Metoda
29.března 2012


Vysvětlili mu to celé ještě jednou a otočili ho čelem k masivním dřevěným dveřím. Dali mu do ruky meč, pak mu ho zase vzali a dali mu místo něj mnohem kratší meč. Takový spíš jako mečík. Po krátké úvaze ho vyměnili za dýku, ještě jednou to celé promysleli, vzali mu i tu dýku, potřásli mu rukou a popřáli hodně štěstí. Masivní dveře se zlehka otevřely, vlastně až překvapivě zlehka na to, jak těžce a staře vypadaly. Někdo do něj hrubě strčil. Prolétl pod kamenným obloukem, na druhé straně se nejistě otočil a otevřel ústa.

„Ne, už žádné otázky,“ zastavil ho rázně ten vyšší a spěšně mu přibouchl dveře před nosem.

Ocitl se sám ve spoře osvětlené kamenné chodbě. Zíral na masivní dřevěnou plochu druhé strany dveří.

„A nemohli bychom si o tom ještě jednou promluvit?“ zeptal po chvíli.

„Ne,“ odpověděly dveře.

Zatvářil se nešťastně a zakňoural: „No jo, když já nevím jestli se mi chce.“

„No jo, milej zlatej,“ protahoval slova hlas z druhé strany, “to sis měl rozmyslet před tím, než jsme do tebe nahustili všechny ty tajný informace.“

„Jenže já…“ začal, ale pak zmlkl.

Pokrčil rameny a otočil se.

Pohlédl pod nohy na podlahu z černých a bílých dlaždic a podrbal se na hlavě. Takže honem, jak to bylo. Stoupat se musí střídavě na bílé a černé dlaždice. Pokud je v nějaké řadě nerovný počet bílých a černých dlaždic, musí se vynechat celá řada. To znamená, že první tři řady jsou v pořádku, pak musí jednu celou řadu přeskočit.

Povzdechl si.

Udělal tři kroky. Pak skok. Dva kroky. Skok o dvě řady. Tři kroky. Poslední skok. Zase tři kroky a konec. Ocitl se na druhé straně, vydechl úlevou a posadil se na kamenný stolec zasazený kus za mozaikou v podlaze doprostřed chodby.

Kdyby nebyl po tom vypětí tak roztřesený a na stolec se zadkem trefil, pak by ho to kyvadlo, to obrovské těžké kovové kyvadlo s hrotem ve tvaru půlměsíce, to kyvadlo které se právě s hlubokým „švunk“ vyhouplo ze škvíry ve stěně, prostě to kyvadlo, o kterém mu před tím nikdo neřekl, přepůlilo vedví a ani by nezpomalilo.

Na místo toho se jen svezl po kraji stolce a teď seděl na zemi a vytřeštěně zíral na místo, kudy se před chvíli prohnala tuna broušené oceli.

„Bluh!“ oznámil světu a sfoukl zbytek svých vlasů ze stolce.

„Cože?“ chtěly vědět dveře. „Tady není moc slyšet.“

„To kyvadlo!“ zaúpěl. „Vy, vy… TO KYVADLO!“

Hlasy na druhé straně se začaly o něčem vzrušeně dohadovat: „Mumly, mumly… tvoje práce… mumly.“

„Huhly?“

„Mumly…škopek psích výkalů… mumly, mumly!“

„Huhly, huhly! SE NA TO… HUHLY!“

„MUMLY!!!“

„Ehm,“ ozval se po chvíli hlas, „tak my se opravdu moc omlouváme a samozřejmě se vynasnažíme, aby se to už příště neopakovalo.“

„Hm.“

Napotřetí se mu podařilo vstát, aniž by se hadrové nohy zase hned zlomily v kolenou. Sebral z chladného kamene podlahy plátěný pytel a nejistým krokem se vydal dál do nitra labyrintu. Na první křižovatce ve tvaru T se dal podle instrukcí doprava a překonal další dvě nástrahy. Ani mechanický pavouk, který s ním chtěl hrát podivnou stolní hru o končetiny, ani houby, které toužily po tom, aby je oblízl ve správném pořadí, ho nepotěšily. I když hlasy z vnějšku mu stále radily, tak, jak se dostával chodbami hlouběji, hlasy slábly, až nakonec umlkly úplně. Tak a teď si bude muset poradit sám.

