, ze se plíce vylécí samy, cemuz Filip neveril. Na to saman jenom pokrcil rameny, ze prý je nekdy proste dobré nechat ostatní, aby delali, co umí, i kdyby meli treba selhat. Filip samanovým slovum nerozumel. Popravde byl trochu zmatený, a nebyl si tak docela jistý, zda ho saman správne pochopil, a tak zacal svuj problém vysvetlovat znovu, ale starec ho mávnutím ruky netrpelive prerusil, a zeptal se ho, co po nem vlastne Filip chce.

Filip se zprvu zarazil, ale pak se z nej vsechna ta krivda, která se v nem za poslední mesíce nahromadila, naráz vysypala. Ano, krivda! Jak jinak, nezli krivdou, lze nazývat zradu vlastního tela? Celý zivot se snazil dostat veci pod svou kontrolu. Kazdý krok promýslel, ke kazdému cinu mel duvod. Cokoliv delal, delal s jistotou, ze lépe uz to udelat nejde. Nebylo to lehké, ale on, Filip, to nakonec dokázal. Mel svuj zivot naprosto dokonale pod kontrolou, a to zejména proto, ze se na nikoho nespoléhal, a byl na to hrdý! A nakonec ho podtrhlo jeho vlastní telo, to jediné, co se jeste vymyká jeho vuli. Ach ano, kdyby tak mohl stejne pevne, jako ovládá svet kolem sebe, ovládat i je. Uz zádné nahodilé procesy, uz zádná prekvapení. Srdce, slezina, streva, játra, ledviny, svaly a hlavne plíce, jiste, predevsím plíce, to vsechno by fungovalo mnohem lépe, kdyby se to rídilo Filipovou vulí. O tom byl on, Filip, skálopevne presvedcený. Mluvil pak jeste dlouho, snad proto, ze se z nej konecne mohla vylít vsechna ta dlouho zadrzovaná zluc, vsechen ten vztek, který na své svéhlavé telo mel.

Kdyz skoncil, saman pokýval hlavou. Dobrá tedy. Pokud je to opravdu to, co Filip chce, on, saman, mu to muze zarídit. Musí prý ale Filipa varovat. Telo je slozité jako sám vesmír. Mít ho pod kontrolou znamená být bohem svého vlastního sveta, a nejen moci, ale hlavne muset vsechno rídit. Filip jen horlive prikyvoval, a kdyz saman skoncil, prohlásil rozhodne, ze to je presne to, co chce. Saman pokrcil rameny, a rekl ze tedy budiz, a ze zacnou hned zítra ráno.

A ráno se pro Filipa svet zmenil.

Zacalo to tím, ze ho znovu rozbolela noha, do kterého ho kousl had. Celý den pred tím mu saman podával ruzné odvary, musel zvýkat listí, bylinky i odporne chutanjící koreny, zatímco saman nad ním stál a odríkával neznámá slova. Takhle nejak si to Filip ostatne predstavoval. Následující noc nezahmouril oka, jak ho bolela noha, a na druhý den ráno navíc zjistil, ze otok na ní se zvetsil nejméne dvakrát, to jak se hadí jed zacal znovu sírit. Skrze Cipriána se samana zeptal, zda je to takhle vporádku, ale saman mu neodpovedel. Tretí den upadl Filip do komatu. Cas od casu se sice probudil, ale pokazdé uvidel nad svým luzkem postávat podivné bytosti, a tak radeji pokazdé pro jistotu znovu omdlel. Kdyz se konecne probudil do plného vedomí, carven jedu uz zachvacovala celou nohu, a po tríslech se mu pomalu splaha výs. Nad ním stál saman i Ciprián, a saman cosi ríkal. Ciprián prekládal, jak nejlépe umel, ale zjevne si svým prekladem nebyl jistý.

Ted jdi do své nohy, ríkal a omluvne krcil rameny. Filip nechápal.

Zvari oci a jdi do své nohy, opakoval saman skrze Cipriána.

Tak Filipovi nezbylo, nez aby zavrel oci a zkusil jít do své nohy. Zprvu to pripomínalo jeho dávné pokusy o meditaci. Ted zavrete oci a na nic nemyslelte. Nikdy to nefungovalo. Vzdycky na neco myslel. Kdyz na nic jiného, tak na tu tmu za svými vícky. Filip mel pocit, ze podobne blede to dopadne i tentokrát, jenomze poznenáhlu zjistil, ze si uvedomuje sval na své noze. Bylo to nepopsatelné! Co to bylo za sval? Dvojhlavý stehenní? Uz to nebylo jen cosi autonomního, co kdyz chtel vnímat, tak se do toho musel píchnout spendlíkem, nebo se alespon den pred tím znicit na squashovém kurtu. Ted byl v nem. Byl on. Zkusmo tím svalem zaskubal a nahlas se rozesmál. Fungovalo to!

