Krátkej komín
12.dubna 2012


Od konce schodů ke vchodovým dveřím je to u nás jen několik kroků, které ujdete hned, pokud vám ovšem v cestě nestojí pár pytlů s cementem, dvě lopaty, boty velikosti čtyřicet osm, dvanáct balíků obkladaček, a předmět ve tvaru odšťavňovače lebek, o kterém usilovně doufám, že si ho někdo odnese, až to tady všechno skončí. Mám totiž za to, že není můj, stejně jako boty velikosti čtyřicet osm nejsou moje, protože kdyby byly, tak to by se ode mě ty ženský nehly. Víte, co se říká.

Toho rána se má cesta z domu stala jakýmsi baletním vystoupením s choreografií hodnou nejlepších scén z Matrixu. Nejen, že mi stálo v cestě všechno tohle, a dost možná, že ještě něco navíc, ale všechny ty věci navíc vypadaly, že smyslem jejich existence je umazat mi moje poslední čisté kalhoty. Když vám totiž z bytu zůstanou jenom nosné stěny, pak jeden z problémů, které řešíte, je nedostatek čistého prádla. O tom se ale v žádném z těch barevných magazínů o moderním bydlení nedočtete. Kdepak! Nikde tam nestojí, že se pro vás čisté trnýrky časem stanou něčím jako postvátnou relikvií, tj. budete mít jen jedny, a denně kolem nich budete zapalovat vonné svíce. Tyhle věci se prostě do barevných magazínů nedávají. Rozhodně ne do těch, které nepotřebují sem tam zakrýt na obálce nějaký ten kousek decentní hvězdičkou.

To jsme ale trochu odbočili, takže se zase pěkně vrátíme k nákladné rekonstrukci, kterou provádím bez jakékoliv hypotéky nebo stavebního spoření, a bohužel také bez čistých trenýrek, ale to sem teď nepatří, to už jsme si vyjasnili.

Po nějakých peripetiích jsem tedy vyšel z domu, kde jsem potkal chlapa, kterého jsem nikdy před tím neviděl, a pustil ho dovnitř. Neptal jsem se ho, co tam dělá, protože kdyby mi řekl, že jde udělat „háblis vedle vychlíku“, tak ho stejně pustím, jelikož je to asi potřeba, že jo, jinak by sem přece nešel. Bylo by úplně zbytečné se ptát. Stejně bych věděl prd, a navíc bych se mohl nepříjemně zaplést, a to bych nerad. Nerad bych dopadl jako Pepa Libíčků, postavička z tátových učňovských historek, ze kterého si chlapi od výtahů pro jeho opožděný mentální vývoj tropili šprýmy.

Jednou si ho třeba poslali do skladu pro vágris. Pepa šel, a když skladníkovi vyklopil, co že to má přinést, tak mu skladník vlepil facku, a poradil mu, ať ze sebe nedělá blbečka. Ať se zase pěkně vrátí, že ten vágris už tam určitě bude. On totiž vágris je čára na zdi. A když se Pepa vrátil, tak ten vágris už tam fakticky byl. Pěkně od futer až k oknům podle vodováhy. Chlapi se řehtali jako blázni, protože ho udělali podle té samé vodováhy, kvůli které ho minulý týden poslali do železářství pro bublinku.

Kdepak, lepší je se do toho moc nevrtat, a kontrolovat akorát výsledky. Takže jsem tomuhle novému jenom nechal otevřené dveře, aby mohl vejít, ale on se na mě pátravě podíval, a díval se na mě tak dlouho, až mě z toho samého dívání nakonec oslovil, přičemž mě uctivě tituloval panem domácím, z čehož jsem pochopil, že to je jeden z těch, kteří mi na závěr budou chtít předložit fakturu. Tohle byl konkrétně plynař. Plynař je ok, plyn známe.

Šli jsme tedy společně zpátky, abych mu ukázal co a jak, propletli se opičí dráhou, vyšlapali schody nahoru, a stanuli před fungl novými futry, mezi nimiž bylo zapříčené prkno.

„Prosím vás, na co je tady to prkno?“ zeptal jsem se poblíž stojícího zedníka.