Stanul v klenuté chodbě, do které by se mohli postavit tři takoví jako on a ještě rozpažit. Ze stěn tu a tam vystupovaly loket široké a vysoké kameny ztesané do šikmých ploch, takže to vypadalo, jako když si tady stavitel labyrintu vypomohl odrazovými kameny závodních běžců. Podle instrukcí věděl, že teď musí počkat, až se dostaví účinek hub, pokud je ovšem olízl ve správném pořadí. Mezi tím si prohlížel hlubokou jámu vystlanou bodci, hady, potvorami s velkými ostrými zuby, většími bodci, bublajícím tímhle a vřícím tamtím a ach ano, samozřejmě také kostrami.

Skrze tenké podrážky vnímal staletý chlad kamenů, který mu vstupoval do těla a třásl jím, alespoň to si chtěl namluvit, když se díval dolů na všechny ty dobrodruhy, kteří to zkoušeli před ním. Věděl, co ho čeká a zoufale se bránil myšlence, že už za chvíli bude tam nahoře nad tím vším bez solidní opory.

Kombinované účinky jedů a protijedů se pomalu začínaly handrkovat o mozkové buňky. Srdce a mozek mu zaplavil nejprve klid, štafetu přebral optimismus a do cílové pásky vběhla euforie. Teď teprve si všiml, že tamhleten shluk koster, a to je vážně legrace, nápadně připomíná plátno jednoho pološíleného malíře minulého století: Královská rodina imituje smrt. Z nějakého důvodu mu to připadalo neskonale vtipné. Tak jste se dočkali co? Ha, ha, ha! Úplně novýma očima se teď díval na všechny nástrahy v propasti, na všechny ty žížalky a bodečky, no spíš takové jako špendlíčky.

Narovnal se.

„Tak se na to podíváme,“ oznámil chodbě a na tváři mu pohrával sebejistý úsměv.

Odměřil několik kroků dozadu a rozeběhl se. Vyskočil na první šikmý stupínek a odrazil se na druhou stranu. Sotva došlápl chodidlem na další z výstupků, zapružil a už se nesl vstříc protější stěně k další dočasné opoře, která mu teď připadala tak bezpečná a jistá. Zlehka jako upír proskákal celou chodbou po stěnách vysoko nad smrtelným nebezpečím, dopadl na pevnou zem na druhé straně, otočil se a pohlédl na úsek, který právě překonal. Furiantsky založil ruku v bok.

„Cha!“

Pak se podíval se dolů na své předchůdce a ucedil směrem k nim: „Žabaři.“

Rozvázal poklopec a konečně s velkou fyzickou úlevou vykonal to, co před tím málem třikrát udělal strachy. Ještě dlouho se pak smál tomu, jak to pleskalo o tu lebku dole, odráželo se a stříkalo všude kolem.

Zavázal tkaničku poklopce, prošel závojem pavučin a ocitl se před zrcadlem, které se při pohledu na něj okamžitě zakalilo.

„No, no, no,“ zahlaholil zvesela, „snad nemusí bejt hned tak zle“ a přátelsky na zrcadlo zamrkal.

Rozvinul před sebe lesklou fólii a celý se za ní schoval. Zrcadlo se vyjasnilo, ale teď už neodráželo ani jeho rozšklebený obličej, ani legrační tělo, tedy legrační, abychom tak řekli, v kontrastu s obvyklou představou dobrodruha. Pak se odrazil a skočil přímo do skleněné plochy. Na druhé straně uhasil doutnající kousky šatů, které mu zpoza nedbale omotané fólie během skoku vyčuhovaly.

Tak a dál už jeho instrukce nesahaly. Teď by měl podle všech předpokladů stát před mrtvolnou tváří sochy boha života a hlavně před tajemným pokladem nedozírné hodnoty. Místo toho se díval do mojí tváře, bez diskusí živé a po pokladu ani vidu ani slechu.

„No, nazdar,“ slušně jsem ho pozdravil, protáhl si nohy a vstal. Iniciativu musí jeden převzít hned zkraje a hlavně nepolevovat: „Co kdybych ti říkal sedmičko?“

„Co to?“ zamrkal zmateně. Zaslechl jsem slabé šplouchání, jak mu euforie odplouvala společně s odvahou, sebejistotou a statečností na palubě neznámo kam a všichni mu mávali na rozloučenou. Ahoj, tak zas někdy příště.