Pospravoval nejaká zpretrhaná vlákna a odstranil otok. Prekvapilo ho, jak je to snadné, a kam az sahá jeho moc. To samozrejme nestacilo, a tak se pustil hloubeji do krevního reciste, po kapilárách do zil i do tepen, a vsude, kudy prosel, vnucoval svojí vuli krvinkám i celému tomu rudému proudu, který se uvnitr nej bez prestání valil. Zakrátko nebylo po hadím jedu ani stopy. Filip se za zavrenýma ocima usmál. Kdyz skoncoval s jedem, pustil se do ostatních orgánu, a vsude nasel neco k vylepsení. Jako by ani jeden z tech orgánu doted nevedel, jak správne fungovat. Úplne na záver si nechal plíce.

Cítil se silný. Vnikl do tech dvou vzpurných mechu jako veliký válecník se svou armádou, a jako lev, jako sama pomsta utrzená ze retezu bojoval s cerným protivníkem tak dlouho, dokud ho nejen neporazil, ale dokud po nem nezustala ani stopa. Zvítezil.

Výdech.

Nádech.

A bylo to krásné vítezství. Plíce se na jeho prání rozvíraly a zase splaskávaly, nabíraly vzduch, predávaly ho krvinkám, které ho roznásely, kam se jen Filipovi zlíbilo. Dokázal to! Dokázal ovládnout svoje telo, a dokázal zvítezit nad rakovinou. Je úplne zdráv.

Usmál se, otevrel oci a v ten okamzik ho skutecnost vymáckla jako nacucanou houbu. Tenhle pocit jeste neznal. Zlomek vteriny se v tom neznámém pocitu zmítal, ale netrvalo dlouho a dokázal ho zaradit. Paneboze, vzdyt on umírá! Srdce prestalo bít, plíce prestaly nabírat vzduch. Cítil, jak z nej zprudka vytéká zivot. Zdesene se podíval na samana, který se nad ním sklánel, ale mozek navyklý dostávat sedesátkrát do minuty nový prídel okyslycené krve, vypovedel sluzbu, a tak se mu saman rychle ztrácel v temnote.

Kontroluj, zvolal saman a Filip pochopil. Znovu se tedy ponoril do sebe, a znovu prevzal kontrolu nad srdcem, nad plícemi, nad vsím.

Nádech.

Výdech.

Kyslík doputoval do orgánu a telo se uklidnilo. Uz je dobre, a dokud bude uvnitr, vsechno bude fungovat perfektne. Jenomze takhle to prece nemuze zustat. Musí se samana zeptat. Pripravil se na dalsí umírání.

Nádech.

Výdech.

Znovu otevrel oci, ale zmohl se jenom na tázavý pohled. Saman pochopil.

Nekdy je dobré nechat ostatní, aby delali, co umí, i kdyby meli selhat, rekl, ale to uz se Filip zase musel ponorit do sebe.

Nádech.

Výdech.

Filip otevrel oci.

Jeste porád to totiz muze být lepsí, nez kdyz si vsechno udelás sám byt správne.

Tma.

Nádech.

Výdech.

Svetlo.

Kdyz chce totiz clovek vsechno kontrolovat, nakonec nedelá nic jiného, nez ze vsechno kontroluje.

Tma.

Nádech.

Výdech.

Nádech.

Výdech.

Na myslenku odcestovat do Konga ho privedl Saman. Kdyz nad tím tak ted Filip premýslel, nemohl si vzpomenout na nic sílenejsího, co by kdy ve svém zivote udelal, nez na to, ze kdysi dávno Samana zamestnal. Jestli Filip neco nesnásel, pak to byli budizknicemové a bezdomovci, coz byly termíny, které Filipovi beztak splývaly. No a presne jako bezdomovec a budizknicema Saman vypadal. Tedy az na to, ze mel domov, a ze byl velice sikovný a pracovitý. Filipuv nejlepsí sklár.