„To musíte podlézt.“

„Aha, tak děkuju.“

Vidíte? Já to říkal! Nemá smysl se ptát!

S plynařem jsme to prkno podlezli, postavili se do koupelny, tedy spíš do toho, co z ní zbylo, tam se plynař rozhlédl a prohlásil:

„Ježišmarjá.“

Což bylo všechno. Pokud by se o nějakém výrazu dalo prohlásit, že je inertní, pak by to byl ten jeho.

„Copak, je něco v nepořádku?“ nevydržel jsem to po chvíli.

„Ale ne, dobrý,“ odvětil plynař s naprosto neproniknutelným výrazem, „ale počkejte, až přijde kominík.“

„No počkejte,“ znejistěl jsem, „jestli je něco v nepořádku, tak bych to asi měl vědět teď.“

Ale ne, dobrý, to půjde,“ prohlásil trojnásobný vítěz soutěže Kamenná tvář.

„No ale říkal jste, že kominíkovi se to nebude líbit.“

„Kominík je rozumnej chlap. To nějak půjde.“

„To nepůjde,“ prohlásil o dva dny později kominík na stejném místě. To už ale byly ve zdi vysekané díry, v nich byly natažené a svařené trubky, a na zdi pověšená nová karma. Kominík sám vypadal jako starý námořník. Tvář měl posetou spletí vrásek, rozcuchané vlasy, jedno oko měl výrazně menší než to druhé. Musím říct, že to menší oko mě značně znervózňovalo.

Vedle mě stál plynař, který do mě od začátku šťouchal loktem s takovým tím: Teď teda dávej bacha, teď to přijde.

„No počkejte,“ řekl jsem s pocitem silného deja vu, a snažil se při tom nevnímat plynařův loket ve svých žebrech, „v čem je problém?“

„Problém je,“ upřel na mě kominík to menší oko, „že se tady udusíte.“

Nejsem sice žádný stavařský odborník, ale musím připustit, že tohle jsem jako určitý problém vnímal taky. Co s tím ale teď asi tak jako budeme dělat, když už je hotovej plyn?

„Snad jedině, že bych vám to udělal načerno,“ odpověděl kominík na mou nevyslovenou otázku.

No vida, tak už to pomalu leze. Oni mě ti staří šprýmaři chtěli jenom postrašit. Ale že se jim to podařilo, rošťákům, ha ha ha. Ale kominík je rozumnej chlap. To je jasný, že by mi to nenabízel, kdyby v tom byl problém. Ono to půjde.

„Tak prima,“ řekl jsem spokojeně.

Kominík zakroutil hlavou.

„Hlavně to nesmí nikdo vidět. Na to vám nikdo nedá revizi. Malej náběh, malý stoupání, žádnej servisní otvor, úzká trubka a hlavně máte krátkej komín.“

„No ale uděláte to, ne?“ ujistil jsem se.

„Udělám,“ potvrdil kominík.

„Tak fajn,“ kývl jsem, ale pak mi to stejně nedalo, a začal jsem o tom víc přemýšlet.

„Poslyšte,“ začel jsem opatrně, „ a teď vážně. Upřímně mi řekněte, jestli si myslíte, že to bude fungovat.“

Kominík na mě upřel znovu své démonické oko.

„Myslíte jako upřímně?“ ujistil se.

„Myslím jako upřímně,“ potvrdil jsem.

„Tak upřímně,“ odpověděl kominík, „si myslím, že ne.“

No a tak to vypadá, že to napřesrok poženu vejš. Mám holt krátkej komín.


Povídka nebyla nikde publikována, ale použil jsem ji jako talentovou práci u přijímacího řízení (úspěšně) na Literární akademii Josefa Škvoreckého
.



linkuj.cz   jagg.cz   vybrali.sme.sk   zpět


Co máš?

Jak ti říkají:
Kam ti píšou:
Kde tě najdeme:  

A co teda máš:



Tiráž


O autorovi
Straky na vrbě
Freetime Publishing
Palm knihy
RSS

Povídky


Krátkej komín
Lednička
Metoda

Twitter


Krátké zprávy a postřehy nejen k literární tvorbě, ale také k vývoji počítačových her a programování. Zkrátka ke všemu, čím se zabývám.



Copyright 2006 by Engeor