„Skvěle, tak domluveno. Takže sedmičko, shrneme si situaci, ano? Očividně tady není ani poklad, ani žádný artefakt nedozírné ceny či moci, není tu fontána rozkoše, ani sedm nebeských slastí a konečně není tady ani socha boha života nebo jakéhokoliv jiného boha libovolné víry či vyznání. Co tady ale naopak máme, je tahle chodba plná sošek, reliéfů a dalších cameo srandiček. Jsem tady taky já a dobrá zpráva je, že já mám plán.“

Dovolil jsem si menší dramatickou pauzu.

„Hodně dlouho jsem to studoval, všechna ta zobrazení, symboly a tak. Řeknu ti není to žádná sranda, ale mám pocit, že jsem na to kápnul.“

A pak jsem mu začal poměrně obsáhle vysvětlovat co všechny ty věcičky na stěnách znamenají a jak to do sebe krásně zapadá. Rozvinul jsem docela slušně teorii severní, jižní i středové mytologie, odhalil jsem mu při té příležitosti základní principy dávnověké i moderní magie. Mluvil jsem zkrátka vážně moc hezky a hlavně dlouho a on moudře přikyvoval a byl, zdálo se, nadšený, že se dozvídá tolik tajných informací, které ho bezpečně přenesou i přes tenhle kus cesty. Na závěr jsem mu to vysvětlil celé ještě jednou a otočil ho čelem k reliéfové chodbě. Nadechl se a udělal pár kroků dozadu.

Málem se mi zastavilo srdce.

„Jo počkej! Ještě než půjdeš, dej mi ten pytel, já ti ho pohlídám. Zbytečně by ti překážel.“

Podíval se na plátěný pytel, který mu dali ti dva venku, než ho strčili do labyrintu.

„Jo díky. To bys byl opravdu moc hodnej.“

„No jasně, to není vůbec žádnej problém,“ ujistil jsem ho.

Podal mi pytel, otočil se a přesně podle mých instrukcí se rozeběhl, vyskočil do vzduchu mezi ty dva velké pegase a začal mávat rukama jako křídly. Šikovnej kluk, pochválil jsem ho v duchu. Pak se ozval suchý horký a hodně hluboký zvuk zakončený trochou toho syčení a prskání, které kdyby se ozývalo z libovolné světové kuchyně, zaručeně by se vám začaly sbíhat sliny.

Díval jsem se na doutnající zbytky čísla sedm. Takže ty kamenné hlavy draků nakonec přeci jenom chrlí oheň. Kdo by to byl řekl? Podíval jsem se nahoru. Ta chodba je docela vysoká, vlastně tak vysoká, že ve tmě nezahlédnu strop a přitom hlavy jsou umístěny jen do výšky dospělého člověka. Hm, že by? Rozvázal jsem provaz a prohledal pytel. Obličej se mi zkroutil znechucením. Vzal jsem trubku, protože jedině tyhle zvuky ještě mohly dolehnout až ke vchodovým dveřím a sérií krátkých a dlouhých tónů, do kterých jsem se snažil dostat tolik rozhořčení, jak to jen bylo možné, jsem oznamoval:

„Ty ty ty tá tá ty… chleba si strčte za klobouk, příště chci hovězí… tramta tramta ty ty ty … taky nějaký slušný víno, ne ty patoky co pijete vy… tůdle tůdle tu ty tá tůdle tůdle tá… a pošlete chůdy, šprycle aspoň dva metry nad zemí… tramta tůdly tá.“

Číslo osm se dá čekat nejdřív za dva dny. Mohla by to bejt ženská, zasnil jsem se a s rukama pod hlavou se položil na záda.

konec


Povídka obsadila 2.místo v Ceně Karla Čapka v kategorii mikropovídka v roce 2007.



linkuj.cz   jagg.cz   vybrali.sme.sk   zpět


Co máš?

Jak ti říkají:
Kam ti píšou:
Kde tě najdeme:  

A co teda máš:



Tiráž


O autorovi
Straky na vrbě
Freetime Publishing
Palm knihy
RSS

Povídky


Krátkej komín
Lednička
Metoda

Twitter


Krátké zprávy a postřehy nejen k literární tvorbě, ale také k vývoji počítačových her a programování. Zkrátka ke všemu, čím se zabývám.



Copyright 2006 by Engeor