Ten den, kdy pana Krause poprvé uvidel, se prakticky okamzite rozhodl, ze takový vagus u neho v podniku nemá co delat. Popravde receno nikdy tak docela nepochopil, proc uz o dve hodiny pozdeji podepisoval s panem Krausem pracovní smlouvu. Rád veril, ze to bylo tou vázickou, kterou tehdy Saman na zkousku udelal, a na kterou se pak prisla podívat celá firma, ale v hloubi duse vedel, ze to bylo spís tema jeho ocima, které se do cloveka vpíjely, jakoby ríkaly: na nic si nehraj, takových, jako ty, uz jsme videly. Filip svému tehdejsímu rozhodnutí vlastne moc nerozumel, a tak se rozhodl, ze se ním vyporádá proste tak, ze mu bude ríkat vodvaz. Uprímne receno to tehdy bylo asi skutecne nejblíz, kdy se Filip podstate toho slova priblízil. Samozrejme az do ted.

Pilot ohlásil, ze letadlo behem dvaceti minut pristane na letisti Maya-Maya. Filip se podíval z okénka na rozkládající se Brazzaville dole pod ním. Rozhodl se, ze se mu to mesto nelíbí.

Chlapi na dílne si pana Krause prakticky ihned oblíbili pro jeho klid i pro to, co predvádel s foukackou. Pan Kraus toho sice moc nenamluvil, ale kdyz uz k necemu neco poznamenal, rozhostilo se v dílne nadlouho hluboké ticho. Takovou velkou sílu ta jeho slova mela, a cítil to i Filip. Kdyz se pak dozvedeli, ze tenhle málomluvný starsí zarostlý chlápek zil dvacet let v Kongu mezi domorodci, zacali mu ríkat Saman.

Filip toho s panem Krausem nikdy mnoho nanamluvili. Presneji receno, Filip na pana Krause sice mluvil, ale Saman obvykle jen prikyvoval. Teprve docela nedávno, práve kdyz Filip vykládal panu Krausovi, jak má vypadat ta nová série skla pro Japonce, ho Saman znenadání prerusil, a poradil mu, znelo to ovsem trochu jako príkaz, at zajde k lékari. To Filipa, který se do té doby cítil docela dobre, díky za optání, prekvapilo, ale od té doby na to myslel prakticky neustále, a tak se nakonec k tomu lékari skutecne objednal.

Dva dny pred odjezdem do Badenu, a Filip by skutecne nemohl ríct, co ho k tomu vedlo, protoze uz byl vlastne rozhodnutý, a mel vsechno tak pekne naplánováno, se jednou vecer stavil na dílne a zacal se Samana vyptávat na Kongo. Tehdy poprvé se Saman opravdu rozpovídal, a Filip ho neprerusoval, a to nejen proto, ze byl prekvapený tím prívalem slov, který se z pana Krause sypal, ale také oním neuveritelným príbehem ceského emigranta, kterého komunismus a zlomené srdce vehnalo na bezmála dvacet let do té nejhlubsí konzské dzungle, kde duchové zemrelých i sám dábel sedí vecer s vámi u jednoho ohne, a vyprávejí si dávno zapomenuté príbehy. Saman mluvil o zázracích a Filip mu to vsechno veril. Na Filipovu zádost pak Saman vytáhl z otluceného dílenského stolu starou, rucne kreslenou mapku, a ukázal na ní jedno místo. Tu mapku mel Filip u sebe i v tuhle chvíli, kdy vystupoval v tropickém pocasí z letadla, a myslel pri tom na to, jak ho Saman varoval, at si dává pozor, na to co chce, protoze na tom míste, které mu ukázal, clovek to co chce, také dostane. To Filipa zarazilo, protoze at se na to díval z kterékoliv strany, nenacházel v tom zádnou hrozbu.

V Brazaville preckal Filip jednu bezesnou noc v laciném hotelovém pokoji bez klimatizace, a na druhý den ráno se nevyspalý a od horka celý vyschlý nechat dzípem odvézt do jedné z mensích vesnic na jihu, odkud pak hodlal dál pokracovat lodí. Takové najmutí lodi povazoval Filip za docela jednoduchou vec, jenomze jako obvykle se ta nejméne zkoumaná cást plánu nakonec ukázala jako nejproblematictejsí. Ne snad, ze by na tom bohem zapomenutém míste nebyla k najmutí zádná lod, ba naopak, bylo jich tu hned nekolik, a o vesnici dál byly i dalsí. Potud byly informace pana Krause v porádku. Jenomze pokazdé, kdyz pred kapitánem nejakého plavidla rozbalil osahanou mapku, a ukázal mu, kam, ze by to chtel zavést, kapitán jenom zavrtel hlavou a cosi zamumlal. Filip se zprvu otácel na tlumocníka, ale pozdeji uz toho nebylo treba. Odpoved byla pokazdé stejná: Moc nenezpecné, pane. Zkusit nejakou malá lod? Jenomze malá lod zase jiný problém, zjistil pozdeji Filip. Na malá lod nevejít Filip i jeho tri velká zavazadla. Kdyz se Filip pripravoval na cestu, pribalil si totiz vsechny léky a protijedy, na které pri sberu materiálu narazil. Presne, jak to odpovídalo jeho povaze. Tak tu mel protijed na malé pavouky, na velké pavouky, na pavouky s chlupatýma nohama, na cervené pavouky a na hady. Na malé barevné hady, na velké sedé hady, na dlouhé hady, na vodní hady. Had nebo pavouk, na kterého by Filip nemel protijed, pravdepdoobne vubec neexistoval. Stestí preje pripraveným smál se Filip, ale ted se ukázalo, ze s velkou lodí se do nebezpecné oblasti konzské dzungle nikdo neodvází, a malá lod zase neuveze kapitána, jeho, a také jeho objemná zavazadla. Nakonec Filipovi nezbylo nic jiného, nez si jednu mensí lod koupit. Naházel do ní své tri batohy, jejichz obsahu se nehodlal vzdát, a behem nekolika minut zmizel v zeleni konzské dzungle. Predchozí majitel lodi, který na chatrném molu stále jeste zmoulal v ruce nekolik amerických bankovek, se za Filipem díval jeste dlouho po té, kdy mu Filip dávno zmizel z ocí. Pak odríkal nekolik krátkých vet, které, kdyz se nad tím tak zamyslíme, mohly být docela klidne motlitbou, a odesel.

Co si clovek neudelá sám, to nemá, rekl si Filip nahlas, kdyz se konecne ocitl sám v zeleném tunelu mezi tlejícími liánami. Popravde receno se v nem v okamziku, kdy se rozhodl, ze si zakoupí vlastní lod, rozlilo urcité uspokojení. Uvedomoval si samozrejme, ze kazdý domorodec musí být na plavbu po rece s tolika promenlivými rameny a nebezpecími, které tu hrozí jak od prírody, tak od cloveka, pripravený mnohem lépe nez on, ale na druhou stranu, takhle má sám vsechno opravdu pod kontrolou. Ten pocit ho blazil. Protoze byl na vode naposledy jako studák, arytmicky noril pádlo do nazelenalé hladiny reky, míril hloubeji do srdce dzungle, a po dlouhé dobe se znovu usmíval.

Samotná cesta dzunglí ale zdaleka neprobíhala tak hladce, jak si predstavoval. Treba behem první noci vubec nespal. Vsude kolem sebe slysel tolik zvuku, jecivé i sevelivé, bylo jich tisíce, a v kazdém jednom znich pak cítil predátora nebo vetrelce, jak se plízí kolem nej a cíhá. Ani druhou noc to nebylo o nic lepsí, a vlastne si na to tak docela nezvykl nikdy, to pouze pozdejsí starosti prebyly ono cernohlucné peklo první noci. Uz druhý den ho neco stíplo, takze mu otekla celá noha, jenomze on nevedel, co to bylo, takze ani netusil, které ze svých sér by mel pouzít. Nevedel jak velký ten pavouk byl, nevedel, kolik mel nohou, ani jakou mel barvu, a popravde receno si ani nebyl tak docela jistý, zda to vubec byl pavouk. Pouzil nejaké sirokospekteré sérum, ale to zjevne nezabralo. Tretí noc mu navíc kolem hlavy prosla snad celá rota nejaké jemu naprosto neznámé vojenské organizace. Vlastne z nich videl pouze holínky, jak mu pochodují jedna za druhu ne více nez metr od hlavy. Snazil se nevydat ani ten nejnepatrnejsí zvuk, a kdyby to bylo v jeho moci, zamezil by i svým pachum, aby se linuly. Jakmile boty zmizely a lidské zvuky utichly, Filip konecne poprvé za celou tu dobu, asi ze samého vycerpání, usnul. Ráno se probudil s oblicejem opuchlým, ani nevedel od ceho, a kdyz pak vstával, setrásl ze zad nazelenalého hada, který se mu na nich v noci rozvalil. Poprvé od svých peti let se strachy pocural. Ctvrtý den Filip zabloudil, a i kdyz mel pak pocit, ze se vrátil na puvodní místo, uz nikdy si nebyl jistý, zda pluje po správné ceste. Vsechno tady vypadalo tak strasne stejne! Taky se mu zacalo spatne dýchat. Bylo to tím vedrem, a nebo se rakovina v jeho plicích konecne rozjela? Nevedel. V polovine dalsího týdne mu dosla voda, tak zacal prevarovat vodu z reky. Prevarená voda chutnala odporne. Letácky léku se uz skoro vsechny stacily rozmocit, takze Filip nemel ani zdání, který lék by mohl být na co. Byly mu k nicemu. Ctvrtý týden zjistil, ze má potravin jeste tak na pet dní, kdyz s nimi bude opravdu setrit. Jakákoliv elektronika samozrejme uz dávno nefungovala. Tesne pred tím, nez ho pri vystupování z lodi kousl ten cervený had, mu doslo, ze se mu vsechno definitivne vymklo z rukou. O hodinu pozdeji upadl oteklý, vycerpaný a ztracený Filip do bezvedomí.

Pokracování zítra...

Toho dne poprosil Filip svou zenu, a nutno podotknout, ze k jejímu nemalému úzasu, aby sama odvezla deti do skoly. V práci pak poveril nejblizsího podrízeného, aby privítal japonskou delegaci a ukázal jí podnik, címz mu zpusobil mensí sok, protoze Filipovi podrízení nebyli zvyklí, aby jim séf sveroval jakékoliv dulezitejsí úkoly. Filip se totiz vzdycky rídil pravidlem, ze na lidi není spoleh, a ze nejlépe si veci clovek udelá sám. Ten den mel ale na desátou hodinu sjednanou schuzku s lékarem, a tak neslo jinak, nez aby alespon na chvíli prenesl cást svých denních poviností na ostatní. Práve proto, a ne pro nic jiného, byl Filip nervózní, kdyz presne v deset nula nula klepal na dvere ordinace v Motolské nemocnici. Duchem byl se svou zenou, se svými detmi i s japonskou delegací, a premýslel, kde se asi tak co pokazí. Lékar, který mu prisel otevrít dvere, ho pozval dál, posadil ho naproti sobe do nepohodlného osoupaného kresla, a klidným vyrovnaným hlasem mu oznámil, ze zemre.

V tu chvíli se Filipovi udelalo slabo. Své zálezitosti mel rád pod kontrolou, a to jak doma, tak i v práci. Stálo ho to tri rozvody, nez konecne nasel zenu, která nemela tu absurdní touhu delat chyby jenom proto, aby si mohla veci delat po svém. Libuse byla v tomhle dokonalá. Neodporovala. Rychle si zvykla, ze kdyz je potreba neco udelat porádne, udelá to Filip. Mezi tím stihl vybudovat malou sklárskou firmu, která byla dneska známá málem po celém svete. Zakázek mela na dvacet let dopredu, a mohla se tedy kdykoliv rozsírit dvakrát nebo i trikrát, a stále by bylo dost práce pro vsechny, jenomze Filip to neudelal. Neudelal to proto, protoze chtel mít svuj zivot pod kontrolou, a jeho zivot, který zahrnoval rodinu a malou sklárskou firmu, byl zrovna ted velký tak akorát, aby kazdou jeho soucást skutecne pod kontrolou mít mohl. A ted mu ten clovek najednou ríká, ze je to práve zivot sám, co Filip pod kontrolou nemá. Jeho vlastní telo, zdá se, selhalo, a ponechalo Filipa v pocitu naprosté bezmoci.

Ani si nepamatoval, kdy neco takového zazil naposledy. Rychle se ale opanoval, rozevrel brasnu a vytáhl z ní notes. Lékar, jehoz denním chlebem bylo ríkat lidem, ze zemrou, uz toho na tomhle míste videl hodne. Videl, jak se lidem tresou brady, videl slzami zarudlé oci, zazil i hystreické záchvaty, kvuli kterým nechal z dosahu kresla odstranit vsechny cenné predmety. Pamatoval si i nekolik úlevných povzdechu, kterým vlastne docela dobre rozumel, a rozumel i tomu, kdyz ho jednou jeden pacient bezprostredne po sdelení diagnózy uderil pestí do obliceje, protoze tak se to nakonec za starých casu s nositeli spatných zpráv delávalo. Vubec poprvé ale uvidel, jak si pacient se smrtelnou diagnózou vytáhl poznámkový blok, a zacal si soustredene delat poznámky.

Lékar na vsechny Filipovy dotazy trpelive odpovídal. Ano, bohuzel, je to jisté. Ne, není prakticky zdáná lécba. Ano, jedna experimentální by v Evrope byla. Ne, tak tohle vám opravdu nikdo nerekne presne, ale rekneme, ze optimistický odhad je pul roku. Bylo toho mnohem víc, a kdyz Filip s otázkami skoncil, mel popsaných skoro deset stránek. Pak zaklapl poznámkový blok, vstal, podíval se na hodinky, a rozloucil se. Lékar se pri tom nemohl zbavit pocitu, ze se ten pacient podíval na hodinky hlavne proto, aby se ujistil, kolik mu jeste zbývá casu. Presne.

Abychom byli uprímní, on to opravdu byl ten duvod, proc se Filip na ty hodinky díval. Casu nebylo nazbyt, a tak bude treba dobre promyslet, jak s ním nalozit. Ze vseho nejdrív zamíril do práce. Nasedl do auta, pripoutal se a nastartoval. Ani to, ze za ním smrt stála uz tak blízko, ze mohl bezmála slyset jak se v presýpacích hodinách s jeho jménem sype písek, ho nedonutilo, aby prekrocil predepsanou rychlost. Kde bylo padesát, jel padesát, kde bylo tricet jel tricet. Kdyz jel kolem detského hriste zpomalil, kdyz jel kolem cinzovního domu, periférním videním kontroloval okny schodiste, zda nejaký blázen nespechá tak moc, ze by mohl vypálit z vchodových dverí rovnou do silnice. Filip si byl jistý, ze tak bezpecne jako on, nejezdí nikdo. To proto si ze svého casu dvakrát denne ukrojil kus, aby mohl odvézt deti do skoly a zase zpátky.

V práci pak udelal vec naprosto neslýchanou, kdyz predal rízení firmy trem, dle svého mínení, nejschopnejsím lidem. Propocítal si, ze bude trvat nejméne do konce týdne, nez jim dopodrobna naplánuje práci na prístích sest mesícu. Ani ho pri tom nenapadlo, ze by mohl ponechat nejaký prostor jejich iniciative. Takové myslenky od sebe ve skutecnosti odhánel jako doterný hmyz. I tak necekal, ze by mohli vést firmu stejne dobre, jako by to delal on sám, ale mohl se snad rozkrájet? Z niceho nic si vzpomnel na svou první zenu, která mu vzdycky ríkala, ze presne tohle delá - snazí se rozkrájet. Aniz by si to uvedomoval, zacal vrtet hlavou, jako to vzdycky delával, kdyz se s ní hádal. Chrlil na ní argumenty tak dlouho, az se nakonec radeji stáhla, pokrcila rameny a odesla. Ale copak to jde nekomu neco sverit? Lidi delají chyby, to ví Filip velice dobre, a proto je tak tezké se na ne spolehnout. Jenomze tentokrát je to jiné. Úkoly je treba priorizovat, a s touhle myslenkou uzavrel Filip své vnitrní dilema.

Kdyz rozdal doma i v práci tolik úkolu, kolik jen bylo behem jednoho týdne mozné, a víc si na to opravdu ve svém casovém plánu nevyhradil, dojednal si ve svýcarském institutu osobní schuzku, opatril si vsechny potrebné lékarské zprávy, které si na nem tamní lékari vyzádali, sbalil si kufr, do náprsní kapsy ulozil pas a peníze, a odjel.

Vecer pred tím se Libuse naposledy rozbrecela. Coz o to. Od toho dne, kdy se Filip vrátil od lékare s rozsudkem smrti, to delala casto. Jenomze tentokrát mu navíc padla kolem krku, a prosila ho, at nikam nejezdí. At prenechá práci ostatním, septala mu do ucha mezi jedntolivými vzlyky, zustane s ní, a s petiletým Filípkem, a sedmiletou Anickou. Ona dá výpoved z práce, nebo zkrátka utece, kdyz to nepujde jinak, a vsichni pak pojedou na cestu kolem sveta, jak si to vzdycky plánovali, ale nikdy se k tomu nedostali.

Filip byl v soku. Vedel, ze ho jeho zena miluje, a vlastne se tesil vedomím, ze chce být v téhle nelehké dobe s ním, ale bylo to vubec poprvé za celou dobu jejich manzelství, kdy ho premlouvala k necemu tak sílenému, ano sílenému, protoze on ted má preci prvoradou povinnost zachránit svuj zivot, aby se mohl starat o ní a taky o obe své deti. Jak to, ze to Libuse nechápe? Posadil si svou zenu na zidli do kuchyne a tam jí ve svetle jediné zárovky, která na ne z pod kovového kuzele svítila celou noc, domlouval az do rána. Ráno uz Libuse tolik neplakala. Deti, které vedeli jen to, ze tatínek jede na dlouhou sluzební cestu, mu ráno s ospalky v ocích zamávali, a zásobili ho poslední várkou pozadavku na dárky, které jim má z té pro ne vymyslené zeme s vysokými modrými horami, a trávou, a taky mluvícími bobry privézt.

Kdyz Filip dorazil do Badenu, vzduch zrovna jiskril novotou snehu, o který se v horách otrel, a slunce objímající nebeskou klenbu ponoukalo odevzdat se toku událostí s novým optimismem. Nekde hluboko ve Filipovi se zatetelil malý kluk, který by se nejradeji polozil nekde do trávy na záda a nasával nozdrami ten neuveritelný jarní ledový vzduch z plných sil, az by mu mrznul mozek po celé délce hlavy od cela az k temeni. I kdyz Filip chvení toho kluka v sobe cítil, a proto vstupoval prosklenými dvermi s pocitem zapomenuté lehkosti, ve vecech chování dospelého Filipa nemel ten kluk ani poradní hlas, a tak vzdor lehkosti onoho kroku trímal Filip v ruce svuj notes a spolu s ním i úctyhodný balík resersí, které si k aktuálnímu problému svého zivota pripravil.

Svýcarský lékar se k Filipovi choval velice vlídne a otevrene, a to i pres to, ze velmi záhy pochopil, ze má pred sebou neco, cemu cestí lékari ponekud opovrzlive ríkají „informovaný pacient“. Vsechno, na co se ho Filip zeptal, mu poctive vysvetlil, provedl ho po celém komplexu, vechno mu ukázal, a nic mu nezatajil. Kdyz navíc poznal, ze se Filip orientuje v základní lékarské terminologii, a také principech fungování lidského organismu, upustil od obvyklých pohádek pro laiky plných prirovnání a metafor, a dopodrobna mu popsal metodiku lécby. I pres tuhle lékarovu poctivost a otevrenost, i pres docela nadejné výsledky dosavadní experimentální lécby, nebyl Filip tak docela spokojený. Vakcína, která mela lidské plíce naucit, jak se bránit zhoubným bunkám, se mu zkrátka nezdála.

Filip by se byl dokázal smírit s ledascíms. Prijal by jakoukoliv radikální lécbu, která by obnásela riskantní operace, neznámé zárení, ci agresivní chemikálie, které by spolu s cerným neprítelem smetly i kusy zdravé tkáne, to vsechno by akceptoval, ale to jediné s cím se nebyl schopen srovnat, byla metoda zalozená na necinnosti. Predstava, ze by se plicím jen ukázalo tak hele, dávejte dobrý pozor, takhle se to delá, a ted vy, jo? pro nej predstavovala obrovský mentální krok, který nebyl schopen udelat. A pokud tomu Filip dobre rozumel, presne tohle mu ten svýcarský lékar navrhoval.

My ty vase plíce naucíme, jak se mají bránit, a vy uz to pak necháte na nich, ano? Jestli to zvládnou? Clovece zlatá, to my prece nevíme, na druhou stranu si tady vsichni myslíme, ze je to docela dobrý nápad. Dejme jim alespon sanci, at predvedou, co umí, no ne? Jeste téhoz vecera si Filip objednal letenku do Konga, kam na druhý den ráno také odletel.

Pokracování zítra...

Ríká se, ze pokud nevydeláte svuj první milión do triceti, uz ho nevydeláte nikdy. Mne je pres tricet, a ackoliv mi inflace sla celou tu dobu naproti, svuj první milión jsem vydelat nestihl, a tak jsem si rekl, ze je mozná na case prestat blbnout a porozhlédnout se po nejakém klidném a dobre placeném zamestnání, behem nehoz bych mel cas na ty opravdu dulezité veci v zivote jako je sex, tango a olamování trnu z ruzí.

Zaujal jsem tedy k výzve svého bývalého kolegy, abych se u nej ucházel o práci reditele, kladný postoj, a rádne oholen a upraven jsem se dostavil na pohovor. Kolega mne provedl po firme, povídá, tohle jsou grafici, tohle jsou programátori, a tohle je tvoje kancelár. Znáte to ne? Stul, pocítac, gauc, balkón, záchod, sprcha, vírivka a tak dál. Takhle nejak jsem si to vlastne predstavoval. Jenomze já taky nekývnu na vsechno, se mnou to není jen tak. Práci si vybírám s opatrností cloveka, který si nejasne vzpomíná, ze si tady nekde do trávy polozil hrábe, to znamená, ze naslapuji opatrne.

Z budovy firmy jsme tedy zamírili do hospudky páté cenové skupiny, kde jsem se pri obede mel na vsechno vyptat.

Cestou vozem si kolega zapnul hands-free, aby si vyrídil jeden telefonát v jisté telekomunikacní spolecnosti, kde s VIP zákazníky, kterým je, nesmejí komunikovat o víkendech, coz pro bezné zákazníky neplatí, ti si naopak mohou volat, kdy chtejí. Monotónní cekací melodie me po chvíli zacala uspávat, takze kdyz se konecne nekdo na druhém konci urácil zvednout sluchátko, vnímal jsem jen napul. Docista mne probral az koleguv mírne zvýsený hlas:

"Nevede vám tam nejakej kabel?" ptal se zrovna slecny v call centru, "ne? Urcite ne? Mel by být nekde pod vámi. To nevadí, tak az ho najdete, tak si ho dobre prohlídnete, protoze to je vase vedení, na kterym si sedíte. To snad totiz ani není mozný, jak vy jste blbá! Haló? Haló? Ty vole, vona mi to zavesila."

Kolega se jen mírne vydýchal a uz vytácel císlo nejmenované telekomunikacní spolecnosti znovu.

"Dobrý den," rekl tentokrát uz o mnoho smírlivejsím hlasem, a já se zaradoval, ze konecne pochopil, ze po dobrém toho s lidmi dosáhne víc, "mel bych tady vzkaz pro vás, a pro vsechny vase zamestnance. Mohla byste si ho napsat? Papír a tuzku? Ano, jiste, pockám."

Kolega vypnul hands-free, vzal si telefon do ruky, a prilozil ho k uchu.

"Tak uz? Skvelé, tak tedy, ehm, JDETE DO PRDELE VY KURVY JEDNY VYJEBANÝ!" zarval a zavesil.

Pak jsme zaparkovali pred hospodou.

Nevím, jak je to dneska zvykem, ale pred tou hospodou na nás cakala kolegova manzelka. Já jako nemuzu ríct, ze bych byl buhvíjaký odborník na prijímací pohovory, v zivote jsem absolvoval dva, a i kdyz k tomu prvnímu si muj budoucí zamestnavatel manzelku neprivedl, jeste porád to muze být tak padesát na padesát, ze se to tak delá. I tak me to ale prekvapilo, a prekvapilo me i to, ze si s sebou ta manzelka privezla desetimesícní mimino, a úplne ze vseho nejvíc me prekvapilo, kdyz nám tam to díte nechala na hlídání a sla do fitka. Pak uz me teda neprekvapilo nic.

No takze jsme tam sedeli já, kolega, a jeho malé díte, které díky legracní cepicce vypadalo jako obrí spermie. Kolega dokrmoval spermii presnídávkou, a jen tak mezi recí jsme pri tom probírali financní situaci firmy. Prakticky obchodní jednání bylo jen chvílemi prerusováno roztomilým kasli, kasli a v jednu chvíli, to kdyz kolem procházela povadlá servírka, i kolegovou zádostí, aby mu to obalila ve strouhance, pricemz k ní natahoval ruce s prckem.

Zrovna ve chvíli, kdy nás servírka se znechuceným výrazem opustela, a kolega mi se spikleneckým výrazem sdeloval, ze to pred tím byl jenom takový zert, protoze ve skutecnosti si to samozrejme porídili na orgány, se vrátila manzelka, posadila se k nám a povídá:

"Tak co, kluci, jak to slo?"

"Jo, já myslím, ze docela dobre," odpovedel muz, který se behem posledních pár sekund propadl v mém seznamu kandidátu na babysitting opravdu hodne dozadu, "vid? Tutu, nunu."

"Tak mi ho dej," rekla manzelka, prevzala prcka a podezrívave nasála vzduch nosem.

"Ty, Krale, von se posral," rekla pak, "cuchni k nemu."

Kolega se zatváril vydesene a ukázal na me.

"Proc já? At k nemu cuchne Engeor!"

Nacez se oba dva podívali na me. Já k tomu prckovi sice necuchnul, pác mám úroven, ale tu práci jsem vzal, protoze já krome toho, ze mám úroven, mám rád také výzvy.